Bojíme se ?

V současné době silnějící 3.vlny pandemie Covid aktuální otázka. Každý z nás má určité obavy, někdo větší, někdo menší. Kdo by říkal, že ne, tak asi lže sám sobě. Jako věřící lidé máme ke každé sitauci přistupovat s pokorou. Bůh nám dal svobodu a možnost vlastního rozhodování. Proto nemůžeme současnou už 3.vlnu pandemie ani zlehčovat, ale ani nepodléhat nějaké silné skepsi. Opět často slýchávám např. v obchodech, že je to Boží trest za to, jak jsme se chovali. Vzhledem k slabé religiozitě našeho regionu asi většina lidí o Bohu toho moc neví. Není to tak, Bůh je láska a není to jeho cílem. Výsledek každé situace je tím, že Bůh nám dal právě svobodu rozhodování a my jsme ji zneužili ke svým sobeckým cílům, nechovali jsme se k přírodě jako k Božímu daru a když už vypukla 1.vlna pandemie, tak ne všichni jsme respektovali opatření, která měla zabránit šíření viru. Zda ta opatření byla správná, přemrštěná nebo naopak nedostatečná, nemohu hodnotit, nejsem odborník. Ale jako občan hlavně s ohledem ke svým bližním bych je měl respektovat. A když se opatření v létě rozvolnila, tak stále jsme měli zůstat opatrní. Ta opatrnost se nyní ztratila a to se nám nyní silně vymstilo. Člověk který má na sobě roušku venku, začíná být terčem posměchu ostatním, těm, kteří ji nenosí ani tam, kde by měli a tím nejvíce šíří nákazu. Ale ani opačný extrém není dobrý. Podléhat obavám z nějakého typu "konce světa" také není vůbec dobré a hraničí možná s rouháním. Svět už různých pandemiií prodělal hodně, ve středověku několikrát morovou epidemii, přes 100 léty španělskou chřipku a pak různá utrpení obou světových válek, které byly mnohem hroznějšího charakteru než dnešní pandemie.

A tak místo řečí o Božím trestu bychom se měli s velkou důvěrou obrátit do jeho náruče a nebát se a nestydět ho v modlitbě požáda o pomoc. Ta ale musí být upřímná, ne jen naoko jako splnění si své křesťanské povinnosti, měla by mít takovou formu jako prosba o pomoc malého nemocného dítěte ke svému otci. Pán nás určitě v takém případě vyslyší. Jak to nakonec dopadne, netušíme, ale Bůh sám nejvíce ví, co je pro nás nejlepší. Právě v nynější situaci máme velikou šanci se takto sblížit s Bohem, ztišit se a poslouchat jeho hlas. Ale musíme se na to soustředit, ne jen prosazovat své a pak možná Boží hlas uslyšíme. A hlavně se chovat jako křesťané. Při nedělním přenosu 11.10.20 mše sv. na TV Noe mne zarazil fakt, když sloužící sloužící pan farář v Trnavě říkal, jak ho napadla jedna "věřící" za to, že ji nevpustil do kostela na mši proto, že už limit počtu věřících v kostele byl vyčerpán. To je křesťanský postoj? Ano, nemůžeme nyní chodit do kostela na mše svaté, ale to nám nijak nebrání v našem vztahu k Bohu. Můžeme sledovat křesťanské média, více přemýšlet o Božím slově a možnost přijímání svátosti Eucharistie (i jiných svátostí) v našem kostele je také možná, byť ve speciálních podmínkách mimo mši sv. Je to vše o naší pokoře. Proto prosím respektujme všechna opatření od neoblíbených politiků, i když se nám nezdají správná. Nezlehčujme situaci, ale ani nepřeceňujme. Situace není dobrá, ale není ani katastrofální, když se k ní postavíme čelem a s důvěrou v Boží milost. A hlavně nezapomínejme na ohleduplnost ke svému bližnímu. Nenadávejme, že to nebo to nyní nemůžeme, ale ani nemávejme rukou nad nevýchodiskovou situací a nepleťme si ji s apokalypsou.

Pane prosíme Tě v současné situaci, abychom našli správný postoj k současné situaci, abychom vše to negativní, co nás provází a čeká dokázali proměnit v užší vztah k Tobě s větší důvěrou. Prosíme Tě o zastavení nebo alespoň zmírnění současné pandemie s prosbou o zdraví našich bližních.

Hlava církve - hra se slovíčky?

Chci jen předem upozornit, že tato úvaha není v žádném případě zaměřena vůči papeži a jeho učitelskému úřadu církve. Papeže Františka stejně jako všechny jeho předchůdce (hlavně Jana Pavla II. a Jana XXIII.) jako autority církve si skutečně nesmírně vážím a plně respektuji i všechna jejich rozhodnutí, která určitě byla inspirována pod vlivem Ducha Svatého.

V médiích se však v poslední době často vyslovuje výraz "hlava katolické církve", pod kterou se myslí papež. Není to ale pravda. Ježíš po Petrově vyznání, že je Mesiáš, mu řekl. "Petře, ty jsi skála a na té skále vybuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou" (Matouš 16,18). Řekl mu jasně - svou církev, ne tvou. Čili církev je Kristova a on jako její zakladatel je pochopitelně její hlavou. Dále řekl Petrovi "Dám ti klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na zemi". A na to navázal po svém vzkříšení větou "Pas mé ovce" (Jan 21,15-17). Opět řekl mé, ne tvé. Ale tímto Petrovi zároveň dal jasnou moc rozhodovat o různých záležitostech církve, ustanovil ho za správce církve. Dá se říci největší lidskou autoritu. To vše mu dal Kristus za jeho lásku, která samozřejmě přechází na jeho následovníky. Ale jsou to stále jen lidé, kdežto církev je sice společenství lidí, ale má božský základ, proto její hlavou je Kristus, byť dal Petrovi i jeho nástupcům velké pravomoci při správě církve a hlavně vedení Duchem Svatým. Proto by se mne více líbil termín jako nejvyšší představený církve, správce nebo osvícený. Protože i papež je také jen hříšný člověk, byť si jen stěží umím představit nějaký hřích např. u Jana Pavla II.  a hlavně u Františka.

Obdobná situace v médiích je se zneužíváním slova křest. V televizi a na koncertech se "křtí" různé knihy nebo hudební CD, což se křtem jako první a určitě nejdůležitější svátosti nemá nic společného. Na tyto komerční situace by se více hodila slova jako "uvedení na trh" nebo "počátek prodeje" apod. Obdobná situace je také u tzv. "křtů" např. čerstvě narozených zvířat v ZOO. I v tomto případě by se hodily více výstižnější termíny, jako "pojmenování" apod. Protože ten skutečný křest, křest člověka může být jen jednou za život a hlavně je inspirován Duchem Svatým (Matouš 28,19), čili to není nic pozemského. 

27.5. - můj obyčejný neobyčejný den 

27. květen není v kalendáři, ani církevním,ani světském, vůbec ničím výjimečný. Někdy sice na něj padne nějaký pohyblivý svátek odvíjející se od velikonoční neděle, jako letos např. Slavnost Nejsvětější Trojice, ale to je jen čistě náhoda. 

Pro mne však tak obyčejný úplně není. Píše se sobota 27.5.2006. Ti, co mne znají už dlouho, vědí, že jsem měl velké problémy s alkoholem, hlavně s tím, že jsem nepoznal míru. Přestože už i několikrát předtím jsem se pokoušel s touto "metlou lidstva" přestat, vždy mne to vydrželo asi tak dlouho jak novoroční předsevzetí, tak maximálně měsíc. U mne se nijak neprojevovaly nějaké zdravotní následky nebo tzv. kocovina, ale vždy jsem si dokázal "vyrobit okno", tj. že jsem si vůbec nic nepamatoval a tudíž ani nevím, co jsem dělal. Tak v tuto krásnou květnovou sobotu jsem to také silně přehnal, smíchal, co se dalo a výsledkem bylo opět velké "okno", Od zhruba poledne tohoto dne až do dalšího dne do rána prostě nevím vůbec nic a jen později jsem se dovídal, jak jsem "vyváděl". Ostuda je slabé slovo. Nechci to tady více rozepisovat, i po těch 12 létech je to jedna z nejméně příjemných mých životních situací. Ale přece jen jeden dobrý důsledek to mělo. Konečně jsem uposlechl Boží hlas, "Nechej už toho, k čemu je to dobré?" Konečně jsem se tím hlasem začal zabývat, Nejdůležitější bylo říci, ne od zítra nebo od pondělí nebo od prvního, ale hned, odteď! Pane moc Ti děkuji za Tvou obrovskou pomoc, bez tebe bych to určitě sám nezvládl. Nebyl zpočátku ani tak velký problém nepít, ale umět odmítnout. Přenést se přes slova, že "když si se mnou nedáš, nejsi kamarád" apod. To bylo hodně těžké, ale Bože vím, že jsi bojoval se mnou a tu sílu jsi mne dával. I když na tu kořalku mám stále chuť, to nezapírám, ale nyní už po téměř 12 létech mohu říci, že jsem zvítězil, teda přesněji zvítězil Bůh nad mou pýchou. 

Abstinentem jsem se sice nestal a zkoncoval jsem jen s tvrdým alkoholem, ale zase nelze si dávat nereálné cíle. pak by třeba nevyšlo vůbec nic. Pivo mám v oblibě i nadále, víno si dám příležitostně. Ale důležité je, že tímto skončilo to nejhorší, to tzv. míchání, které mělo vždy ty silné negativní důsledky. 

Pane, tak moc Ti za ten den děkuji, že ses takhle projevil v mém životě a od kolika dalších trapných situací jsi mne ušetřil, které by určitě byly nepříjemné nejen mne, ale hlavně mému okolí. 

Pilát, Herodes a já

Často při čtení bible (evangelií) srovnávám prokurátora Piláta a Heroda Antipu, tetrarchu (vládce) Galileje. A to i sám se sebou. Co měli společného? Oba byli vrazi, mají na svědomí dva největší muže v historii lidstva - Ježíše, Božího Syna a Jana Křtitele, největšího z lidí (Lk 7,28). Oba ale byli vrahové proti své vůli, protože ani jeden z nich neměl zájem na jejich popravě. Oba své protivníky považovali za spravedlivé, proto těřko předvídat, co se dělo v jejich duši. I když Jan často kritizoval Heroda za jeho nevěru, za jeho nevázaný život s Herodiadou, manželkou svého bratra Filipa, Herodes ho přesto rád poslouchal (Mk 6,20). Podlehl ale velmi silnému nátlaku Herodiady. Taktéž Pilát několikrát vyhlásil, že na Ježíšovi nenalézá nic špatného. dokonce mu ani nijak nevadilo, že se vyhlašuje za krále, neviděl v něm nebezpečí pro Ŕím ani pro sebe. Dokonce mu to nechal napsat i na kříž. Vždy mne tak dojímají Janovy pašije, které tuto situaci velmi podrobně popisují. Ježíše nazval člověkem (19,5) a zajímalo ho také i co je to pravda (18,38). Zda to bylo myšleno ironicky nebo zda to byl skutečný zájem, to už nechám na biblických odbornících. Nevím, jak vnímal varování své ženy (Mt 27,19), že Ježíš je skutečně spravedlivý. Také ale podlehl nátlaku zvenčí, nátlaku farizejů ze židovské velerady. Oba ať už byli jací byli, nebylo to jejich svobodné rozhodnutí. Bohužel ale byli velmi slabí odolat nátlaku zvenčí a proto nedokázali hájit své oběti. Vidíme v tom jistou paralelu i s dnešními politiky? Jejich slabost v tomto ohledu byla příčinou ztráty života dvou nevinných lidí, U Ježíše je ale důležitý fakt, že i kdyby ho Pilát osvobodil, musel by si najít jinou cestu na kříž, jinak zemřít, aby smrt a s ní věčný hřích porazil, protože přesně kvůli tomu přišel na svět, což bylo velmi těžko pochopitelné i pro jeho nejbližší učedníky (Mt 16,23) a to i přesto, že Petr těsně předtím poznal v Ježíši Božího Syna. Bohužel je to těžko pochopitelné i pro hodně dnešních křesťanů, kříž stále mnohých pohoršuje (1.Kor 1,19). protože stále nepochopili jeho smysl.

Ale zpět k rozhodnutí Heroda a Piláta. Podobám se jim také? Často si dávám též tuto otázku. Nekřičím také podle davu? Nedosuzuji někoho jen proto, že ho odsuzuje veřejné mínění. Nebo proto, abych se jen někomu zalíbil? Mám dost odvahy zastat se nevinného nebo slabšího? Nechávám se raději unést davem a ruce dávám od všeho pryč, abych měl klid? Dokázal bych se zastat někoho odsouzeného (třeba i právem), jak to udělal Ježíš v případě hříšnice (Jn 8,11). Pokud touto hříšnicí byla Marie Magdalská, tak se Ježíši odměnila tím nejkrásnějším jak mohla, stála s ním pod křížem a byla prvním svědkem jeho vzkříšení. Tady je vidět mocná síla odpuštění, kterému se někdy tak bráníme. jak je odpuštění mnohem silnější a hlavně užitečnější jak nenávist.

Je smutné, že ještě stále v mnoha zemích existuje trest smrti, a to i v křesťanských zemích. Naštěstí alespoň v Evropě tento fakt, který přináší spoustu nespravedlnosti, už je prakticky utlumen. I současný papež František se silně angažuje proti tomuto nehumánnímu trestu, na který doplácejí mnohem více nevinní než těžcí zločinci.

Takže důvodů k zamyšlení, zda nekonám jak Pilát nebo Herodes, je stále hodně. Nemůžeme na tomto světě být vševědoucí ani poznat skutečnou plnou pravdu. Můžeme ale požádat o pomoc toho, který je absolutní pravda a který kvůli tomu za nás zemřel, abychom mohli umřít každému hříchu a který pak následně vstal, abychom s ním měli naději na věčný život už v plné pravdě.

Pane Ježíši, prosíme Tě, ochraňuj nás od předčasných soudů, které tak rádi vydáváme, ale které patří jen Tobě. Dej, abychom nikoho neodsuzovali, aby jsi pak nemusel odsuzovat Ty nás.

Úvod do postní doby - časopis Společenství 1/18

Dobu postní má většina z nás spojena s odříkáním si všeho dobrého a příjemného. Ale to není tak docela. Je to hlavně období ztišení, rozjímání, ale nejen o cestě křížem, kterou pro naše spasení podstoupil Mesiáš, ale i o nás samotných. Zamyšlení se nad tím, jaká je naše víra a zda se vždy plně oddáváme do náruče našeho Pána a jak mu důvěřujeme.

A tak se zkusím zamyslet i sám nad sebou. Dost často cestuji vlakem. A kteří také cestujete, určitě víte, že ta doprava není nijak spolehlivá a zpoždění jsou na denním pořádku. A nikdy mne nedokáže nic tak rozčílit, jak právě ta zpoždění, zrušené návaznosti spojů a že díky nim dojedu úplně někam jinam než jsem původně chtěl. Ale co když je toto také Pánova zkouška mé víry? Určitě mne našeptává - "Nerozčiluj se, raději se zastav a vzpomeň si na mne, když už ne v mysli, tak stojím přece fyzicky u cest, v polích i lesích, jsem v každé kapličce i kostele. na svých cestách mne vídáš často. Tak místo nadávání se na chvíli zastav a promluv si se mnou, svěř se mi. Vždyť já také cestuji s tebou a vím mnohem lépe co právě potřebuješ". Ano, toto je ten Boží hlas, který často přeslechnu.

A tak Ježíš tímto potvrzuje známé rčení, že vše zlé je k něčemu dobré. A tak jsem už vícekrát díky těm nepravidelnostem v dopravě docestoval do míst, kde už jsem třeba dlouho nebyl nebo některá vůbec neznal a tím si rozšířil svůj geografický rozměr. Ano, i takové cesty mne určitě připravuje Pán. A já mu často za ně ani nedokáži poděkovat (Lk 17,18).

"Tak Tě Pane prosím o dostatek pokory, když cestuji a abych se více oddal do Tvé náruče, protože jenom ta Tvá cesta je pravá, ta jediná vede k Otci a k věčnému životu. Takže o toto Tě prosím nejen v této postní době, abych Ti více věřil. Protože odepřít si maso a držet přísný půst na Popeleční středu a Velký pátek není nijak těžké. Mnohem důležitější je si význam tohoto půstu uvědomit. Že jsi náš Pán, který vytrvale bdí nad námi a čekáš od nás jen jediné, abychom se ztišili tomuto světu a více otevřeli Tobě a důvěřovali Ti, že vždy pro každého z nás chceš jen to nejlepší, i když se nám to třeba často nezdá. Pane, dej abych si každý den našel chvilku pro Tebe a společně s Tebou prožil Tvou cestu až na kříž pro naše vykoupení. Jen tak si budu moci uvědomit ty nekonečné dary Tvé milosti, které mne dáváš. A nejen v postní době, ale kdykoliv ve svém životě. Abych nikdy neusnul, když ke mne mluvíš (Mt 26,40). A potom to radostné Aleluja spojeno s prázdným hrobem (Jn 20,1-16) na velikonoční neděli bude skutečně tím nejlepším darem, co jsi (nejen) mne dal".

Kristus - Ukřižovaný nebo Zmrtvýchvstalý?   Společenství 2/18

Postní a velikonoční období se sebou úzce souvisejí. Stejně tak ukřižování Krista a jeho následné zmrtvýchvstání. Bez prvního by nebylo druhé a totéž naopak. Jak Velký pátek, tak i Velikonoční neděle tvoří jeden souvislý celek. Zkusme se podívat na Bílou sobotu. Ráno a dopoledne ještě velice pochmurná, navštěvujeme Boží hrob a stále je v nás cítit ponurá, smutná atmosféra smrti. Ale už odpoledne začíná něco jako takové vyjasňování. Jak se už blíží k večeru, chmury se pomalu začínají měnit v jas, světlo, očekávání a rozvázáním zvonů při nejkrásnější mši během celého roku a radostném zpěvu "Chvála na výsostech Bohu" se definitivně smutek mění v obrovskou radost. Smrt je skutečně velmi smutná, bolestivá. Ale mnohem více jen pro toho, kdo v té smrti vidí definitivum. Ježíš, Spasitel se postaral o její radostné pokračování. Smrtí už nic nekončí, jen se mění dimenze života, z dočasného života na zemi se stává život věčný. A to díky tomu, že Ježíš vzal všechny naše hříchy na sebe a svým ukřižováním právě nechal "zemřít" ty hříchy, abychom mohli čistí přejít do věčnosti. A to vše má jediného jmenovatele - Láska (Jan 4,8), láska s velkým "L", ne to, co si pod slovem láska představuje dnešní komerční svět. V Pavlově epištole (Římanům 6,9) čteme, že Ježíš vzkříšený z mrtvých už více neumírá, smrt už nad ním nemá žádný vliv. Toto je ta Kristova láska, láska k nám hříšníkům. Vše je nám odpuštěno, Kristus vstal z mrtvých aleluja, díky a jen díky němu vstaneme i my. Proto se už nedívejme na Krista Ukřižovaného, netruchleme, ale dívejme se na Krista Zmrtvýchvstalého, Krista, jenž nám dává život, který jsme Adamovým hříchem ztratili. V jedné slovenské písničce "Keď sa Ježiš s nami lúčil", která popisuje celý jeho život, ve 4. sloce se zpívá "Aké je to nové ráno, aký je to nový deň. Život žiari ako slnko, smrť sa stráca ako tieň". To je život, to je naděje, to je radost, to je to velikonoční Aleluja! Radujme se ze vzkříšeného Krista, tímto definitivním vítězstvím Lásky zahnal všechny chmury, bolesti, smutek. Spolu s Marií Magdalskou vítejme Rabbuniho, s apoštoly Petrem a Janem oslavujme prázdný hrob a s Tomášem si řekněme: "Pán Bůh a Bůh můj!" A buďme věřícími, ne nevěřícími! (Jan 20,8-28) A tak se vrátím k otázce v nadpisu. Tomu, že Kristus skutečně žil a zemřel, uvěří kdekdo, i jinověrci, i ateisté. Ale jen my křesťané máme ten velký dar věřit, že Kristus i vstal, to je ta naše základní radost, a té si proto velmi važme. Že zemřely hříchy a zůstala nevinnost. Proto se dívejme více na Ježíše Zmrtvýchvstalého. Protože u nás křesťanů musí radost převládat nad smutkem. Tímto samozřejmě v žádném případě nijak nesnižuji velký význam Kristova kříže. A naše přání do velikonoční doby? Aby velikonoční neděle byla v našich srdcích každý den! Děkujeme Ti, Pane, že jsi smyl naše hříchy, že černou barvu jsi změnil v bílou, že smutek jsi proměnil v radost, že jsi nám dal naději na věčný život! Děkujeme Ti, Ježíši Zmrtvýchvstalý! A celých 50 dnů liturgických velikonoc se budeme nejen radovat z Kristova vítězství života nad smrtí, ale i očekávat seslání Ducha Svatého, jehož obrovské dary nám pomáhají toto největší tajemství v dějinách lidstva pochopit a posilují naši víru a otevírají naše často zamčená srdce.

Duch Svatý - nedílná součást Nejsvětější Trojice   

časopis Společenství 3/18

"Přijď, Ó Duchu přesvatý, rač paprsek bohatý světla svého v nás vylít." Určitě většina z nás zná tuto písničku č. 422 z Kancionálu, kterou zpíváme většinou 10 dnů od Nanebevstoupení Pána Ježíše Krista po Seslání Ducha Svatého. Ale myslím si, že je to velká škoda, že mimo toto období s výjimkou Svátosti biřmování nebo nějakých speciálních událostí ji moc neslyšíme. Sice již nepamatuji zrušený svatodušní oktáv, který byl kdysi podobný velikonočnímu oktávu, ale přiznám se, že mne trochu chybí. Nechci nijak snižovat kult svatých a už vůbec ne mariánský kult v naší církvi, ale stále mám dojem, že Duchu Svatému jako pravému Bohu se nedostává tolik pozorností jako svatým. Hodně z nás má nějakého oblíbeného světce, ke kterému se modlí, na kterého se ve svých nesnázích obrací, ale kdo z nás má v takovéto oblibě Ducha Svatého? Nadpis článku jsem volil takto záměrně, nejen že tyto dvě významné nedělní slavnosti dělí od sebe pouhý týden, ale hlavně, že spolu velmi úzce souvisejí. Právě Duchem Svatým jako třetí Božskou osobou se naplňuje plnost Nejsvětější Trojice. V Boha Otce věří mimo nás křesťanů i Židé a také vyznavači islámu. V Ježíše Krista nejen jako Božího Syna, ale i jako pravého Boha věříme my křesťané, ať už jsme katolíci, nebo i pravoslavní, evangelíci, protestanté apod. Přesvědčil nás o tom svou smrtí i následným zmrtvýchvstáním, které si stále v tomto období připomínáme a radujeme se z něho. Boha Otce si můžeme představit různými způsoby, děti jako nějakého vousatého dobro-srdečného stařečka, my dospělí jej samozřejmě už vnímáme více duchovně. Dá se poznat třeba v krásách přírody. Ježíše jako Božího Syna si samozřejmě představujeme jako člověka, protože tuto přirozenost vzal na sebe, aby nám byl Bůh co nejvíce podobný. Ale jak vnímáme Ducha Svatého? Při vstupu do Božího chrámu, při začátku mše sv. i při požehnání se samozřejmě připomíná znakem kříže celá Trojice, ale uvědomujeme si to plně? Anebo je to opět klasické odhrkání slov jak při nejdůležitější modlitbě Otče náš, hlavně při verších "přijď království tvé" nebo "odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům"? Také mám s tím problémy, přiznávám. Není tedy Duch Svatý pro nás jen nějaká holubička? Tak nějak se to snaží i ten zlý, aby se to dostalo do našeho podvědomí. Ano, první zřetelné zjevení Ducha Svatého bylo skutečně v podobě holubice při Janově křtu Ježíše (Matouš 3,17). Ale mnohem víc než ta holubička je ten hlas: "Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení". Ano ztělesněná láska Otce k Synovi, toto spojení je vlastně Duch Svatý. V rozšířeném vyznání víry se modlíme "který z Otce i Syna vychází". Je to tajemství, ale bylo nám takhle zjeveno. Už "starozákonní evangelista" (Izaiáš 6,3) píše "Svatý, svatý, svatý". I dnes si toto trojnásobné vyznání svátosti připomínáme při každé mši těsně před proměňováním. Proč asi třikrát? Samozřejmě odpověď dává až Nový Zákon. V odvolání na Izaiáše totéž píše i apoštol Jan ve své prorocké knize (Zjevení 5,8). Pavel zase staví Ducha Svatého na roveň s Otcem i Synem (1. Kor 12,3-11). Také jeho slovy (2. Kor 12,14) "Milost Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha Svatého" někdy kněz zahajuje mši svatou. Ducha Svatého nám přislíbil sám Ježíš (Jan 14,16 a 15,26) jako svého rovnocenného pokračovatele a ihned po svém zmrtvýchvstání to ještě opět připomněl (Jan 20,22). A to vše se naplnilo v podobě ohnivých jazyků (Skutky apoštolů 2,1-5), proto i kněz má na tuto druhou největší slavnost v roce červené roucho. Nejsvětější Trojice je asi největším tajemstvím víry, laikům velmi nesrozumitelné. Ale právě i v tomto chápání nám pomáhá právě Duch Svatý. Zkusme si Trojici představit na podkladech fyziky, na vodě. Chemicky je to značka H2O (H-O-H), ale existuje ve třech možných skupenstvích - jako tekoucí voda (kapalná), sníh, případně led (pevná) nebo pára (plynná). Ale stále je to H2O, její struktura se tímto nemění. Stále je to tatáž voda. Tři skupenství, ale jen jedna voda. Jedna voda, ne tři! A když rozeberu tu chemickou značku, tak molekula vody se skládá z dvouvazného kyslíku (O), na jehož obě vazby se 2x připojuje jednovazný vodík (H). Jedno "H" teda si můžeme představit jako Boha Otce, druhé "H" jako Syna Ježíše Krista a to "O" jako spojnice mezi těma dvěma "H", čili Duch Svatý. Voda je nejrozšířenější látkou (sloučeninou) na Zemi. Bůh je vládce všeho vesmíru, největší z největších. Nefunguje to teda nějak podobně? Na tomto světě nám není dáno vše úplně pochopit, ale máme dar víry, obrovský dar Ducha Svatého!

Z těchto několika odvolávek na Boží slovo je zcela patrné, že Duch Svatý je nedělitelnou součástí Boží Trojice, ať už si ho představíme jakkoliv. Ale je to hlavně Láska, Láska mezi Otcem a Synem. Proto se na něj obracejme kdykoliv s důvěrou a poprosme o jeho 7 darů, kterými může posílit naši víru, když jsme v nesnázích, komplikacích nebo pochybnostech. Přijď, Duchu Svatý, a obnov tvář země, zapal naše srdce, ať hoří láskou k Tobě, k pravému Bohu!

Existuje Bůh?   Chci důkaz!  -  časopis Společenství 4/18

To je častá otázka nejen nevěřících, ale i jakkoliv pochybujících lidí. Ukaž mne Boha, dokaž mne jeho existenci. Chci vidět jeho skutečný zázrak, potřebuji důkaz! To je ale jen lidský pohled na lidskou věc tohoto světa. Když neuvidím, neuvěřím. Tohoto jsme téměř denně v dnešní době svědky, kdy vládne materialismus ve formě konzumismu. Chybí zde víra. Farizejové také stále požadovali od Ježíše nějaký důkaz. "Řekni nám na rovinu, jsi Mesiáš nebo ne?" (Matouš 26,63). Přitom byli téměř přímými svědky mnoha jeho zázraků, hlavně mnoha tělesných uzdravení, kdy viditelně nemocný nebo posednutý člověk se před nimi objevil zdravý. A když už nemohli toto nijak vyvrátit, tak alespoň Ježíše obžalovali, že uzdravuje v sobotu (Lukáš 13,14 nebo Jan 10,16). Kdo nemá v sobě víru nebo ji vytrvale odmítá, tak neuvěří i při zcela viditelném zázraku (Jan 10,24 nebo Skutky 4,14). Kdo nechce věřit v Kristovo vzkříšení, tak ho nic nepřesvědčí (Lukáš 16,31). Prostě zatvrzelost to nedovolí. Když někdo nechce vidět, tak nevidí. Moc Ježíše konat zázraky se vždy většinou projevila na lidech, kteří věřili. Věřili v Ježíše, že to může udělat. Ale kde se s vírou nesetkal, nemělo význam dělat zázraky (Matouš 13,58). Důkazy Boží existence samozřejmě existují. Ale nejsou to takové, na jaké jsme v tomto světě zvyklí. Ježíš řekl Pilátovi "Mé království není z tohoto světa" (Jan 18,36). Kdyby tomu tak bylo, tak by Ježíš nebyl ukřižován. Bůh Otec by ho od toho určitě zachránil. Ale právě kvůli tomu Ježíš přišel, aby porazil smrt a vrátil nám život. A to život věčný, který už nebude poznat útrapy tohoto světa, proto byly jeho smrt i následné vzkříšení potřebné. Aby porazil tento svět a připravil nám nový svět. A pokud si toto nechceme připustit, tak tím vlastně Boží plán odmítáme a od Boha se začínáme odvracet a pak už místo víry jen čekáme na nějaký konkrétní důkaz. Ale pokud v Boha věříme, tak důkaz máme. Máme ho ve svém srdci, kde Bůh přebývá. Poznáme ho ve svém svědomí, které nám říká, co máme a nemáme dělat. Cítíme úlevu po svátosti smíření nebo přijetí Krista v eucharistii, případně po návštěvě nějakého poutního místa? Vnímáme modlitbu jako rozhovor s Bohem? Samozřejmě obojí zmíněné někde více, někdy méně, někdy vůbec, podle dané situace, ve které se zrovna sami nacházíme, ale toto je právě ten "důkaz". To je ten Boží hlas, který nás vede, to je ten důkaz, sice neviditelný, ale zcela patrný. Zatvrzelý člověk těžko uvěří i hmatatelným důkazům, jak jsme toho byli svědky v Božím písmu. Když jim neuvěřil v té době, kdy byly skutečně viditelné, neuvěří ani dnes. Když je někdo přesvědčen, že tráva je modrá nebo červená, těžko ho přesvědčovat o její skutečné barvě. Pokud nebude mít Bůh pevné místo v našem srdci, tak pak i případné skutečné fyzické zjevení bychom považovali za přelud, sen nebo fatamorgánu. Tady je ta odpověď na otázku v nadpisu. Bůh je Láska a takto ho je třeba vnímat. Ztišit se a naslouchat. Ve svém srdci. A pak Boha vidíme i slyšíme. Není k tomu třeba vidět žádnou svatozář ani nic navenek zjevného. Boha vidíme i slyšíme, protože vnímáme Boží Království, které skutečně není z tohoto světa. Není fyzicky vidět, ale lze ho svými smysly vnímat.Zatvrzelého člověka není třeba přesvědčovat o Boží existenci. Nechce věřit, neuvěří našim slovům. Mohlo by stát, že by ještě více začali nenávidět Boha nebo církev. Spíše se jim snažme být příkladem čistého, příkladného života. Lepší je za tyto lidi se modlit, aby svůj omyl pochopili. A svěřit to Bohu, který dokáže obrátit i zatvrzelého hříšníka, on už lépe ví, na kom se může projevit jeho nekonečná milost a láska. Ale také je třeba se modlit i za opačný případ, aby věřící lidé v dnešním komerčním světě svou víru neztratili a nezměnila se v zatvrzelost. Duchu Svatý, prosíme Tě, rozmnožuj v nás dar víry.

Odpuštění  - časopis Společenství 5/18

Téma odpuštění je jednou z nejvýznamnějších zkoušek naší víry. Ve vzájemném vztahu k lidem funguje obousměrně a zároveň také funguje ve vztahu Boha k člověku. Nikdo z nás si nemůže nalhávat, že je bez hříchu, bez viny. A Bůh to po nás ani nechce. Ví dobře, že jsme jen křehcí lidé a chybujeme. Ale to by nevadilo. Jde tady o to, jak se k tomu správně postavit. Ta obousměrnost odpuštění je patrná v základní modlitbě Otče náš (Matouš 6,12). Pokud chceme, aby nám Bůh odpustil (to on může samozřejmě kdykoliv udělat, ale potřebuje k tomu naši spolupráci, nejlépe ve svátosti smíření), chce také totéž po nás - abychom odpustili těm, kdo nám ublížili, abychom se kvůli tomu na nikoho nezlobili a s každým si dokázali podat ruku.

Je pravdou, že některé křivdy se těžce snášejí, a i když máme upřímnou touhu odpustit, ty nějaké rány zůstávají a zapomíná se velmi těžce a dlouho. Ale i zde nám v tom může pomoci Ježíš. Svěřme mu své situace, když se s někým hádáme, zlobíme nebo dokonce žijeme v nějaké nenávisti. Má tu moc tyto situace urovnat, ale potřebuje k tomu naši spolupráci, naši skutečnou touhu. Pak nám může pomoci. A ve sporu se svým protivníkem zkusme udělat vždy první krok my, třeba se druhá strana pak přidá. Jak je to potom krásné, když si dva nepřátelé mohou podat ruku, obejmout se a říci: "Ježíši, děkuji Ti za nás oba." A určitě velkou radost v srdci zažijeme i my, když nám náš sok odpustí. Stále mám v živé mysli kázání otce Marcela z vánočního období roku 2015, kdy na nás apeloval, abych v případě jakéhokoliv sporu jsem byl vždy já ten první, který si uvědomí svou chybu a podá ruku ke smíru, a ne se vymlouvat na tu opačnou stranu, že ona za to může. Je svátek Památky zesnulých, dušiček. Vzpomínáme na své zemřelé blízké, navštěvujeme ve větší míře hřbitovy. Modlíme se za zesnulé, aby jim Bůh odpustil jejich hříchy a přijal je do svého království. Ale také nesmíme zapomínat na další 2 důležité aspekty ve vztahu k zesnulým. Prosit Boha o odpuštění za ty situace nebo hříchy, kterých jsme se dopustili vůči svým blízkým a ublížili jim, a také, pokud jsme naopak nedokázali za jejich života jim odpustit, tak prosme aspoň nyní Boha o dodatečné odpuštění naší viny spočívající v tom, že jsme sami nedokázali odpustit. A i touto pokorou můžeme prolínat společenství putující i trpící církve. Ale také nezapomínejme "odpustit" sami sobě. Abychom nepodléhali falešným pokušením satana, že nám Bůh naše poklesky nemůže odpustit, abychom nepropadli kvůli tomu zoufalství. Není hříchu, který by Bůh nechtěl odpustit, ale nesmí v tom bránit naše zatvrzelost. Pane Ježíši, prosíme Tě nejen o odpuštění našich vin, ale také o ten dar, abychom dokázali odpouštět i my svým bližním, a tak plně naplňovali obsah modlitby, kterou jsi nás sám naučil.

Pane, odpočinutí věčné dej všem drahým zemřelým a světlo věčné ať jim svítí.

Ejhle Spasitel přijde  - časopis Společenství 6/18

Jako dítě jsem se vždy velmi těšil na vánoce. Líbila se mne adventní výzdoba, ozařující temné dlouhé noci, svítící vánoční stromečky, hvězda na nich a samozřejmě vždy jsem si přál sněhem obsypané stromy v lese i přírodě. Ten sníh byl ale málokdy, tak jednou za deset let, většinou vždy napadl až na přelomu kalendářního roku a tak z toho jsem byl tak trochu zase smutný. Vnímal jsem samozřejmě i ten "betlém" se vším všudy včetně děťátka v jeslích. Ale v té krásné romantice chybělo to nejdůležitější, fakt, že ten malý Ježíšek není obyčejné děťátko, ale je to náš Spasitel, který přišel na svět proto, aby jej spasil. A když jsem zašel na půlnoční, tak více kvůli té romantice než duchovnímu zážitku. Byl jsem prostě jen takový velmi vlažný věřící. Ale Ježíš ve mne trpělivě působil, nenásilně se snahou, abych pochopil pravý význam vánoc a to i za pomocí mých rodinných bližních.

Ta romantika je samozřejmě krásná i nyní a nikomu ji nechci brát, ale je třeba si uvědomit, co vlastně na vánoce slavíme. Ježíš je totiž stále stejný - jak v těch jeslích, tak při Janově křtu, konání zázraků, před Pilátem i na kříži na Golgotě a samozřejmě i po svém zmrtvýchvstání. Je tady vždy a stále, je tady pro nás a stále nám nabízí svou ruku a přeje si naší spásu. A hlavně je král, jak jsme nedávno slyšeli o neděli Krista Krále, jehož království není z tohoto světa, ale zato je v každém otevřeném srdci. "Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě" (Jan 18,37). Příchod Spasitele již byl Bohem přislíben Abrahámovi a několikrát se objevuje v Izaiášově proroctví (7,14), které se plně naplnilo zvěstováním archanděla Gabriela Panně Marii (Lukáš 1,30). Spasitel byl potřebný, aby napravil prvotní Adamův hřích (Genezis 3,6), který ale zatížil celé lidstvo a proto Židé celou dobu očekávali příchod Mesiáše, který je tohoto dědičného hříchu zbaví. Ale málokdo čekal jeho příchod v opuštěných jesličkách za městem. Ale o to byla větší radost nebeských zástupů i prostých pastýřů (Lukáš 2,13-18). To jsou ty Ježíšovy paradoxy, narození i smrt v neútulných až krutých podmínkách plně vystihují jeho zmíněná slova před Pilátem, že jeho království není pro parádu tohoto světa, ale pro vykoupení lidstva.

Vánoce slaví minimálně celá Evropa, mimo aktivních křesťanů spoustu váhajících, vlažných, ale také umírněných i zarytých ateistů. Slaví se samozřejmě i jinde na světě, možná určitou vánoční atmosféru si připomínají i muslimové, budhisté, hinduisté i různé pohanské směry. A někteří z nich i obdivují děťátko v jeslích a možná se mu i klaní. Ale jen tomu děťátku. Pro nás křesťany je v těch jesličkách něco mnohem více - Spasitel Ježíš Kristus, který kvůli nám přišel, vzal naše hříchy na sebe, aby nás od nich osvobodil. Mezi dítětem v jesličkách a krvácejícím mužem na kříži není žádný rozdíl - je to Kristus stále stejný včera, dnes, zítra. S vědomím, že o půlnoci po Štědrém dnu přivítáme našeho záchrance a poznáme v něm přesně totéž, co týden po jeho narození stařec Simeon (Lukáš 2,30). A v adventní době nesmíme zapomenout ani na Pannu Marii, Bohorodičku, která výše zmíněným bezvýhradným přijetím Božího plánu je nám obrovským vzorem ve víře (Lukáš 1,38) a také na Jana Křtitele, který svou neobyčejnou skromností Ježíši připravoval cestu (Matouš 3,3) a za něj nakonec položil i svůj život (Matouš 14,1-12). .

Celé adventní období při mších svatých zpíváme písničku č.101 "Ejhle Hospodin přijde". Očekáváme s radostí našeho Spasitele. Pane Ježíši, přišel jsi na tento svět, aby jsi nás spasil. Dej, ať vánoční svátky utvrdí naší víru v Tebe, našeho záchrance, Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého.

Ve vánočním období jsme k sobě milejší. Proto Tě Pane prosíme, aby nám usměvavá tvář a láska k bližnímu vydržela po celý rok a nejen v tomto období

Půst- odříkání, smutek nebo radost  - časopis Společenství 1/19

Začíná postní období. Jak jsem to kdysi prožíval? Zase si odříkání všeho - zábavy, radovánek, chození na pivo apod. A jak jen to vydržím na Popeleční středu nebo Velký pátek nejíst? Raději půjdu někam na celodenní výlet do hor, abych na toto všechno nemusel myslet, zda to splním. A velikonoční neděli jsem chápal více jako konec všech omezení než jako radost z velkolepého vítězství života.

Samozřejmě, že to je nesprávný postoj. Třeba i věřícího člověka, který ale svou víru bere jen jako souhrn příkazů, nařízení a zákazů. Nějak to splním, abych měl u Boha kladnou čárečku. Ale nechybí zde něco ještě? Proč máme vlastně postní období? Abychom se mohli zamyslet nad tím, co nám vlastně Kristus chtěl říci. Vždyť on se tehdy neobětoval jen za věřící Židy, ale i za různé "jinověrce" a samozřejmě i za pohany, za všechny lidi. Svou lásku na kříži nám projevil všem dokonale, když odpustil svým vrahům (Lk 23,34) a království slíbil i kajícímu lotrovi (23,43). Obětoval se pro každého, nejen pro toho, kdo si dělal u Boha nějaké čárky. Na příkladu farizeů ale právě vidíme, že jen ty čárky nestačí, pokud nejsou dělány s láskou nejen k Bohu, ale i ke svému bližnímu.

Tak právě postní období nám dává možnost se zastavit, zamyslet, nad svým životem, nad svou vírou. Rozjímat a uvažovat o Ježíšových slovech nejlépe v nějakém společenství (Mt 18,20) nebo aspoň s Božím Slovem v ruce. A když se do něj pozorně začteme, tak tam najdeme návod prakticky na všechny problémy v našem životě. Pokud Písmu nerozumíme, poprosme Ducha Svatého jako pravého autora Bible někde v tichosti o vysvětlení a pochopení. A najednou uvidíme, že ty "nepříjemné povinnosti" zmíněné v úvodu budou vést ne k našemu omezení, ale k nalezení správné cesty ke Kristovi, k jeho Lásce a milosrdenství. A když nás Duch osvítí, tak poznáme, že tyto příkazy a zákazy nejsou z Boží strany žádnou šikanou, ale návodem na lepší život a to nejen po duchovní stránce.

Proč se v postní době nezpívá Gloria a před evangeliem Aleluja? Kvůli smutku? Neznám liturgii, ale myslím že to tak není. Možná spíše proto, aby o to radostněji mohlo zaznít po dlouhé pauze ve vigilní noci Velikonoční neděle, abychom tu radostnou zvěst mohli ještě intenzivněji procítit.

Takže i postní období může být radostné, protože nás postupně dovede k vítězství života. Pokud půst prožijeme ve vždy otevřené Boží náručí s důvěrou, že smrtí život definitivně nekončí, jen mění svou dimenzi. Smrt se dá překonat jen tím, že život nad ní zvítězí a to dokázal Kristus na kříži. Je třeba odumřít hříchu, abychom mohli už prožívat nové nebe a novou zemi (Zj 21,1), nový Jeruzalém v blízkosti našeho Vykupitele. Velký pátek byl proto nutný, aby mohla být i velikonoční neděle.

Pane prosíme Tě o požehnané prožití postní doby v radostném očekávání a abychom desatero nepovažovali za nějaký soubor zákonů, ale jako pomůcku na větší sblížení s Tebou. Pane, tak málo na Tebe myslím a k Tobě se obracím. Dej mne prosím prostor, abych našel k Tobě cestu ve svém ztišení.

Vzkříšení - každoroční rutina, nebo skutečná radostná zvěst? - časopis Společenství 2/19

Každým rokem na začátku jara si připomínáme ty největší události v dějinách lidstva, které se odehrály kolem roku 30. Proč nejvýznamnější? Protože nikdy se tak nerozhodovalo o životě a smrti jak tehdy v Jeruzalémě. Žádná válka v historii lidstva nikdy neměla žádného vítěze, jen více nebo méně poražené. Spousty obětí na životech, zraněných, mrzáků, zpustošené země, hodně sirotků a opuštěných, nenávist mezi lidmi. Tak to bylo v každé době. Ježíš jako Boží Syn sice také přišel bojovat, ale úplně jinými zbraněmi, ne těmi, které zabíjejí, ale milosrdenstvím, odpuštěním a láskou. Řekl to Pilátovi - "Mé království není z tohoto světa" (Jn 18,36-37). Nechápala to spousta lidí v jeho době, kteří na Mesiáše hleděli jako na politického spasitele, který je osvobodí od římské nadvlády, ale nechápou to lidé ani dnes, když například nějakému svému sokovi řeknou: "Však počkej, Bůh tě potrestá." Rádi bychom si z něj udělali soudce, ale podle svého vlastního vidění. Ježíš se na to dívá jinak. Aby vydal svědectví o pravdě! Co je to pravda? To, co říkají různí političtí představitelé? To je jen jejich, relativní pravda, která je pouze nástrojem k moci. Pravdu s velkým "P" můžeme hledat například v nápise v našem kostele - "Já jsem cesta, pravda, život" (Jn 14,6). Tato pravda se totiž nemění historií, nemění se podle toho, kdo je zrovna u politického koryta, ani podle aktuální současné situace. Pravdou je zjevení samotného Boha, protože přišel z lásky k nám, aby nás zachránil před věčným hříchem. Dal nám sám sebe, co více mohl dát? Ta oběť na kříži za nás všechny je skutečně největší obětí. Když máme nějaké pochybnosti o Kristově lásce, podívejme se na kterýkoliv kříž, na kterém visí Ježíš, a snad nás to pochybování přejde. Zkusme se zamyslet nad událostmi Svatého týdne. Na Květnou neděli většina lidí křičí: "Hosana Božímu Synu" (Mt 21,9) a jen o několik dnů později ten samý dav křičel: "Ukřižuj" (Mt 27,22). Nejsme na tom podobně? Nechválíme Boha jen tehdy, když se nám to hodí, a v jiných situacích ho zapíráme? Nenecháváme se příliš ovlivňovat vnějším světem? Odpověď si musí dát každý z nás sám. Ježíš nikdy nikoho z nás nezapře, pokud se k němu hlásíme, v dobrém i ve zlém. Příběh Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání je nám křesťanům velmi známý. Ale zkusme se zamyslet nad tím, jak jej prožíváme a jak se jím řídíme. Zda velikonoční radostná zvěst "Aleluja, vstal Kristus" (Kancionál č. 401) je pouze opakované konstatování historického faktu, nebo radostné prožívání toho, že byla nám všem vrácena naděje na věčnou radost, kterou bychom jen svými vlastními silami nemohli nikdy dosáhnout? Často přemýšlím o osobě prokurátora Piláta. Byl to jen krutý vládce, nebo bylo v něm i něco dobrého? Nevím, kolik lidí odsoudil na smrt, ale u Ježíše si tehdy nebyl vůbec jistý. Ani Ježíši nějak nezazlíval, že se vydával za krále. Stvrdil mu to i nápisem na kříži (Jn 19,19) na rozdíl od židovských kněží. Poznal, že Ježíš jeho světský trůn neohrozí. Několikrát bojoval se židovskými představiteli za jeho propuštění. Když ho přece jen nechal ukřižovat, svým mytím rukou ukázal, co asi tušil - že neudělal správně. Možná chtěl pro Ježíše spravedlnost, ale neměl k tomu odvahu a nechal se unést zuřícím davem. Možná jen proto, aby měl od ostatních klid. Nejsem na tom i já někdy podobně? Nepodléhám řvoucímu davu? K Ježíši se hlásím, jen když se mi to hodí, ale v konkrétních situacích se za něj stydím, zapírám ho, a tím ho opět přibíjím na kříž? A "neumývám" si také ruce různými výmluvami, když chci zakrýt něco špatného, co jsem provedl? Nejsem ještě horší než Pilát? Pilát byl Říman (asi pohan) a o mesiášské úloze Boha nic nemohl vědět (Jn 19,11). Já však znám evangelium, a stejně podle něj často nekonám. 

Pane Ježíši, prosíme Tě, abychom s pomocí Tvého Ducha dokázali pochopit pravý význam Velikonoc jako největší události v dějinách lidstva, jako definitivního vítězství života nad smrtí, návratu naděje. A také abychom tuto radostnou zvěst dokázali zvěstovat všem lidem. Ať jsou každé velikonoční svátky jedinečné a ne jen rutinní záležitostí periodicky se opakujícího kalendáře.

Duch Svatý v podobě ohnivých jazyků - 

časopis Společenství 3/19

Mám velmi rád východ Slunce. A v dobách mé aktivní turistické činnosti jsem byl ochoten cestovat celou noc napříč ČR a SR, abych byl brzy ráno na nějakém významném vrcholu, který byl znám svými nádhernými východy Slunce. Při tomto úkazu se vedle zlatisté barvy objevuje i červená barva jakoby ta obloha začala hořet. A taktéž i při západu Slunce je tato barva vidět v podobě červánků. Je tedy nejen symbolem krve, ale i ohně. A právě z těchto důvodů se používá i jako liturgická barva. Nejinak je tomu na druhou největší slavnost v roce - Seslání Ducha Svatého, který v podobě právě ohznivých jazyků sestoupil na apoštoly 50.den po Ježíšově vzkříšení (Sk 2,2).

Stejně jako oheň zapaluje, tak i Duch Svatý dokáže zapalovat naše srdce, když se k němu otevřeme. je to fakt obrovská síla. Co ale o něm víme? Jako třetí božská osoba je námi neprávem opomíjena ve stínu Otce i Syna a většinou se na něj zapomíná. Je přitom často vzpomínán v Písmu, dokonce hned v první kapitole první knihy bible (Gen 1,1) a to i přesto, že Mojžíš i všichni starozákonní pisatelé o Nejsvětější Trojici neměli žádné tušení. Ježíš ho také několikrát vzpomínal apoštolům (Jn 14,16), ale zda to chápali, není jisté. Aby ho mohl seslat, musel vytrpět svůj úděl a překonat smrt, aby mohl Duch Svatý pokračovat v jeho díle (4. eucharistická modlitba). A tento Duch dělá skutečně obrovské zázraky. Z ustrašených apoštolů, kteří byli v den vzkříšení ze strachu zavřeni a schováni před Židy (Jn 20,19), se najednou stali horlivými hlasatelé Ježíšovy radostné , kteří se nebáli nikoho a ničeho a neměli ani obavy, že mohou při hlásaní evangelia třeba přijít i o život a dokonce to přijímali i s radostí (Sk 5,29). Takou proměnu v nich udělal Duch Svatý. A stejně tak může proměnit i nás, jen se musíme k němu s důvěrou obrátit. A pak pochopíme i věci, které nám byly předtím nejasné, protože Duch Svatý je skutečným tvůrcem bible, autoři jednotlivých knih jen napsali to, co se dověděli z Duchova vnuknutí. Nebojme se obracet k Duchu Svatému, je to stejný Bůh na úrovni Otce i Syna. Úplně trojjedinost Boží pochopit nemůžeme, to už je nad lidské chápaní, jisté však je, že její existenci nám zjevil sám Bůh a to na více místech Nového zákona a skrytě už i ve Starém zákoně (Iz 6,3). Duch Svatý je také velký pomocník před svátostí smíření, abychom se správně mohli vyznat ze svých hříchů.

Jaká je souvislost se začátkem mé úvahy? Slunce, když vychází, tak rozzařuje nejprve vrcholky hor, pak přilehlá údolí, pole i lidská obydlí. Na ranní obloze připomíná někdy oheň. A stejně tak Duch Svatý v podobě ohnivých jazyků zapaluje naše srdce, otevírá je, aby mohly přijmout lásku a rozdávat ji dále. Díky tomu i ve vycházejícím Slunci možno vidět symbol Ducha Svatého, protože všechny úkazy v přírodě jsou Božím dílem.

Duchu Svatý, prosíme Tě o dar víry, aby byla silnější, aby bylo méně pochybností a více otevřenosti se Tobě, aby se naše srdce plně otevřely a byly zdrojem pokory, lásky, milosrdenství, čili cnostmi, které si vryl do srdce každého člověka.

duchovní akce na počátku prázdnin - časopis Společenství 4/19

Týden kolem 13. neděle v mezidobí byl doslova nabitý duchovními akcemi. Všechny se vydařily, protože v nich bylo možno plně vnímat dílo Ducha Svatého, který vede církev v časech dobrých i zlých. Děkuji Bohu, že mne dal možnost se zúčastnit všech těchto akcí.

sobota 29.6. - Kněžské svěcení v katedrále Nejsvětějšího Spasitele v Ostravě. Svátost kněžství z rukou biskupa Františka Václava přijali 4 mladí jáhni, mezi nimi byl i náš Jirka, který v závěrečném poděkování přirovnal sebe i své kolegy k bláznům. Ano, blázni pro Krista, kteří jdou hlásat Boží slovo všem lidem v naší diecézi, jako ovce mezi vlky (Lk 10,1-9).

pondělí 1.7. - setkání mládeže s biskupem v areálu Kamenité (obec Vyšní Lhoty), který byl i hlavním celebrantem mše svaté. Evangelium bylo o samařské ženě (Jn 4,5-26), Voda byla ústředním tématem celé akce. Je důležitá pro zahašení fyzické žízně, stejně tak Ježíšovo slovo pro naší duchovní žizeň. Akce pak pokračovala na vrcholu Malá Prašivá, kde u dřevěné kaple sv. Antonína poutníky na závěr požehnal o.Vít Zatloukal.

čtvrtek 4.7. - primiční mše sv. Vojtěcha Žvaka v Těrlicku. krásné zorganizovaná akce na náměstí s novokněžským požehnáním i s velkým občerstvením. .

pátek 5.7. - slavnost sv. Cyrila a Metoděje - poutní mše sv. na vrcholu Radhoště. Opět Lukášovo evangelium o vyslání 72 učedníků, ke kterým možno započítat i oba věrozvěsty, jejichž odkaz tolik udělal pro víru na Moravě, v Čechách i na Slovensku navzdory všem rozdělením, které v historii způsobili vládci a politikové. To vše za tónu překrásné velehradské písničky č. 829 (kancionál)

sobota 6.7. - primiční mše "našeho" Jiřího Klose v Ostravě Mariánských Horách, kostele Panny Marie Královny, rovněž obdobně krásně a výborně zorganizována se vším všudy.

neděle 7.7. - děkovná mše otce Milana Adamíka v Suché za 50 let kněžství.

Málokdy jak tento týden jsem si uvědomil, jak jsou kněží jako služebníci Boha důležití a hlavně vzácní. Po nesvobodě v komunistickém režimu, který by víru a Boha jakýmikoliv, i krutými prostředky nejraději zrušil, nyní nastává liberalismus, který sice Boha uznává, ale stále proti němu útočí budováním si svého světa na tzv. "nových" základech, Komunismus se snažil kořínky květiny víry úplně vytrhat, liberalismus o to, aby ta květinka rostla pokřiveně, úplně jinak než původně. A proto si tak važme každého Božího služebníka, kterých je nyní skutečně málo, protože nás vedou po těch krásných Božích cestách, které se zdají být na první pohled nepochopitelné, ale po řádném zamyšlení pod vedením Ducha Svatého nám nakonec jedině ony dokáží najít světlo v temném tunelu. Pane, prosíme Tě za všechny kněze, dej jim zdraví, sílu a všechny dary k hlásání evangelia.

Proč dopouští Bůh zlo? - časopis Společenství 4/19

Toto je stále aktuální téma a je hlavním argumentem ateistů i různých nepřátel církve, kteří se tohoto tématu rádi chytají. Ve světě je hodně zla. Tak to ale bylo už od počátku světa a toto zlo "vládne" bez ohledu na to, kdo je zrovna u politické moci. Nutno však říci, že v původním Božím plánu zlo nebylo. Bůh stvořil anděly, čistě duchovní bytosti. Většina z nich Bohu sloužila, ale někteří podlehli své pýše a postavili se proti Bohu. A tak se zrodil satan, zdroj veškerého zla. Původní lidé, které Bůh stvořil, měli žít v pozemském ráji věčný život. Ale právě na nich si satan postavil své teritorium tím, že Evu navedl na hřích. A tak se tomu děje stále. Války, nenávist, násilí, vraždy nejsou Božím dílem, ale prací satana, a to proto, aby právě lidi oddálil od Boha. V každém z nás v mysli bojuje Svědomí (Boží hlas) a Pokušení (hlas satana). A je to velký boj. Často nevíme, na kterou stranu se postavit, protože to pokušení nám nabízí zdánlivě lepší život než svědomí. A Bůh nám všem dal absolutní svobodu, jak se k tomu postavíme. Tato Boží svoboda je jediná pravá, na rozdíl od těch všelijakých politických svobod, které nám nabízejí politici, sledující jen svůj zájem. Bůh nikoho k ničemu nenutí a dává nám možnost se rozhodnout. A je to vše jen na nás.

A i proto se v historii střídají období nenávisti, zla a válek s mírovými a svobodnějšími obdobími. Po starověkém otroctví, středověkém nevolnictví a dvou hrozných krvavých světových válkách přišla krutá totalita, která chtěla veškeré Boží kořeny vytrhat. V roce 1968 ji vystřídalo krásné období neuvěřitelné svobody, na kterém se významně podíleli dokonce i vládní politici. Netrvalo ale dlouho, pomocí tanků ho vystřídala opět totalita.

Duch Svatý ale působí v každém období a pronásledované a trpící stále posiluje. A tak jsme se dočkali konečně i svobody. Čili i tato různorodá vývojová období svědčí o tom, že není na místě obviňovat Boha, ale raději se zamyslet sami nad sebou, zda na těchto neradostných obdobích dějin neneseme také svůj částečný podíl třeba jen díky své lhostejnosti.

Stejně k zamyšlení jsou i fakta, proč je ve světě tolik neštěstí, přírodních katastrof, nenávisti apod. To vše je důsledkem prvotního hříchu.

Ano, Bůh skutečně dopouští zlo, není však jeho tvůrcem a zlo nepochází od něj. Možná ho dopouští i proto, abychom si to všechno zlo pořádně uvědomili. Ale dává vždy naději, i v těch nejtěžších chvílích. Když pochybujeme o Boží lásce a milosrdenství, podívejme se na jakýkoliv kříž, na kterém visí Ježíš, a snad pochopíme, jak nás Bůh miluje. Jen touto krvavou obětí mohlo být definitivně poraženo zlo a přijít vykoupení. Sám Ježíš ve své estachologické řeči předpověděl, že budou různá soužení, ale kdo vydrží, dočká se konečné odměny (Mt 24,9-14).

Pane Ježíši, prosíme, pomáhej nám, když na nás jde pokušení, abychom dokázali s ním bojovat právě pomocí svého svědomí, Tvého hlasu.

Duchu Svatý, prosíme Tě o dar víry, aby byla silnější, aby bylo méně pochybností a více otevřenosti se Tobě, aby se naše srdce plně otevřely a byly zdrojem pokory, lásky, milosrdenství, čili cnostmi, které si vryl do srdce každého člověka.

Církev trpící, oslavená, putující - časopis Společenství 5/19

Zase je tady podzim. I když dny se rychle krátí, tak zpočátku je ještě pěkný, listí na stromech hraje všemi krásnými barvami, sluneční paprsky babího léta ještě alespoň odpoledne trochu hřejí, ale postupně vše šedne a díky prodlužování noci, silným mlhám a mrholení je temno i během dne. A do tohoto času jakoby zapadaly dušičky, památka našich zemřelých. Smutný listopadový čas. Ztráta blízkého člověka je jistě velmi bolestivá a lidé se s ní těžko vyrovnávají, někdo hůře někdo trochu lépe, někdo ale i velmi těžce. Ale my křesťané máme i v tomto smutku jednu obrovskou naději, a to, že ty hroby jsou jen dočasným odpočinkem a Ježíš svou obětí na kříži připravil všem naději na vzkříšení mrtvých, na pokračování života v jiné, určitě lepší dimenzi ve společenství s Bohem i bližními. A tak sice oplakávámne své zemřelé bližní, ale v modlitbě za ně nad hrobem jim vyprošujeme Boží milost, která je může vzkřísit k věčnému životu a tím máme naději, že se s nimi můžeme jednou v nebeském království už skutečně setkat s Bohem, jehož nikdy nikdo neviděl, ale o kterém nám jeho jediný Syn přinesl svědectví (Jn 1,18). A cestu k věčnému životu, do nebe, nám otevřel svou krvavou oběti na kříži, tím že svým umučení a vzkříšením překonal smrt, která už není definitivní, jen dočasná. Proto nezapomínejme na modlitby za naše zemřelé bližní, ale zkusme si vzpomenout i na ty, za které se nikdo nemodlí, kteří zemřeli v opuštěnosti, protože i oni jsou Božími dětmi, členy trpící církve, církve v očistci. Památce zemřelých předchází svátek Všech Svatých. To je společenství těch, co už dokonali zemskou pouť a jsou již blahoslaveni v nebesích, u nich se jedná už o oslavenou církev. Oni se zase u Boha přimlouvají za nás, co tady jsme ještě na zemi. Někteří si je představují jako s nějakou svatozáří, ale není tomu tak. Byli stejně hříšní lidé zde na zemi, ale dokázali se více odevzdat do Boží náruče a milosti a důvěřovali mu, čili projevili pokoru. A my zde na zemi jako putující církev jsme třetí části naší církve, jaká symbolika čísla 3, které patří Nejsvětější Trojicí. Takže dohromady jsme všichni, my zde žijící, naši drazí zemřelí i ti už oslavení jedna církev vedena našim Učitelem Ježíšem Kristem. Proto se pomodleme k Bohu za všechny zemřelé, ale i za nás, abychom nesešli z Boží cesty a nezbloudili.

Pane, prosíme Tě, dej věčné odpočinutí všem drahým zesnulým a nám pomáhej v boji proti ďáblovým pokušením. A také Tě prosíme za ty, kteří oplakávají své zemřelé bližní, posiluj je v životě i ve víře, že se s nimi jednou opět setkají.

Ekumenie - týden modliteb za jednotu křesťanů- 

časopis Společenství 6/19

Druhá polovina ledna je již tradičně věnována ekumenismu. Naplňujeme slova Ježíše Krista, abychom byli všichni jedno (Jn 17,11). Právě uplynulé století možno nazvat stoletím ekumenismu. Po dlouhých létech nesvárů, nesnášenlivosti i krvavých řešeních sporů konečně všichni Kristovi přívrženci sedají k jednomu stolu ke společné modlitbě. Různá odloučení vznikla i proto, že mnozí papežové nejednali podle slov toho, kterého měli zastupovat, ale více podle svých představ. A tak se církev dlouhou dobu štěpila, oddělili se postupně starokatolíci, pak pravoslavní, evangelíci, anglikáni i různé jiné protestantské denominace a nyní hrozí odchodem z církve někteří tradicionalisté odmítající Petrovou lodičku a druhý vatikánský koncil. A bohužel i členové Boží církve se často více věnovali tomu, co najít špatného na věřících z jiné církve, než aby se věnovali hlavně Bohu. Proto je stále nutná společná modlitba všech křesťanů vyznávajících Kristovo mesiášství.

Právě až zmíněný druhý vatikánský koncil pod vedením charizmatického papeže Jana XXIII. nastolil cestu zpět k jednotě církve a všichni další Kristovi zástupci pokračují po něm v tomto sjednocujícím duchu. Jak je to dnes nejen krásné, že se scházíme ke společným modlitbám i bohoslužbám, čteme a společně rozebíráme Písmo svaté, ale hlavně to, že vytváříme jedno pouto, zvlášť v dnešní době, která je tak církvi nepříznivě nakloněna. A tak je vynikající, že hledáme více to, co nás spojuje a ne to, co nás rozděluje, protože satan určitě chce těžit z našeho rozdělení. Hlavním nedělitelným pojítkem všech křesťanů je samozřejmě Trojice Boží a oběť Ježíše Krista na kříži s následným vítězstvím nad smrtí.

Ekumenismus samozřejmě v žádném případě neznamená, že bychom měli ustupovat ze svých věroučných zásad, ale respektovat každého, i když jeho víra se v některých věcech liší. Papež František je veden Duchem Svatým a tak určitě ví, kde může částečně ustoupit (celibát, sňatky s osobami jiných vyznání, kult svatých), kde je třeba důsledně zachovat učení katolické církve (slavení eucharistie, nesmrtelnost duše) a hlavně v žádném případě neustupovat v ochraně života (potraty, euthanasie). A každou neděli v poledne proto prosí i nás, abychom se i za něj modlili, za jeho rozhodnutí, tak na něj jako Kristova náměstka nezapomínejme.

Pane Ježíši, děkujeme Ti, že ses nám dal poznat, že máme v sově Tvé dary a že se můžeme kdykoliv na Tebe obrátit. Spojuješ svou láskou všechny lidi. Prosíme Tě o dobré vztahy nejen mezi křesťany, ale i s věřícími jiných vyznání včetně ateistů.

Potřebuji církev? - časopis Společenství 1/20

V dnešní době se často setkáváme s názorem mnoha lidí, že oni sice věří (kolikrát ale sami nevědí čemu), ale že církev k tomu nepotřebují. Mají ji za nějakou organizaci, klub nebo politickou stranu, která je jen omezuje.

Je tady ale jeden rozdíl. Zatímco všechny jmenované spolky založil nějaký člověk, církev založil sám Ježíš Kristus sesláním Ducha Svatého. Řekl to i apoštolu Petrovi, že na jeho skále vytvoří svou církev a peklo ji nepřemůže (Mt 16,18). Církev je samozřejmě tvořena lidmi, kteří jsou hříšní, ale její zakladatel je pravý Bůh. Média často vzpomínají papeže jako hlavu katolické církve. Ale to tak není, tou je samozřejmě Ježíš, papež ale je od něj pověřen jejím vedením a má v tom podporu Ducha Svatého. Ale i papež je jen člověk, může dělat chyby, a to někteří hned zneužívají pohledy do dávné minulosti a poukazují na to, jak přední členové církve jednají. To dobro, které církev koná, nikdo nevidí, ale to zlo se hlavně v médiích několikanásobně zveličuje. Kněží jsou považováni za něco negativního, co lidu jen všechno nařizují a zakazují, ale tito hlasatelé si neuvědomují, že pracovní doba kněze není 5 dní v týdnu a 8 hodin denně, ale 24 hodin každý den, protože jsou svým věřícím kdykoliv k dispozici a nikdy nikoho neodmítají, když sě na ně obrátí, včetně i různých nepřizpůsobivých osob. Proto pozice kněze je více posláním než zaměstnáním. A církev navíc dělá činnosti, od kterých stát nebo společnost dala ruce pryč, jako péče o těžce nevyléčitelně nemocné nebo o sociálně vyloučené (např. hospice).

Ale církev je hlavně společenství a to si přál i samotný Ježíš. A to i navzdory rozdělení křesťanských denominací. I proto je důležitý ekumenismus, v dnešní době díky němu můžeme lépe odolat tlakům zvenčí, protože nepřátelé církve radí poukazují na ty věci, kterými si jednotlivé církve navzájem ubližovali a opět to vše zveličují. A proto je důležitá jednota v Kristu.

Církev tedy na rozdíl od politické strany nebo nějakém ideologie je božská, byť tvořena hříšnými lidmi. Není to jen papež, biskupové a kněží, je to společenství všech věřících, i naprostých laiků. To je zásadní věc. A právě přítomnost Ježíše Krista v církvi nás usvědčuje v tom, že je velmi důležitá. Církev není nástrojem moci, ale spásy skrze Krista. A proto jsou důležití i kněží, kteří nám Kristovou lásku skrze svátosti zprostředkovávají. A právě člověk žijící mimo církev je o tyto svátosti ochuzen, chybí mu přímý styk se vzkříšeným Ježíšem. Není důležité, zda je někdo katolík nebo evangelík, důležité je, aby byl Kristův. A proto je církev potřebná, abychom mohli společně odolat nástrahám pekla. Samotný člověk ve své pýše v tomto směru nezmůže nic a těm nástrahám pak lehce podlehne.

Pane prosíme Tě za Tvou církev, aby odolávala všem nebezpečím dnešního liberálního světa, prosíme Tě za papeže i biskupy a kněze, kteří svůj život věnují jako oběť Tobě, dej jim svého Ducha, aby vždy neohroženě hlásali Tvé slovo navzdory všem nepříznivým okolnostem.

Interrupce - právo na život nebo potrat? 

časopis Společenství 2/20

O tomto tématu se za minulého režimu moc nemluvilo. Bralo se to jako výlučné právo ženy na vlastní rozhodnutí bez ohledu na morální a zdravotní aspekty. Ty náboženské dokonce sloužily propagandě jako útoky na víru a církev, které prý brání lidem ve svobodném rozhodnutí. Do poloviny 50. let interrupce prakticky neexistovaly, alespoň ne oficiálně. Zákonem z těchto pochmurných let (asi rok 1957?) byly částečně povoleny s ohledem na zdravotní a sociální situaci dotyčných žen nebo rodiny. Spustila se nekontrolovatelná lavina a v roce 1986 se zákon "zjednodušil" tak, že ženy už mohly požádat o potrat bez jakéhokoliv důvodu. Jedná se ale v případě potratu o skutečnou svobodu rozhodování? Nutno si uvědomit, že má svoboda nesmí omezit svobodu někoho jiného. A už vůbec ne zabránit nějakému jinému životu. Na toto se už často zapomíná. Stále i významní lékaři vedou spory o to, kdy vlastně začíná život - jestli početím, nebo až narozením. Je to významný rozdíl. Stanovisko křesťanských církví (ale i např. muslimů) je zcela jasné: život začíná už početím. Proto interrupce je už zásahem do skutečného života a odporuje 5. přikázání - nezabiješ (Ex 20,1). A toto stanovisko i navzdory různým "modernizacím" zůstane takové stále, protože život nám dal sám Bůh Stvořitel, a člověk nemá do něj zasahovat. V případě interrupcí nelze ale obviňovat jen samotnou ženu, která se rozhoduje nepřijmout své dítě. Je zde i ta druhá strana - muž, který se často ke svému nastávajícímu dítěti raději vůbec ani nehlásí. Muži lehce utíkají, však jich se to přece "netýká". Navíc silným odpadem od víry je u mnoha žen už i nevědomost, že vlastně nedělají nic zlého. A co horší, že je k tomuto zákroku nutí nejen jejich tzv. partner, ale i široké okolí, a často dokonce i lékaři nebo zdravotnický personál, který by na život měl dohlížet nejvíce. Rozšiřuje se to i s úpadkem manželství, které už málokdo považuje za svátost požehnanou Bohem. Mnozí lidé manželství považují jen za nějaký papír, bez kterého se dá žít úplně stejně, dokonce lépe, nevázaně. Ježíš říkal farizejům: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj" (Mt 19,6). V dnešních tzv. volných svazcích se ztrácí zodpovědnost, a protože jsou často považovány jen na nějakou určitou dobu, ne na celý život, tak děti tam často nemají místo, dokonce jsou na obtíž. V tomto směru je liberalismus 20. a 21. století nebezpečný, že v rámci neomezených svobod nechrání ty nejslabší, nejzranitelnější. Kolik nadějných životů už bylo zmařeno? Kolik mohlo být významných vědců, vynálezců, stavitelů, doktorů, možná i duchovních? To ví jen Bůh. Vraždění betlémských neviňátek (Mt 3,16) pokračuje i dnes, v jiné formě, která se nám sice už nezdá tak krvavá a násilná, ale je podpořena jistým právem, proto více zákeřná a stejně nebezpečná. Nelze ale tyto ženy jen odsuzovat, často totiž ani nevědí, co činí. A mnohé pak mají z tohoto negativního rozhodnutí trauma a výčitky svědomí, které je pak trápí po většinu života. Už to nelze vzít zpět, stalo se. I proto je třeba za správné rozhodnutí se neustále modlit, dokud se život dá ještě zachránit, aby je Bůh osvítil, třeba právě po vzoru Panny Marie. Maria je nám všem vzorem, protože přijala bez výhrad život. Přijala Boží plán, přijala dítě (Lk 1,38). Bez výhrad, přestože tomu nerozuměla. Ale její silná víra všechny pochybnosti silně překonala. Ve Fatimě nám v roce 1917 slíbila, že její Neposkvrněné Srdce nakonec zvítězí. Dají se tato její slova aplikovat i na nenarozené děti? Myslím, že po jejím vzoru ano. Blíží se Velikonoce, svátky radosti vzkříšení, vítězství Života nad smrtí. Život je v protikladu se smrtí. 

Pane Ježíši, prosíme Tě, osviť svým Duchem myšlení nastávajících matek, ale i jejich blízkého okolí včetně zdravotního personálu, aby se rozhodly přijmout své dítě, aby je považovali za Tvůj největší dar i navzdory všem obtížím, které jim "nechtěné" dítě může přinést. A aby měly víru, že se vždy pak mohou na Tebe obrátit o jakoukoliv pomoc v nastávajících nesnázích. 

Prosíme Tě, ať život září jak to krásné nedělní ráno nad tvým prázdným hrobem, jako nekonečné slunce Tvé lásky. 

Také Tě prosíme, přijmi do svého království ty děti, kterým nebylo umožněno se narodit, a tudíž nemohli ani přijmout tu první základní svátost - křest.

Pandemie a Duch Svatý - časopis Společenství 3/20

Prožili jsme zvláštní postní a velikonoční období. Neřekl bych smutné, ale jiné. Zažili jsme něco, co většina z nás nezažila. I když naštěstí nebyla válka nebo nějaké živelné pohromy, strach a obavy tady byly. Ano, jsme jen lidé a ani Ježíš nezapřel svou lidskou stránku, když zaplakal nad smrtí Lazarovou (Jan 11,35). A to i přesto, že věděl, že za chvíli ho jeho božská stránka vzkřísí. Můžeme být z dané situace smutní. Ale musíme si uvědomit, že nejsme na to sami, že máme všemohoucího Boha, který je s námi po všechny dny života (Mt 28,20), a to ve všem dobrém i zlém. A toto je ta naše velká naděje a deviza oproti nevěřícím. Velikonoce ve své podstatě jsou pokaždé stejné, radostné, protože Ježíš překonal bariéry smrti a všem nám připravil nový život. Jejich prožití ale samozřejmě bylo jiné. Byla to určitě i zkouška naší víry. Nemohli jsme do kostela. Křesťanská, ale i státní média nám vyšla vstříc a rozšířila svůj program duchovních pořadů a hlavně bohoslužeb, abychom neztratili kontakt s Božím slovem i papežem Františkem a alespoň duchovně byli stále spojeni s Ježíšem, byť jsme ho nyní nemohli až na výjimky přijmout osobně. Takže to radostné aleluja znělo našimi domovy i přes obavy, co bude dále s námi a našimi blízkými, zda se nenakazíme, neonemocníme. Boží slovo, které jsme měli v médiích možnost nyní více slýchat, nám stále dodávalo naději, že vždy se vše zlé jednou v dobré obrátí, jak tomu bývávalo i v minulosti. Měli jsme možná více času rozjímat nad Božím slovem, nebo i tiše rozmlouvat s Bohem, nebo aspoň naslouchat jeho hlasu před vystavenou Svátostí oltářní na televizní obrazovce. Ježíš nám říká: "Nebojte se, jsem tady já." Mohli jsme více i uvažovat o situacích, které se nám až doteď zdály samozřejmé a až nyní jsme je dokázali ocenit. Toto období nám totiž přineslo i dobré stránky, například obrovskou solidaritu mezi lidmi, jaká zde nebyla od krásných let 1968 a 1989, rodinní příslušníci jsou více spolu a častěji jsou i se svými dětmi nebo díky omezení výroby jsme konečně pochopili, že zde existuje i příroda, kterou jsme léta devastovali a která potřebuje naši ochranu, protože ona je také dílem rukou Božích. Ano i takové mohou být cesty Boží, vždy nás přivedou k nějakému zamyšlení. Není to žádný boží trest, jak už jsem to také někde slyšel. Určitě ne. Bůh sám je Láska, Dobro, a proto zlo není od něj, ale od satana, který se postavil proti němu. Ježíš za svého života na zemi slíbil svým apoštolům, že jim sešle nového Těšitele, Ducha Svatého (Jan 14,16). A pokud jsme během této pandemie měli pocit, že naše víra nějak ochabuje nebo že se ztrácí, je právě Duch Svatý zde od toho, aby nás ve víře posílil. Posílil Petra i ostatní apoštoly, kteří se báli a po jeho přijetí se stali neohroženými hlasateli Krista. A totéž může Duch Svatý udělat i s námi. Posílí nás ve víře a díky ní budeme všechny nástrahy, které s touto nemocí na nás mohou ještě čekat, zvládat mnohem lépe a jistěji. Proto neztrácejme naději, radost a víru.

Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnov tvář země (Žalm 104).

Duchu Svatý, přijď a zapal v nás oheň své lásky. Aleluja!

Poděkování o. Milanu Adámkovi

V neděli 26. 7. v kostele sv. Jana Křtitele se pan farář o. Milan Adámek rozloučil děkovnou mší sv. se svou aktivní kněžskou činností po 51 létech duchovní služby. Věřící všech havířovských farností mu děkují za jeho charizmatický, lidský i teologický přístup k šíření víry. Farnost Prostřední Suchá bude nyní spravována ex currento z Karviné a pořad bohoslužeb bude zachován: v neděli v 8:45 hod., v pondělí, středu, čtvrtek a pátek v 7:30 hod. AlexT

Pilát, Herodes a já

Často při čtení bible (evangelií) srovnávám prokurátora Piláta a Heroda Antipu, tetrarchu (vládce) Galileje. A to i sám se sebou. Co měli společného? Oba byli vrazi, mají na svědomí dva největší muže v historii lidstva - Ježíše, Božího Syna a Jana Křtitele, největšího z lidí (Lk 7,28). Oba ale byli vrahové proti své vůli, protože ani jeden z nich neměl zájem na jejich popravě. Oba své protivníky považovali za spravedlivé, proto těřko předvídat, co se dělo v jejich duši. I když Jan často kritizoval Heroda za jeho nevěru, za jeho nevázaný život s Herodiadou, manželkou svého bratra Filipa, Herodes ho přesto rád poslouchal (Mk 6,20). Podlehl ale velmi silnému nátlaku Herodiady. Taktéž Pilát několikrát vyhlásil, že na Ježíšovi nenalézá nic špatného. dokonce mu ani nijak nevadilo, že se vyhlašuje za krále, neviděl v něm nebezpečí pro Ŕím ani pro sebe. Dokonce mu to nechal napsat i na kříž. Vždy mne tak dojímají Janovy pašije, které tuto situaci velmi podrobně popisují. Ježíše nazval člověkem (19,5) a zajímalo ho také i co je to pravda (18,38). Zda to bylo myšleno ironicky nebo zda to byl skutečný zájem, to už nechám na biblických odbornících. Nevím, jak vnímal varování své ženy (Mt 27,19), že Ježíš je skutečně spravedlivý. Také ale podlehl nátlaku zvenčí, nátlaku fariseů ze židovské velrady. Oba ať už byli jací byli, nebylo to jejich svobodné rozhodnutí. Bohužel ale byli velmi slabí odolat nátlaku zvenčí a proto nedokázali hájit své oběti. Vidíme v tom jistou paralelu i s dnešními politky? Jejich slabost v tomto ohledu byla příčinou ztráty života dvou nevinných lidí, U Ježíše je ale důležitý fakt, že i kdyby ho Pilát osvobodil, musel by si najít jinou cestu na kříž, jinak zemřít, aby smrt a s ní věčný hřích porazil, protože přesně kvůli tomu přišel na svět, což bylo velmi těžko pochopitelné i pro jeho nejbližší učedníky (Mt 16,23) a to i přesto, že Petr těsně předtím poznal v Ježíši Božího Syna. Bohužel je to těžko pochopitelné i pro hodně dnešních křesťanů, kříž stále mnohých pohoršuje (1.Kor 1,19). protože stále nepochopili jeho smysl.

Ale zpět k rozhodnutí Heroda a Piláta. Podobám se jim také? Často si dávám též tuto otázku. Nekřičím také podle davu? Nedosuzuji někoho jen proto, že ho odsuzuje veřejné mínění. Nebo proto, abych se jen někomu zalíbil? Mám dost odvahy zastat se nevinného nebo slabšího? Nechávám se raději unést davem a ruce dávám od všeho pryč, abych měl klid? Dokázal bych se zastat někoho odsouzeného (třeba i právem), jak to udělal Ježíš v případě hříšnice (Jn 8,11). Pokud touto hříšnicí byla Marie Magdalská, tak se Ježíši odměnila tím nejkrásnějším jak mohla, stála s ním pod křížem a byla prvním svědkem jeho vzkříšení. Tady je vidět mocná síla odpuštění, kterému se někdy tak bráníme. jak je odpuštění mnohem silnější a hlavně užitečnější jak nenávist.

Je smutné, že ještě stále v mnoha zemích existuje trest smrti, a to i v křesťanských zemích. Naštěstí alespoň v Evropě tento fakt, který přináší spoustu nespravedlnosti, už je prakticky utlumen. I současný papež František se silně aganžuje proti tomuto nehumánnímu trestu, na který doplácejí mnohem více nevinní než těžcí zločinci.

Takže důvodů k zamyšlení, zda nekonám jak Pilát nebo Herodes, je stále hodně. Nemůžeme na tomto světě být vševědoucí ani poznat skutečnou plnou pravdu. Můžeme ale požádat o pomoc toho, který je absolutní pravda a který kvůli tomu za nás zemřel, abychom mohli umřít každému hříchu a který pak následně vstal, abychom s ním měli naději na věčný život už v plné pravdě.

Pane Ježíši, prosíme Tě, ochraňuj nás od předčasných soudů, které tak rádi vydáváme, ale které patří jen Tobě. Dej, abychom nikoho neodsuzovali, aby jsi pak nemusel odsuzovat Ty nás.

V jakého Boha věřím? - časopis Společenství 4/20

Člověk může věřit čemukoliv. Typických ateistů, co neuznávají žádnou nadpřirozenou bytost, je velmi málo. Ale jaká je víra většiny? Je více pohanská, uznávající spoustu různých bůžků (horoskopy, věštění, numerologie), nebo víra v jediného pravého Boha, jak nám říká první přikázání? Jak si vlastně přestavujeme Boha? Představa dobrosrdečného vousatého stařečka ale i přísného vládce na trůnu nebo ověnčeného nějakou září patří spíše do říše pohádek. Boha nikdy nikdo neviděl (Jn 1,18). I k Mojžíši nebo k ostatním starozákonním prorokům Bůh promlouval různými způsoby, např. v hořícím keři, ale nikdo neviděl jeho tvář. Bůh se nám osobně zjevil až ve svém Synu v podobě člověka. Těch pohledů na Boha je hodně a ne všechny jsou správné. Hodně lidí si ho představuje jako přísného soudce nebo nějakého policajta, který nás hned může nějak potrestat. A když přijde na zemi nějaké neštěstí (povodně, zemětřesení nebo ta nynější pandemie), tak už slýcháváme, že je to Boží trest. To není ale Boží záměr, protože on je láska a my jsme jeho děti (1. Jn 3,1). Bůh dal této zemi nějaké fyzikální zákony a nám svobodnou vůli. A že si naši Zemi sami ničíme neuváženými zásahy do přírody, přece není chyba Boha. Dále často slýcháváme a možná i sami to někomu říkáme. "Počkej, Bůh tě potrestá za tvé špatné skutky." Opět velmi špatný pohled na Boha. Jednak Bůh poslal svého Syna, aby svět spasil a ne zahubil a navíc těmito výroky se sami stavíme do role soudce, která patří jen Bohu. My vidíme jen to vnější, nevidíme nikomu do srdce, proto nemůžeme takto nikoho odsuzovat. Také si nemůžeme Boha představovat jako nějaký automat na splněná přání. Modlitba by měla být důvěrný rozhovor s Bohem jako rozhovor dítěte s milovaným tatínkem a ne jako nějaká vynucená prosba. Bůh ví mnohem lépe, co je pro nás nejlepší, a ne vždy nám to může pomoci, pokud by naši prosbu hned splnil. I tento nesprávný pohled pak u některých lidí znamená odpad od víry ("Bůh mne neslyší, kdo ví, zda vůbec existuje?!"). Náhled na Boha také deformují časté útoky na církev. Církev je sice Božím dílem, založil ji sám Ježíš sesláním Ducha Svatého, ale je tvořena námi lidmi, kteří jsme hříšní. Církev nejsou jen zasvěcené osoby, jsme to všichni, kteří jsme přijali Kristův křest v Duchu Svatém. Nikdo z lidí není dokonalý, i Petr (první papež) často klopýtl, ale vždy s obrovskou důvěrou a vírou našel cestu k Bohu zpět. A to je i úděl nás všech. Proto se nenechme útoky na církev odradit od naší víry. Bůh je duchovní bytost, a v tomto se výrazně liší od všech světských vládců a panovníků (Jan 18,36). Proto ani nemění své názory podle aktuálních situací, ale je stále stejný, včera, dnes i zítra. Také jsem míval určité špatné pohledy na Boha, a proto můj velký dík patří našemu bývalému faráři o. Marcelovi, jehož charizmatická kázání mně často ukazovaly na mé nesprávné pohledy na Boha. Myslím si, že tyto jeho někdy konstruktivně-kritické pohledy na aspekty naší víry a jeho technický talent zanechají v našich věřících stálou vzpomínku na jeho 10-leté působení v naši farnosti. Modlíme se, ať mu Bůh žehná na jeho novém působišti. K Bohu máme skutečně přistupovat jako ke svému otci. Vůbec není důležité, jak vypadá, důležité je, že mne miluje. A pro posílení tohoto vztahu nám seslal Ducha Svatého.

Pane Bože, prosíme Tě, abychom s pomocí tvého Ducha Svatého našli správný pohled na Tebe, nezkreslený různými "zaručenými" zprávami z médií, a našli k Tobě správný synovský vztah založen na oboustranné důvěře.

Pandemické povzbuzení

Opět prožíváme dobu, kdy se nemůžeme setkávat na bohoslužbách ani jiných farních nebo církevních aktivitách. Doufám, že jste všichni zdrávi. Děkuji křesťanským médiím, že rozšířili svou programovou nabídku každodenních přímých přenosů mší svatých. Zvlášť v neděli nám díky nim neunikne Boží slovo i dávka povzbuzení, když už nebudeme moci přijmout svátost Eucharistie. V této nelehké době je jediné řešení, svěřit vše našemu Pánu, Naši biskupové nám dali výzvu modlit se každý večer ve 20 hodin desátek růžence, je to krásné společenství na dálku, že spolu s Pannou Marií můžeme vzývat jejího Syna a našeho Pána. Tak všem přeji mimo zdraví hojnost Božího požehnání, prosím o modlitbu za sebe navzájem a kněze, kteří to nyní obzvlášť nemají lehké, prosím o požehnání. Tak snad se díky Bohu budeme moci brzy opět setkávat v chrámech u Pánova stolu.

Svědomí - hlas Boží nebo satanův? -  Společenství č. 5/20

Známe to. Často slýcháváme vnitřní hlas, že máme udělat to nebo to nebo naopak neudělat nic. Vždy je to důvod k zamyšlení rozeznat, co ten hlas znamená a hlavně od koho přichází a někdy je to skutečně těžké.

Napadl mne příklad. Utíkám po chodniku na zastávku autobusu, abych ho stihnul a mohl dojet do nemocnice navštívit a potěšit svého bližního. Běžím kolem přechodu pro chodce a tam spatřím nemocného invalidního člověka, jak s hůlkou v ruce se chystá přejít na druhou stranu cesty a má viditelně strach z okolojedoucích aut. Jak se rozhodnu? Budu dál dobíhat na autobus, abych ho stihnul a tím i návštěvu nebo pomohu tomu svému také blížnímu přejít bezpečně na druhou stranu cesty i za cenu toho, že autobus mne mezitím ujede? Ve své podstatě obě možnosti mají dobrý úmysl, tak kterou si vybrat? Moc času na přemýšlení není. Nejsem žádný hrdina, nevím, jak bych se zachoval v této situaci sám. A takových situací nám určitě život přináší hodně, správně se rozhodnout. Zde se zdá jako volit mezi dobrem a dobrem. Ale jsou situace, kdy na první pohled ani nevíme, zda vnitřní hlas nás pobízí k dobré věci nebo špatné. Neboť ta špatná může mít "dobrý" základ. V tomto je satan odborník a musíme si skutečně dát velký pozor na každé našeptávání. A těžit dokáže i z výše zmíněné situaci, kdy sice pomúžeme jednomu, ale zároveň ublížíme druhému, což je jeho cíl. A tak musíme řešit nejen volbu mezi větším a menším dobrem, ale ve svém důsledku i větším a menším zlem. Když satan v Ráji nabídl Evě jablko, také přicházel s "dobrými" úmysly (Gen 3,4). Satan je velmi rafinovaný a ví, že nabádáním přímo na zlo by u mnoha lidí asi moc neuspěl a tak to zkouší takovými různými způsoby. My jako lidé jim pak můžeme lehko podlehnout. Musíme si příliš dávat pozor na "líbivá" slova. Např. že jedno pivo nebo sklenka vína přece neuškodí. To je pravda, vypadá to právě líbivě, víno je přece Boží dar, to nemůže uškodit. Ani ta druhá sklenka ještě nijak nevadí. Ale pak už rychle přicházejí většinou další, pak další a pak už ztrácíme kontrolu a satan nás dostává do své moci. A využívá i naše kamarády tím, že nás k další konzumaci vybízí např. slovy, že "když si se mnou nedáš, nejsi můj kamarád". A tak u třetí nebo čtvrté toto ještě se svým svědomím lze nějak řešit, tak později už se člověk přestává kontrolovat. Boha pak dané situaci už odsouvá na vedlejší kolej a jeho hlas nechce slyšet a posléze už ani neslyší.

Skutečný Boží hlas poznáme jen upřímnou modlitbou. Proto je tak velmi důležitá nejen víra, ale hlavně modlitba. Proto nepřeslýchejme žádný vnitřní hlas a pokud máme o něm nějaké pochybnosti, nebojme se s tím obrátit na Boží pomoc. Pokud Bůh uvidí, že naše touha po poznání jeho vůle je skutečně upřímná, nějakým způsobem nám naznačí, jak se máme rozhodnout. A nezapomínejme ani modlitbou za všechny naše bližní, aby také nepodlehli různým pokušením.

Čtěme také hodně Písmo svaté, i tam můžeme najít odpovědi na naše odtázky. A nebojme se se svými pocity svěřit knězi nebo zasvěcené osobě, ale také si své zkušenosti předávejme mezi sebou. I toto je forma Společenství.

Pane prosíme Tě, dej nám, abychom si vždy dokázali najít čas na Tebe, na rozhovor s Tebou, abychom poznali skutečně co je Tvá vůle.

Vzpomínka na Katku - Maranna č. 1/21

Ve čtvrtek 21.1. jsme zádušní mši svatou odprovodili na věčnost naši kamarádku Katku Bojkovou (Úradníkovou). Odešla v mladém věku po pětiletém boji se zákeřnou nemocí.

Byla nám vzorem ve své víře a zbožnosti. Mé nejsilnější vzpomínky na ni jsou počátkem 90. let po politickém uvonění. V roce 1991 jsme s tehdejším kaplanem Karlem Janíčkem zakládali "Spolčo", kdy jsme se každý čtvrtek scházeli na faře v Bludovicích, Také ráda navštěvovala setkání mladých s tehdejším naším arcibiskupem Janem Graubnerem vždy před Květnou a 1.adventní neděli v prostorách nově obnoveného kostela Don Bosca v Ostravě.

Jezdívali jsme také do kláštera alžbětinek v Jablunkově, kde se jednou měsíčně konaly celonoční adorace. navštívili jsme tehdy i poutní mista Hostýn a Živčáková u Turzovky. Společně s ní jsme prožívali její obavy o ztrátu zaměstnání ve Svitu. Vím, že to snášela dost těžce, ale byla vždy velká bojovnice.

Také jsme se občas setkali v pátek odpoledne v "brigošáckém" rychlíku na Slovensko, když jela navštívit svou rodinu na křesťansky silně orientované Horní Oravě, kde v zimě panuje takový mráz a sněhová nadílka, která není jinde ani na vrcholcích hor.

Na oslavě svého posledního životního jubilea mne zaučovala, jak mám mobilem správně fotit včetně všech věcí kolem toho. Tehdy se zdálo, že s nemocí by mohla úspěšně bojovat, přišla ale druhá vlna, proti které už byla bezmocná. Jsem rád, že tyto její fotografické schopnosti byly vyzdviženy i při jejím posledním rozloučení.

Byla vždy velmi přátelská a dobrá nálada ji nikdy neopouštěla.

Prosím, kdo jste ji znali, věnujte ji vzpomínku v modlitbě, a také za jejího manžela Marka, syna Daniela a maminku, aby tuto sitauci snášeli s pokorou k našemu Pánu.

Katko, budeš nám chybět, ale věříme, že jsi už v Božím náručí.

Doba postní

Rok se s rokem sešel. Byl to zvláštní rok. Většina z nás jej prožila s obavami z nákazy neznámou zákeřnou nemocí, v karanténě, v izolaci, s omezením spousty různých aktivit. Museli jsme si odříci věci, které jsme považovali za úplně samozřejmé a naopak si zvykat na ty nové, z nichž nošení roušek je to nejmenší, co jsme museli podstoupit.

Ale vše špatné je k něčemu dobré. O loňských velikonocích jsme vůbec nemohli chodit na mše svaté. Ale pracovníci médií, křesťanských, i těch státních nám vyšli vstříc tím, že začali je dávat více do svých programů. Možná někteří do té doby ani moc nevěděli, že existují i křesťanská média. Možná díky pandemii se tímto staly známějnšími. Nemohli jsme aktivně přijímat Ježíše v eucharistii, ale zase jsme měli více času na přemýšlení, o otázkách kolem víry, v rodinách jsme se možná začali více společně modlit. A snad jsme si i uvědomili, jak jsou důležití a potřební i kněží a duchovní osoby, které nás v tomto období povzbuzovali, pozitivně ladili. Z celé historie lidstva je jasné, že ve špatných dobách - ve válkách, epidemiích nebo při nesvobodném životě v totalitách se lidé začali více obracet na Boha jako na jedinou pomoc, když světské věci selhaly. Jistě se vyskytla i různá rouhámí typu Božího trestu, ale myslím, že tak tomu bývalo i minulosti. Naopak mohli jsme poznat, že ne všechno je úplně samozřejmé, ani náš život, ani zdraví, ani pohodlí, ani možnost cestování, že to vše je Boží dar. A že si tento dar musíme více vážit, protože to zdaleka není samozřejmost.

Takže vlastně dá se říci, že od loňské popeleční středy žijeme už rok v nějakém postu. Ani ne tak ve smyslu liturgie, ale v našich postojích k různým životním situacím, uvědomováním si velkého daru naší víry a snad i nalezením bližšího vztahu k Bohu. Snad jsme si i více uvědomili svou pokoru a řekli sami sobě - jsem hříšný, neboli "jsem prach a v prach se obrátím", což je liturgický text při pomazání právě na Popeleční středu. A pokud jsme v tomto směru i ve vztahu k Bohu prožili vlastně celý rok v určité formě postu, tak bychom měli být dobře připraveni na nastávající postní období, jehož smyslem není nějaké omezování tělesných požitků, ale nalezením správného vztahu k Bohu, jako ke svému tatínkovi. A toto období se nakonec změní v radost ve Vzkříšení Ježíše Krista a navrácení života, tentokrát už věčného, který nám už nemůže žádná pandemie a nic zlého vzít. Toto je jistá naděje.

Pane prosíme Tě, abychom toto období prožili se svými blízkými co nejblíže k Tobě, se zdravou pokorou, abychom pak na velikonoční vigílii mohli zvolat radostné Aleluja, které nám bude povzbuzením jak v duchovním, tak i ve svém životě světských starostí.

Čísla v bibli - Maranna č. 2/21

Jedním z mála předmětů ve škole, který mne nevadil, byla matematika. Nerad jsem se učil a spolu se zeměpisem na rozdíl od jiných předmětů jsem se ji teda nemusel biflovat a nevadila jí ani má velká tělesná i umělecká neohrabanost. A i proto mou neoblíbenější knihou byl jízdní řád, byť čísla uvedená v něm málokdy odpovídají skutečné realitě provozu.

I kniha knih (bible) je plná čísel. a to nejen 4.Mojžíšova kniha, která je nimi známa.

Co však tato všechna čísla znamenají? Zkusme se zamyslet alespoň nad těmi nejdůležitějšími.

Číslo 3 je symbolem úplnosti, jistě si pod ní představíme Nejsvětější Trojici Boží, největší tajemnství naší víry. I když v žádné pasáži není přímo vzpomenuta, tak v Janově evangeliu i jeho listech jsou pasáže, ze kterých se Trojice dá lehce vydedukovat. Také křestní formule v závěru Matoušova evangelia (28,19), a také i Pavlovy apoštolské listy (např. 1.Kor 12,4) často vzpomínají v jedné souvislosti Otce, Syna i Ducha Svatého. Jonáš procházel 3 dny městem Ninive, aby jej varoval (3,3) a také 3 dny byl ve velrybě jako předzvěst Kristova vzkříšení (2,1 - Lk 11,29). S odkazem na blížící se velikonoce je také pasáž o zboření a postavení chrámu za 3 dny (Jn 2,19). K tomu samozřejmě patří liturgická připomínka velikonočního tridua. Když byl Ježíš ukřižován, tak na Golgotě stály 3 kříže s odsouzenci, Ježíš byl uprostřed (Mt 27,38). Petr třikrát zapírá Ježíše (Mk 14,72), ale po jeho zmrtvýchvstání to odčiňuje krásným trojitým vyznáním lásky (Jn 21,17) a Ježíš ho za to pověřuje pozemským vedením své církve.

Číslice 7 je považována za šťastné číslo. V knize Genesis (41,25) Josef vysvětluje faraonovi sen o 7 bohatých a chudých létech a díky tomu si mohl udělůat zásobu právě na těch 7 let. Apoštol Petr se ptá kolikrát má svému bratru odpustit - 7x? (Mt 18,21). Ježíš to číslo zvětšuje na 77, což znamená jakési poduplování odpuštění, čili že máme odpouštět vždy a stále. A pak štěstí naplní nejen toho, komu odpustíme, ale i nás samotných, protože nám spadne ze srdce balvan nenávisti. To je největší štěstí. Když Bůh tvořil svět a život, požehnal 7. dnu a věnoval ho nám, odpočinku, abychom načerpali své síly. Ta tvorba světa samozřejmě netrvala 6 dnů, ale tisíce let, ale to číslo 7 opět tu má tu šťastnou symboliku. Proč má křížová cesta 14 zastavení? Možná proto, že 14 je dvojnásobek 7. Prvních 7 zastavení křížové cesty se odehrává v ulicích Jeruzaléma, druhých 7 pak na Golgotě. Pozor třeba ale dát na sousední číslo 6, které je symbolem Satana, zla, kterého se třeba vyvarovat.

Číslo 10 symbolizuje počet přikázání, které dal Bůh Mojžíšovi a které jsou platné dodnes a budou stále, protože jsou nadčasové (Exodus 20,1-17). Je to v bibli také celkové číslo, které je součtem špatného i dobrého. V podobenství o prozíravých a nemoudrých pannách je remízový poměr 5:5 (Mt 25,2). ale při uzdravení malomocných pouze jeden z 10 poděkoval Bohu (Lk 17,15-19).

Číslo 12 má mnoho významů - počet hodin půldne, počet měsíců v roce, také počet Ježíšových apoštolů i hvězd na hlavě ženy - Marie (Zjev 12,1). V téže knize (7,4) se uvádí číslo 144000 označených. Číslo 144 je druhou mocninou čísla 12, takže tady je další symbolika tohoto čísla (počet kmenů Izraele). Toto číslo už je velké a když hned následuje stať o nekonečném zástupu, tak z toho vyplývá, že Ježíš chce spasit skutečně velké množství lidí. každého, kdo o něj stojí. 12 let měl Ježíš, když vyučoval v Jeruzalémském chrámu (Lk 2,49) a také i Jairova dcera, kterou Ježíš vzkřísil (Mk 5,42).

Číslo 40 je často zmíněno v bibli. Tolik dnů trvala potopa (Gen 7,12), která byla varováním za naše hříchy. 40.den po svém narození byl Ježíš obětován v jeruzalémském chrámu (Lk 2,22). Ježíš na počátku svého veřejného působení strávil 40 dnů na poušti, kde svému Otci sloužil postem a modlitbami (Mk 1,13) a 40 dnů po svém zmrtvýchvstání se ještě fyzicky zjevoval učedníkům, než se vrátil ke svému Otci (Sk 1,3). V liturgii církve 40 dnů trvá také i postní období. A úplně mimobiblicky ve střední a východní Evropě přesně 40 let trvalo kruté pronásledování církve, kněží i věřících ateistickými režimy.

Čísla v bibli většinou nelze brát doslova. Bible není kniha statistik, ale svědectví. Tato čísla vždy něco symbolizují, aby nám pomohla pochopit Boží zjevení, stejně jako Ježíš raději mluvil v podobenstvích než přímo, abychom jeho slovo lépe pochopili. Proto čtěme Boží slovo, ve kterém vždy najdeme jasnou inspiraci, k níž nám mohou pomoci i zmíněná čísla

Prezentace naší farnosti - Maranna č. 3/21

Druhou a třetí sobotu v srpnu jsme měli skvělou možnost prezentovat naši farnost věřícím v okolí. Nejdříve jsme se 14.8. vydali na naší tradiční pěší pouť do baziliky Navštívení Panny Marie ve Frýdku Místku. V 11 hodin. se asi 20 poutníků sešlo v kostele sv. Markéty a po požehnání o. Petrem jsme se vydali na pouť přes kotáry obce Horní Bludovice k obnovené a vloni vysvěcené kapličky sv.Jana Nepomuckého v osadě Špluchov. Po vřelém přijetí místními farníky (někteří se k našemu putování přidali) a pečlivě připraveném občerstvení jsme pak pokračovali po zelené značce k hlavní silnici do Kańovic a po ní kolem kapličky Mlzáky do Sedlišť, při které jsme se obraceli ke své nebeské matce v modlitbě Růženec. V Sedlišti nás přivítal farář o.Filipec v dřevěném kostelíku, kde jsme při vystavené svátosti oltářní děkovali Bohu za vydařenou pouť. Vzpomněli jsme si i nedávno zesnulého jeho předchůdce o. Pavla Motyku. Dále jsme putovali kolem Bezručovy vyhlídky za modlitby Korunky k Božímu Milosrdenství ke kapli na Hájku a po krátkém odpočinku pokračovali už ulicemi místní části Lískovec do baziliky. Přišli jsme právě na adoraci v 17:30. Slavnou mši svatou v 18 hodin ke slavnosti Nanebevzetí P.Marie slavil místní farář, s ním koncelebrovali oba naši kněží. Po mši jsme se už každý individuálně vraceli zpět domů.

O týden později jsme se vydali na Radhošť, kde stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje. Tato kaplička stojí nejen na hranici okresů Vsetín a Nový Jičín, ale také na rozmezí olomouckého a ostravského biskupství. Mše svaté tam v letním období bývají každou sobotu v 11 hodin, tato ale byla pod patronací naší havířovské farnosti. Zvolili jsme různé výstupové cesty - z Trojanovic Ráztoky, Pusteven, sedla Pindula. Kolem 10:15 jsme se sešli na vrcholu Radhoště u kaple (bylo nás asi 15), pomodlili se v kapli růženec a na něj pak v 11 hodin navazovala mše svatá k památce Panny Marie Královny, kterou celebroval o.Petr a tímto si připomněl své předchozí působení ve frenštátské farnosti. Na vrchol doputovala také skupina poutníků z Branek (okr. Vsetín) i se svým knězem, který pak také koncelebroval mši svatou. Po mši svaté a krátkém občerstvení jsme se pak vydali zpět ke svým zaparkovaným vozidlům.

Oba poutní dny nás provázelo krásné počasí, tak máme zač Bohu děkovat. A samozřejmě také za ty duchovní dary, které jsme na obou poutích obdrželi.

Tak se můžeme i nadále obracet k Bohu, aby nám dopřál více takových duchovních poutních akcí

Rozmanitost evangelií - časopis Maranna č. 3/21

Bible má 75 knih, 48 Starého zákona a 27 Nového zákona. Mimo 9 deuterokanonických knih (tzv. alexadrijského kánonu) Starého Zákona naštěstí na jejich obsahu panuje shoda napříč všemi křesťanskými církvemi, Starý Zákon uznávají samozřejmě za svůj i židovští bratří a hodně z něj čerpá i islám. Pro nás mají největší význam 4 známá evangelia a pak další novozákonní spisy na ně přímo navazující jako Skutky apoštolů a apoštolské listy, především ty Pavlovy. I když těch evangelií bylo více, např. Jakubovo, Tomášovo nebo Petrovo, tak církev nakonec po dlouhém zkoumání vybrala tato 4 jako kanonická kvůli prokazatelnému faktu, že byly inspirovány vlivem Ducha Svatého, který je samozřejmě pravým původcem všech biblických knih, jejich autoři jsou pouze pisatelé, kteří toto vnuknutí Ducha plně využili. Tradice čerpá hodně i z těch nekanonizovaných (tzv. apokryfních) evangelií, především z období Ježíšova dětství, tyto tradice ale nejsou pro nás liturgicky závazná a pro naši spásu nejsou důležitá. Všechny knihy Nového Zákona byly sepsány v řeckém jazyce. Princip všech 4 evangelií je samozřejmě stejný - ukázat na Ježíšovou oběť ukřižování a zmrtvýchvstání, čili na vítězství života nad smrtí, což je potřebné pro spásu nás všech. Ale přece jen ve stylech jejich psaní jsou určité rozdíly. Je to tím, že každé evangelium bylo primárně určeno jiné skupině lidí. Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium jsou podobné svým obsahem, proto se nazývají synoptickými, mají společný základ, nejspíše v nejstarším Markově evangeliu, které pak Lukáš a především Matouš rozšířili. Původní Matoušovo evangelium, to ale bylo napsáno aramejsky a nezachovalo se. Matouš byl věřící Žid a proto jeho styl je přizpůsoben Židům, kteří očekávali příchod Mesiáše podle příslibů praotci Abrahámovi, proto je v něm také hodně naplněných odkazů na Starý Zákon a Matouš Ježíše proto představuje ústy Petra přímo jako Božího Syna, Mesiáše (16,18), totéž zvolal i setník na Golgotě (27,54) a ve svém závěru plně představuje Nejsvětější Trojici (28,19). Marek jako průvodce apoštola Petra píše hlavně pro Římany, čili pro obrácené pohany. Své evangelium píše s ohledem na to, že oni Písmo moc neznají, proto jim Ježíše představuje jako Božího služebníka, aby ho lépe pochopili. Lukáš píše především pro nevzdělaný a chudý lid, proto moc nevzpomíná Ježíšovo božství, ale vyzdvihuje Ježíšův velký zájem o tuto skupinu lidí (2,8 - 14,10 - 16,22 nebo 21,1) a jeho evangeliu proto silně dominuje nekonečné Boží milosrdenství (6,37 7,50 - 10,33), které vrcholí krásným podobenstvím o marnotratném synovi (15,11-33). S milosrdenstvím úzce souvisí i síla odpuštění, a to i těžkých životních situacích (24,34 a 43). Lukáš se s Ježíšem asi nikdy nesetkal, proto za základ použil Markovo evangelium i svědectví apoštolů po Kristově vzkříšení v pokračovací knize Skutky apoštolů. Janovo evangelium je trochu jiné. Je to typické svědectví. Jan jako Ježíšův miláček (21,7 a 24) svému Pánu byl vždy nablízku, spolu s Petrem a bratrem Jakubem tvořili sloupy církve, proto jeho příběhy jsou velmi podrobně rozepsány a jejich základem je nekonečná Boží Láska, která nás provází na každém kroku a ve stejném duchu jsou i jeho 3 krátké apoštolské listy. Právě v jeho evangeliu se nejčastěji setkáváme s očekávaným Duchem Svatým, kterého nám Ježíš přislíbil (16,13). Při čtení Božího Slova vždy najdeme nějakou inspiraci, proto by bible měla patřit k základní výbavě našich knihoven. 

Duchu Svatý, prosíme Tě o Tvé dary, o lepší pochopení Písma, knihy knih.

Krmáš na Prašivé

 V neděli 17.10. se konala závěrečná letošní pouť v souvislosti s výročním zasvěcení kostela sv. Antonínu. I když bylo krásné slunečné počasí, tak nastupující další vlna pandemie a viróz několik lidí odradila. Nakonec jsme byli jen tři, ale nemusíme litovat. Děkuji Markovi a Evě že se přidali. Vyšli jsem od parkoviště u hostince Harenda ve Vyšních Lhotách, šli kolem areálu Kamenité - Kohútka, kde bývají vždy 1.7. srazy biskupa s mládeží a po necelých 3 km dorazili na vrchol Prašivé. Cestou jsme mohli obdivovat krásy poloviny Beskyd od Javorového přes Lysou horu až na Radhošť díky nádherným výhledům, také i nedaleké Ostravsko. Mši svatou v 10:30 hod. sloužil o.Marek Kozák, farář v Dobré, který kolem roku 2005 sloužil jako kaplan u nás v Havířově. Při kázání v zcela zaplněné dřevěné kaplí všem nám poděkoval s potěšením za uto účast. V kázání 29. neděle mezidobí z Markova evangelia 10. kapitoly nás vyzýval v pokoře. Apoštol a evangelista Jan (Pánův miláček) nám sice může být vzorem v mnoha činnostech, kdy byl Ježíši nablízku, ale jejich požadavek i s bratrem Jakubem na první místa v království se této pokoře zcela vyhýbá. A tak buďme raději poslední v čistě světských věcech, abychom v Božím království byli první. o.Marka potěšil i náš osobní pozdrav, na své účinkování v naší farnosti si dobře pamatuje. Po mši svaté venku posvětil novou knihu o Prašivé, na které spolupracoval s chatařem Schillerem a vlastivědným museem FM. Po mši sv. jsme se zastavili na občerstvení v chatě, která vlastně s dřevěným kostelem tvoří jeden celek tohoto velmi oblíbeného výletního místa. Pak jsme pokračovali kousek hřebenem na vrchol Prašivé, kde je vysílač, lesním chodníčkem sešli na traversní cestu od Kotaře a dále pak sešli zpět na parkoviště, odkud jsme vyšli. Děkovali jsme Pánu za tento den, duchovní zážitek, krásné počasí a hlavně za ochranu před pandemií.

Letos bude už jen pouť na Silvestra v 15 hodin na poděkování Bohu za celý uplynulý rok a pak pravidelné mše sv. začnou v letním období po hlavní pouti, která bude v neděli po svátku sv. Antonína.  

 Světský a církevní kalendář - časopis Maranna 4/21

Na poslední listopadovou neděli připadá 1. adventní neděle, kterou jsme vstoupili do nového církevního roku, čili od toho občanského se lišíme asi o 1 měsíc, což v rámci celého roku není velký rozdíl. A určitě zde můžeme pozorovat hodně souvislostí, které určitě nejsou jen náhoda.

Světský kalendář v dnešní zavedl římský císař Julius Caesar. Vycházel z toho, že Země se otočí kolem Slunce za 365 dnů a 6 hodin. Proto zavedl délku roku na 365 dnů a jednou za 4 roky o den déle (přestupný rok). Ve skutečnosti je to ale o 12 minut méně. Proto papež Řehoř Veliký upravil kalendář tak, že když za 400 let toto období zkrátíme o 3 dny, tak se tato drobná nerovnost srovná. A proto určil, že z jubilejních let dělitelných číslem 100 budou přestupné jen ty, jejichž základ je dělitelný 4. čili např. rok 2000 byl přestupný, ale roky 1900 a 2100 nikoliv. Podle těchto tvůrců též nazýváme nynější kalendář gregoriánský a původní juliánský (kteřý používají někteří pravoslavní bratři, hlavně v zemích bývalého Sovětského svazu). Dnes je ten rozdíl 13 dnů.
Tak jako světský kalendář můžeme rozdělit na čtyři stejné části, roční období, tak můžeme i ten církevní - období adventu a vánoc, pak mezidobí, které můžeme přičlenit k Ježíšově aktivnímu působení na Zemi jako člověka, potom období půstu a velikonoc, kterým završil své vykupitelské dílo a dále pak pokračování po jeho Nanebevstoupení a seslání Ducha Svatého, ve kterém žijeme nyní a čekáme na Kristův druhý příchod. A časový horizont roku tomu i docela odpovídá. Advent a vánoce můžeme přirovnat k zimě. Po prvotním hříchu byl člověk odloučen od Boha a tak čekal na nějakou spásu. Lid žil ve tmě, čemuž odpovídá ta zima, kdy většinu dne je tma a čekal na zahřátí, dá se to přirovnat proto k adventu. Bůh ale přislíbil Abrahámovi, že pošle nám Spasitele, který nás opět přivede na správnou cestu. A po jeho narození si můžeme předtavit jaro, kdy všechno rozkvétá, tak jako jeho milost, kterou nám zprostředkovává. Za naše hříchy se ale nechá přibít na kříž, ale po 3 dnech vstává, to už je pravé jaro a slíbil nám seslání svého pokračovatele, Ducha Svatého, které se stalo právě na začátek léta. Léto to je radost, dostali jsme od Krista spásu a mimo paprsků Slunce nás hřejí i úryvky zse Skutku apoštolů i Pavlových listů.
Jenže to samotné nestačí. V bdělosti musíme být stále a tak právě po létě přichází podzim, který nás právě nabádá k tomu, abychom neusínali na tzv. vavřínech a nezačali se od Boha odvracet. Protože jinak bychom se vrátili zpět do té zimy, která po podzimu nastává. Církevní rok končí definitivním vítězstvím Krista, v cyklu A (Matouš) posledním soudem, kde oddělí beránky a kozly, tj. dobré a zlé, v cyklu B u Marka je použito Janovo evangelium výslechem u Piláta, kde ho Ježíš ujistí, že jeho království není z tohoto světa, protože na rozdíl od světského je věčné a hlavně určeno pro všechny lidi. V cyklu C (Lukáš) pozorujeme krásné Boží milosrdenství, když odpouští kajícímu lotru a slibuje mu své království. Když před ním vyznáme své hříchy ve svátosti smíření, tak nám může odpustit cokoliv, když toho olitujeme a brána k němu je nám otevřena. A tak končí církevní rok příslibem věčného života u Boha, tak za měsíc skončí i další občanský rok. Je to pro nás obrovské zamyšlení, jak jsme ho prožili. Zda s Bohem, nebo jsme se od něj odklonili. Země je kulatá a přesně za rok bude tam, kde byla i před ním. Ale my nespoléhejme na to, že když nyní úmyslně zhřešíme, že se to vše zase vrátí cyklicky zpět. Ano, Bůh nám může 7x i 77x odpustit, ale musíme se o to i my přičinit svým kajícím životem a neustálým bděním.
Proto Tě Bože prosíme o Tvé požehnání do celého roku, abychom se od Tebe neoddalovali a byli stále Tobě blízko, abys mohl být blízko i Ty nám.

Modlitba Otče náš - bičování Krista? - časopis Maranna 1/22

Modlitba Páně - Otče náš je základní a nejdůležitější modlitba církve. Žádná jiná modlitba se ji nemůže nijak vyrovnat, protože nás ji naučil se modlit sám Ježíš, Bůh. Proto se právem nazývá modlitbou Páně. Minimálně jednou denně se ji modlíme (nebo odříkáváme?) při eucharistické oběti mše svaté. Martin Luther, velký církevní reformátor ale řekl, že modlitba Otče náš je největším bičováním Krista, více než nenávistné rány na Golgotě. Samozřejmě, že s jeho učením nemusíme zdaleka ve všem souhlasit, ale obávám se, že v tomto měl plnou pravdu.

Ono totiž záleží, jak se tu modlitbu modlíme. Zda ji prožíváme, rozjímáme o ní nebo jen ji odhrkáváme. Bezmyšlenkovitě, jakoby jen odříkávání z povinnosti, a toto asi velmi uráží Boha. Přiznám se, že sám na tom jsem asi stejně. Jdu už k přijímání a teprve přemýšlím, zda jsem z této modlitby alespoň něco zachytil. Zkusme si tedy její význam rozebrat. V plném znění ji uvádí evangelista Matouš (6,9-13), který ji měl samozřejmě z první ruky, když osobně zakusil milost svého Mistra (9,12)

1. Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé

Věříme, že je jediný Bůh (Ex 20,1), nebesa jsou symbolem něčeho nekonečného, čili Bůh je všude, vždy nám je nablízku, je největší autoritou na celé zemi a jeho jméno je svaté, protože je všemocný, zcela bez hříchu.

2. Přijď království Tvé

Hned na začátku svého veřejného účinkování nám Ježíš řekl, že se přiblížilo Boží království (Mk 1,15). Proto už existuje, mezi námi všemi, i když ho třeba ještě nevidíme. Samozřejmě k úplnému poznání dospějeme, až překročíme práh smrti a života, ale už i zde na zemi si ho můžeme užívat, budeme-li konat skutky lásky a milosrdenství. A o tyto dary můžeme Pána prosit už i nyní.

3. Buď vůle Tvá jako v nebi tak i zemi

Někdy se neradi přizpůsobujeme Boží vůli nebo ho dokonce obviňujeme, že na nás zapomíná. Ale musíme si uvědomit, že Bůh ví mnohem lépe než my sami, co zrovna potřebujeme (Mt 6,8). Proto se vždy podrobme jeho vůli, jako to ochotně s radostí a vírou udělala Panna Maria (Lk 1,38), Zachariáš (Lk 1,63) a zmíněný apoštol Matouš (9,9) nebo alespoň neochotně jako Šimon (Mk 15,21) nebo první syn pána vinice (Mt 21,29), ale rozhodně se nestavme proti jakémukoliv Božímu plánu, abychom nakonec od něj úplně neodpadli.

4. Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Chléb je symbolem slova a věčného života, který nám dává Otec. Proto při zázračném rozmnožení chleba nešlo o nasycení 5000 lidí, ale o duchovní nakrmení těchto po Božím slově hladovějících lidí (Jn 6,11). Podobně jak Ježíš řekl samařské ženě, že z vody ze studny bude stále žíznit, ale jeho slovo ji žízeň zažene (Jn 4,13). A toto je hlavní význam svátosti eucharistie, kde v podobě chleba přijímáme samotného Ježíše (Lk 22,19). A nemusíme se Boha bát prosit o cokoliv, vždyť je to náš tatínek (Lk 11,10).

5. Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům

Aby nám Bůh mohl odpustit všechny naše viny a hříchy, musíme i my odpustit svému bližnímu. Bylo by skutečně cynické žádat o odpuštění, když sami toto nechceme udělat druhému. V evangeliích je o vzájemném odpuštění hodně zmínek, např. o dlužících služebnících nebo že máme stále odpouštět, třeba i 77x (Mt 18,21-35).

6. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého

Jak naznačil papež František, zde se jedná asi o nesprávný překlad a pracuje na jeho úpravě. Bůh jako nanejvýš svatý nás nikdy neuvede v pokušení, ale prosíme ho, aby nás před ním chránil, abychom nepodlehli nástrahám satana, příkladem je uzdravení posedlého (Lk 10,42)

7. Neboť Tvé je království a moc i sláva navěky

Tento dodatek je jen v některých rukopisech, ale k modlitbě patří, i společně s knězem se ho po modlitbě Páně modlíme, stejně k modlitbě ho připojují i naši ekumeničtí bratři jako nedílnou součást. Bůh Otec je králem celého vesmíru, tj. nebe a země. I syn Ježíš je králem, ale navenek v takové ponižující situaci jako bičovaný před Pilátem (Jn 18,36) nebo umírající na kříži (Lk 24,43). Ale to je právě důkaz toho, že jeho království je mnohem větší a hlavně trvalé na rozdíl od všech světských vládců.

Proto věnujme této nejdůležitější modlitbě výrazně větší pozornost. Zde platí, že kvalita je více než kvantita. Raději se ji pomodlit fakt jen jednou, dvakrát za den, ale s uvedeným rozjímáním, než ji bezmyšlenkovitě odříkávat třeba 50x jako pohané (Mt 6,7). A můžeme rozjímat třeba jen zkrácenou Lukášovou verzí (11,2-4), ale s upřímností a vírou. Pak uvidíme skutečnou sílu této modlitby.

Nedávám si nikdy novoroční závazky, protože vím, že je nesplním. Letos jsem si ale přece jeden dal, a to právě abych více pochopil a prožil tuto základní modlitbu. Zatím se mne to moc nedaří, ale spoléhám na pomoc Ducha Svatého, který v těchto situacích má skutečnou nekonečnou moc, protože v těchto několika verších je obsazeno skutečně vše, co k naší víře potřebujeme, je v ní krátký souhrn celého Svatého Písma.

Vyznání víry - Krédo

Vyznání víry je druhá nejvýznamnější modlitba církve, hned po Modlitbě Páně. Modlíme se ji každou neděli a při církevních slavnostech vždy po kázaní a před přímluvami k Bohu. často ji bohužel jen mechanicky odříkáváme nebo zpíváme. proto se nyní zkusme se zamyslet nad významem její slov. Vychází ze života, ukřižování i zmrtvýchvstání samotného Ježíše Krista a také z počátků rané, nově se rodící církve.

Modlitba existuje ve dvou verzích - jednak vlastní modlitba Věřím v Boha (kancionál rok 1990 - strana 57- mešní řád) a také jako zkrácená verze Apoštolské vyznání víry (kancionál č. 002), která pochází asi ze 4. století. Kvůli rúzným nejasnostem ve víře a různým sporům se pak přistoupilo na rozšířenou verzi (tzv. nicejsko-cařihradské vyznání víry). Západní církev používá obě varinaty, východní církev (řeckokatolická) pouze tu rozšířenou verzi.

Věřím v jednoho Boha

Podle těchto prvních slov se jmenuje celá modlitba. Znamená naši víru ve Všemohoucího Boha, stejně jako první přikázání desatera, které seslal Hospodin Mojžíšovi na hoře Sinaj (Ex 20,1). Bůh je jen jeden. Hospodin to zdůrazňuje Mojžíšovi. proto se lid nesmí klanět nikomu ani ničemu jinému než jedinému Bohu, Hospodinu. To je princip monoteistického náboženství, které mimo křesťanů praktizují i naši starší bratři Židé, ze kterých křesťanství vlastně vzešlo a také i islám, který se také částečně váže na bibli, z které Mohamed při tvorbě Koránu původně čerpal. V starozákonní době ale ještě Hospodinem nebyla zjevena Trojice Boží, ke které se také posléze dostaneme, protože ta se projevila až v osobě Ježíše Krista. Význam jediný Bůh neznamená ale jen monoteismus, ale také abychom se neklaněli různým modlám a mýtům, což je v dnešní době možná ještě aktuálnější než ve Starozákonní době. V nedávném období mezidobí těsně před postním obdobím jsme v prvních čteních poslouchali knihu 1. Královská, ze které jsme se také dovědli, že i Šalamoun, ač sám předtím žádal Boha o dar moudrosti, tak podlehl kvůli svým ženám pohanské vášní a začal uctívat všelijaké různé bohy a sošky, čímž na sebe přitáhnul Hospodinův hněv (1.Král kap. 11) a rozpadla se velká část jeho království a jen kvůli památce na jeho otce Davida Hospodin část království (jeden kmen) ponechal jeho synovi. je tady vidět, co znamená, když se začneme věnovat různým modloslužbám. V dnešní době velkým nebezpečím odpadu od víry je věštění, horoskopy, numismatika apod., ve kterých lidé začínají hledat štěstí místo v Bohu. A bohužel tomuto propadá i dost křesťanů. Proto je důležité nejen věřit v Boha, ale hlavně věřit v jediného Boha (Iz 43,11). To slůvko jediný je zde velmi důležité. Hospodin jasně řekl "Nebudeš mít jiné bohy mimo mne, kterým by ses klaněl" (Ex 20,4)

Otce všemohoucího, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného

- toto je patrné z úvodu bible - počátku 1. knihy Mojžíšovy, s tímto úryvkem se setkáme zanedlouho na vigílii Velikonoční neděle - vzkříšení. Stvoření nebe i země trvalo 6 dnů, to však samozřejme musíme chápat symbolicky, klidně to mohlo být období i několika set nebo tisíců let. ta symbolika je v tom, že 7. den Bůh po své práci vyhradil pro odpočinek, tím dnem byla původně sobota, po Ježíšově vzkříšení tuto roli převzala neděle - Den Páně, první dne v týdnu (Jn 20,1). Z toho, že Bůh stvořil celý vesmír je už patrná i ta jeho všemohoucnost. To viditelné je jasné, to je ta naše planeta, nebo hvězdy a planety, které vidíme na večerní obloze. Pod pojmem neviditelný si samozřejmě můžeme představit nejaké vzdálené galaxie, které jsou součástí nekonečného vesmíru nebo elektromagnetické vlnění. Ale také při tom neviditelném nesmíme zapomenout na duchovní věci, Lásku, kterou nám Bůh dal, protože on sám je láskou. Také i zlo, ale to nebylo v prvotním Božím záměru, o to se přičinili jednak andělé, kteří ve své pýše odmítli sloužit Bohu a posléze na zlo svedli i první lidi a proto ten Eden, který měl být ráj nna zemi, nemohl už takhle fungovat dál a Bůh musel najít způsob, jak ho obnovit, to se splnilo až později Kristovou obětí na kříži.

Je nutno si uvědomit, že Bůh Otec neznamená jen jako Otec Ježíše Krista, ale jako otec nás všech. V 1. Janově listu (3,1) čteme "Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi - a také jimi jsme!". Takže my všichni, věřící, ale i nevěřící jsme adoptivními syny našeho nebeského Otce.

Co znamená slovo Všemohoucí? Naše lidské chápaní k tomu úplně nedospělo. Zjednodušeně bychom si mohli myslet, že když je Bůh všemohoucí, měl by jednat tak a tak. Proč dopouští zlo? A dáváme Bohu nějaké rady nebo se někdy dokonce zlobíme na něj za to, že neudělal to tak jak jsme chtěli, nevyslyšel naši modlitbu jak jsme chtěli nebo proč nepotrestal někoho, koho máme my za velkého hříšníka. Naše chápání je v tomto směru skutečně omezené, tak bychom měli Boží všemohoucnost přijímat tak, jak se modlíme v základní modlitbě Otče náš ¨"Buď vůle Tvá" (Matouš 6,10) a uvědomovali si, že Bůh má pro nás vždy to nejlepší řešení, i když to se nám nyní nezdá vhodné. Nemůžeme si zde hrát sami na Boha, na to co nemáme a čemu plně nerozumíme. Pěkně je to popsáno v tzv. starozákonním evangelii v knize proroka Izaiáše "Dříve než byl den, já jsem. Z mé ruky nikdo nevyrve. Když konám, kdo to vrátí zpět?" (43,13)

v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího

Že Ježíš Kristus je Boží Syn, nám zjevuje hodně statí prakticky ve všech knihách Nového Zákona. Za zmínku alespoň stojí vzletný úvod Janova evangelia, které slyšíme vždy několikrát ve vánočním oktálu - "Boha nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn v Otcově náručí nám jej sám vylíčil" (1,18).

Vírou v Ježíše se právě křesťané liší od ostatních monoteistických náboženství.

který se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha

Právě Janovo evangelium i jeho listy jsou původem této části vyznání víry. Hned v samotném úvodu zmíněného Janova evangelia - "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh". A protože slovo bylo na počátku, tak je ve vyznání víry ta stať předem všemi věky. To znamená, že Boží Trojice funguje od samého počátku dějin. Bůh je také symbolem světla.

Zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho je vše stvořeno

I na toto pokračování nám odpovídá stále ten vzletný úvod Janova evangelia a už zmíněný 18. verš.

On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha Svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem

I na toto nám dává odpověď úvod Janova evangelia (1,26-28). Připomínáme si to ve slavnosti Zvěstování Páně. Tento úryvek se také stal základem modlitby Andělské pozdravení, známé pod názvem Zdravas Maria, nejvýznamnější mariánské modlitby. Maria přijala Boží plán z hlediska své velké víry. Sice tomu asi nerozuměla, ale vše zachovávala ve svém srdci (Lk 2,19 a 2,51) a proto tento Boží plán přijala. Proč Ježíš Kristus musel přijít na svět v podobě člověka? Protože bylo nutno napravit to zlo, kdy satanovým pokušením už první lidé propadli hříchu a smrti (Genesis 3,3) a bylo je třeba z tohoto soužení vykoupit. Dnes si hodně lidí může říci - copak je to za hřích tam sníst nějaké jablko, když jsou mnohé horší hříchy - vraždy, loupeže, rozkrádání. Jenže právě tyto zmíněné těžké hříchy. např. vražda Abela Kainem (Gen 5,8) vznikly vlastně z toho, že člověk odmítl Bohu poslušnost a začal si dělat co chtěl. A tuto lavinu spustil právě první Adamův hřích. A toto zlo bylo třeba nějak odčinit. Lidskými prostředky to už kvůli hříchu nešlo, tak Bůh musel použít své prostředky a proto ta oběť Ježíše. Bůh to přislíbil Abrahámovi, když neváhal pro splnění Boží vůle obětovat život svého syna Izáka (Gen 22,4). Tady je tedy určitá paralela, že i Bůh pro spásu nás lidí obětoval svého Syna. Ježíš proto vzal na sebe lidské tělo, aby nám hříšníkům byl co nejvíce podobný. A proto od této doby připisujeme Ježíši dvě přirozenosti - Boží i lidskou. Tu Boží má samozřejmě v sobě neustále "já a Otec jsme jedno" (Jn 10,30 ) a to i v situacích, jak se to nezdá - jako malé narozené dítě i jako zcela opuštěný odsouzenec na smrt na kříži, jak zpíváme v písni Klaním se Ti vroucně (kancionál č. 712). A samozřejmě ta lidská je samozřejmá ze všech evangelií, které podrobně popisují život Ježíše - člověka. Nutno poznamenat, že ohledně pravého božství Ježíše v období jeho aktivního pozemského působení se v raných dobách církve vedly různé spory (tzv. arianismus) a církev byla nucena tyto situace řešit a důrazně odmítnout tyto bludné názory. Ale v evangeliích i Pavlových listech jsou jasné zmínky o Ježíšově božství. Ježíš měl obě přirozenosti, a zužovat to jen na jedno z nich by bylo velice nesprávné až scestné Proto např. Svědkové Jehovovi, kteří neuznávají Božství Ježíše, nejsou považování za dokonalé křesťany. Ale nelze obráceně Ježíše považovat jen za Boha a popírat jeho lidství. Pak by nemohla být Gogota a ukřižování, protože kdyby byl jenom Bůh, tak by se tomuto utrpení lehce vyhnul. Ale aby nás mohl vykoupit, musel to snést jako člověk, všechny ty bolesti a útrapy (Jn 18,11). A i pro pochopení Ježíšova lidství zdůrazňujeme "narodil se z Panny Marie" (Lk 2,6) a také, že zemřel (Jn 19,30). Tyto obě přirozenosti samozřejmě nemůžeme do detailů pochopit, ale zmíněné úryvky z Nového zákona povtrzují obě Ježíšovy přirozenosti.

Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben

Ježíš přišel na tento svět, aby nás spasil. Aby na sebe vzal náš hřích, který nás svazuje od dob prvních lidí - Adama a Evy. A aby nás této tíže zbavil, tak musel porazit satana. A to šlo jen tím, že bylo třeba porazit smrt, kterou tento prvotní hřích přinesl. A aby mohl smrt porazit, sám ji musel podstoupit, aby svým následným vzkříšením ji takhle mohl překonat. Tato oběť byla velmi nutná a muselo k ní dojít. Pilát svůj ortel smrti vyslovil proti své vůli, pod tlakem farisejů, veleknězů i zfanatizovaným lidem. Paralela s dnešní dobou je zcela zjevná, kdy často zfanatizovaný dav netradičními prostředky prosazuje své názory bez ohledu na následné důsledky. Ale muselo to tak být. I kdyby Pilát vydal přece jen osvobozující rozsudek, Bůh by si cestu na kříž a smrt našel jiným způsobem. Bez smrti by totiž nebylo vzkříšení a bez něj spasení.

Třetího dne vstal z mrtvých, podle písma

Největší zázrak v dějinách spásy. Pěkně to popisuje apoštol Pavel v 1.listě Korintským v 15.kapitole. Bůh definitivně překonal bránu smrti, kterou tímto otevřel do dalšího života, v jiné dimenzi. Jasné svědectví o prázdném hrobě nám přinášejí všechna evangelia. Ale Ježíš nepovažoval za nutné podávat důkaz o svém vzkříšení. Nezjevil se proto těm, kteří v něj nevěřili nebo ho odmítali, ale jen těm, u kterých byl zjevná víra v něj. Možná slabá, ale přece jen nějaká byla. A to platí i dnes. Ježíš proto nemůže vyslyšet modlitbu, která není upřímná nebo nějak jinak nevhodná. Ne proto, že by on sám nechtěl, ale proto, že to vlastně nechce ten dotyčný. Důkaz o Boží existenci (a tím samozřejmě i o vzkříšení Krista) nelze provádět podle lidských nebo soudních zákonů, ale na to musí být připraveno naše srdce.

Zde ještě chci zdůraznit, že se vyskytly mylné názory, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání otevřel nebe všem bez rozdílu. Toto odporuje tomu, že Bůh dal svobodu každému a ne každý chce do nebe, byl by tam jinak násilím. A samozřejmě to odporuje i Písmu (např. už vs Starém zákoně (2.Mak 7,14), Janově zjevení (20,15), eschatologické řeči (Mt 25,41).

U slova vzkříšení je nutno si uvědomit, že vzkříšení není návratem do tohoto života jak to bylo např. u Jairovy dcery (Lk 8,55) nebo Lazara (Jn 11,43), kteří ale stejně potom zemřeli. Ale vzkříšení je další krok, Boží krok, definitivní vítězství života nad smrtí. Ježíš vzkříšený už neumírá, smrt nad nám už nemá žádnou moc (Řím 6,9).

Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce

Ještě 40 dnů vzkříšený Ježíš působil na této zemi, hlavně mezi apoštoly. Jeho tělo už ale bylo oslavené, nepodléhající tomuto světu, např. že přišel mezi své učedníky zavřenými dveřmi (Jn 21,19). Už ale fyzicky nebyl s nimi každý den, zjevoval se jen občas, dle Janova evangelia celkem 3x (21,14) a samozřejmě jen těm, kteří v něj věřili. Po zmíněných 40 dnech vystoupil ke svému Otci (Mk 16,19, Lk 24,51 i Sk 1,9). Výstup do nebe není nějaký astronautický výkon, ale fakt, že Ježíš jako Bůh patří k Otci a že jeho spánosoné dílo zde na zemi je vlastně ukončeno. A už první mučedník za Krista, Štěpán ve svém vidění viděl Ježíše stát po Boží pravici a proto byl odsouzen k smrti ukamenováním (Sk 7,56)

A znovu, ve slávě přijde soudit živé i mrtvé

Bůh Otec přenechal soud nad světem svému Synu - ve Zjevení apoštola Jana ve 22,12 "Hle, přijdu brzy a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, první i poslední." Také např. evangelista Matouš (25,31-33) ve své eschatologické řeči popisuje poslední soud s rozdělením na ovce (spravedlivé) a kozly (nespravedlivé). Proto se mějme vždy na pozoru, protože nevíme, který den na tomto světě bude náš poslední, abychom na setkání s Ježíšem byli připraveni.

a jeho království bude bez konce

Ježíš nám několikrát přislíbil své království. Toto království není z tohoto světa, jak to řekl Pilátovi (Jn 18,36), proto je neomezeno, nikdy nebude mít konec.

Nutno poznamenat, že Království Boží existuje i na tomto světě, i když si to ještě plně neuvědomujeme (Mk 1,15). Přišlo už s příchodem Ježíše Krista. Plně ho však procítíme až po posledním soudu.

Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života

Dostáváme se už k největšímu tajemství církve, k učení o Nejsvětější Trojici. i když přímo o ní zmínka nikde v Písmu není, tak z mnoha statí ji lze vydedukovat, nejvíce z Janova evangelia i jeho listů, taktéž i z některých Pavlových listů, kde často popisuje Otce, Syna i Ducha Svatého ve stejné souvislosti. Duch Svatý se projevuje různě - už při stvořením světa se vznášel nad vodami (Gen 1,1), potom při Ježíšově křtu v Jordánu (Mt 3,17), pak ho samotný Ježíš několikrát připoměl svým učedníkům, že on bude pokračovat v jeho díle (Jn 14,16 nebo 15,26), po svém zmrtvchvstání nás Ježíš vyzval, abychom ho přijali (Jn 20,22) a na 50. den - den Letnic (3.Mojž 23,16) nám ho skutečně i seslal (Sk 2,1-5). A od té doby je stále v nás a připomínáme si ho vždy i na začátku mše sv. "Milost Pána Ježíše Krista, láska Otcova a společenství Ducha Svatého" (2.Kor 12,14) i na jejím konci (požehnání) a při znaku kříže, kdž vstupujeme do kostela, odcházíme z něj anebo např. cestou v přírodě uvidíme kříž s ukřižovaným Ježíšem.

Který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován

Nejsvětější Trojice je nedělitelná. Toto tajemství nám sice nebylo úplně zjeveno, ale opět můžeme vycházet z Písma, např. z 1. listu Korintským ve 12,3 - 11 píše: "Proto chci, abyste věděli, že nikdo, kdo mluví v Duchu svatém, nemůže zlořečit Ježíši, tak jako nikdo nemůže prohlásit "Ježíš je Pán," jedině v Duchu svatém. Jsou různé dary, ale tentýž Duch, jsou různé služby, ale tentýž Pán, jsou různá působení, ale všechno ve všech působí tentýž Bůh. Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku: jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, jinému od téhož Ducha slovo poznání, dalšímu víra v tomtéž Duchu, jinému dary uzdravování v tomtéž Duchu, jinému konání zázraků, jinému proroctví, jinému rozlišování duchů, jinému různé druhy jazyků, jinému výklad jazyků. To vše ale působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.".

A mluvil ústy proroků

Bible má mnoho autorů jednotlivých statí (listů). V Novém zákoně jsou autoři většinou známi (kromě listu Židům), ve Starém je hodně autorů neznámých. Název knihy je zvolen podle toho,kdo měl na jejím napsání asi největší zásluhu. Ale skutečným autorem všech statí je Duch Svatý, pod jehož vlivem všichni pisatelé Boží Slovo zaznamenávali. Téměř všechna ta proroctví ve Starém Zákoně se v Novém naplnily, nejdůležitější jsou samozřejmě ty o Ježíšově narození, životě, smrti a hlavně zmrtvýchvstaní (nejvíce je jich v knize proroka Izaiáše). Na naplnění novozákonního Janova proroctví (Zjeven) samozřejmě ještě čekáme. Ale copak to mohl člověk všechno vědět, co se stane za stovky let? Musel mít k tomu nějaké vnuknutí. A toto je právě dílem Ducha Svatého.

Věřím v jednu svatou, všeobecnou apoštolskou církev

Církev založil sám Ježíš. Přislíbil to už apoštolu Petrovi, když vyznal. že Ježíš je Boží Syn (Mt 16,16). I zde toto krásné vyznání nemá Petr sám od sebe (tělo a krev), ale od Boha, který mu otevřel jeho mysl. Po dalším krásném trojnásobném Petrově vyznání lásky k Ježíši (Jn 21,17) ho Ježíš slovy "pas mé beránky" pověřil řízením církve. A po seslání Ducha Svatého ji skutečně i založil. I zde se projevila vedoucí úloha apoštola Petra, když po hukotu ohnivých jazyků se ujal řeči, které rozuměli všichni bez ohledu na to, jakým jazykem mluví (Sk 2,14). Pravý opak, když po pýše starozákonního lidu postavit babylónskou věž Bůh všem kvůli jejich pýše pomátl jejich jazyky (Gen 11,4-7). Tady je vidět, jak působí Bůh a při víře můžeme napravovat vše, co lidé pokazili. Vedoucí úloha Petra je z těchto statí zcela patrná, proto se stal prvním papežem, Kristovým zástupcem na zemi. Toto Ježíšovo pověření samozřejmě platí i pro jeho nástupce, jinak by omezením jen na jeho osobu by tato slova neměla svůj smysl, protože Petrovým ukřižováním by ztratila svůj význam. Nutno ale podotknout, že papež jako Petrův nástupce není hlava církve, jak to mylně prezentují mnoha média, tou je samozřejmě Kristus, který ji založil, ale Petra a jeho nástupce pověřil vedením církve slovy již u zmíněného Matouše 16,18-20 "A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče nebeského království: cokoli svážeš na zemi, bude svázáno v nebi, a cokoli na zemi rozvážeš, bude rozvázáno v nebi." Z těchto úryvků je zcela patrné, proč církev nazýváme apoštolskou, protože byla založena na jejich činnosti, když sloužili Ježíši. Ta apoštolská tradice je velmi důležitá, zvláštně nyní v novověku, kdy vznikají různé církve, které sice jako základ bibli berou, ale její výklad už nevychází z tradice, ale z jejich vlastních výkladů jejich zakladatelů, kteří slovo Božské nahrazuji slovem můj. I proto zvlášť v dnešní době je potřebné silná ekumenická spolupráce křesťanských církví, které uznávají Ježíše jako Spasitele.

Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů

Tak jako na počátku modlitby zdůrazňujeme, že Bůh je jen jeden, totéž platí i o křtu. Křest je naše narození pro Boha, církev. Sám Ježíš ho ustanovil předtím, než odešel po svém zmrtvýchvstání k Otci (Mt 28,19). A tak jak se fyzicky člověk může jen jednou narodit, tak jak jednou se narodí pro Boha, už je to nastálo. I když časem odpadne od víry, tak to nesmazatelné Boží znamení má stále v sobě. Křest je jedinečný, V minulosti se ale stávalo, že když někdo přešel z nějaké křesťanské církve do jiné, tak byl znovu pokřtěn. A to právě odporovalo té jedinečnosti, proto se nyní jednotlivé hlavní křesťanské církve v rámci postupujícího ekumenismu konečně dohodly a dnes si ho už vzájemně uznávají.

Jan měl přezdívku Křtitel, protože křtil v Jordánu. Nebyl to ještě pravý křest, sloužil na odpuštění hříchů, A tak jako Jan Křtitel byl předchůdcem Krista (Mt 3,3), tak i jeho křest na vyznání hříchů byl předzvěstí skutečného křtu Duchem Svatým (Mt 3,11), vyčistí pšenici od plevele.

Křest je první svátostí a základem všech dalších svátostí, protože žádnou další nelze přijmout, dokud člověk není pokřtěn.

Očekávám vzkříšení mrtvých a život věčný. Amen

Víra ve vzkříšení je samozřejmě to nejkrásnější, na co nás naše víra připravuje. Určité náznaky vzkříšení jsou už i ve Starém zákoně (již zmíněná 2. Mak 7,14), kdy ve známém příběhu o umučení 7 bratrů i jejich matky ten 4. bratr řekl krutému králi Antiochovi, že lidé mají naději u Boha ve vzkříšení, ale že pro něj pro to co dělá žádné vzkříšení nebude. V Novém zákoně pak Ježíš často mluví o vzkříšení a dokazuje to hlavně na sobě, když byl vzkříšen po potupné smrti. A mrtví budou vzkříšeni pro věčný život nebo věčné zatracení podle toho, jak konali nebo nekonali, jak plnili Boží vůli. Nutno opět poznamenat, že vzkříšené tělo už nebude takové jako to smrtelné na zemi, bude to úplně jiná dimenze, bude už oslavené. Proto naděje na věčný život je největší nadějí naší víry. A že bude vzkříšení a po něm bude život věčný, nám Ježíš zjevil v celé 24. a 25. kapitole Matoušova evangelia (25,48).

Víru ve věčný život nabízejí různá náboženství. Ortodoxní Židé jsou ještě stále v době Starého Zákona, Mesiáše teprve očekávají, mohamedáni zase si myslí, že si spasení musí vybojovat sami. Východní náboženství věří v reinkernaci, tj. že člověk přijde po smrti na svět v nějaké jiné podobě, např. zvířete. Všem těmto vizím ale chybí to hlavní, osoba Spasitele, který nás nad toto vše povznáší a se kterým se chceme konečně setkat tváří v tvář. I když se samozřejmě sním setkáváme už zde na zemi - při modlitbě, čtení písma, vysluhování svátostí, v první řadě eucharistie. Ale ten dokonalý pohled do jeho tváře nás ještě jen čeká.

Toto vyznání víry je společné všem křesťanským dominancím. Jediný rozdíl o kterém vím je, že pravoslavní bratři neuznávají stať o tom, že Duch Svatý vychází z Otce i Syna, dle nich jen z Otce. Ale jak už jsem zmínil výše, tak sám Ježíš přislíbil apoštolům seslání Ducha Svatého i to, že ten Utěšitel, jako ho nazval Ježíš, bude pokračovat v jeho díle, aby neplakali nad Ježíšovým odchodem k Otci. Čili ta provázanost tady je.

Takže v této krásné modlitbě nebo vyznání jsou zahrnuty vlastně celé dějiny naší spásy. Stejně jako v modlitbě Páně Otče náš je také v několika statích zahrnut celkový návod na naše žití, co máme dělat a jak máme žít. Vyplatí se nad jednotlivými stati trochu přemýšlet a uvažovat od nich.

Pane, děkujeme Ti za všechna Tvá zjevení, která jsi nám dal a prosíme Tě, abychom se jimi dokázali řídit a zachovávat je.

Jsou zjevení pravdivá? - časopis Maranna 2/22

Já jsem si tuto otázku nikdy nekladl. Pro nás věřící je závazná bible, tj. Starý a především Nový zákon. Těmito knihami bible inspirovanými Duchem Svatým bylo všechno Boží slovo již řečeno a už nelze k tomu nic přidávat (Gal 1,9). Jak řekl o. Daniel Vícha v pořadu TV NOE: "Nebojte se - zjevení. Nejsou pro nás závazná, jsou pouze přidanou hodnotou k Božímu slovu, mohou ho doplňovat, ale nikoliv se nad něho vyvyšovat nebo ho dokonce nahrazovat. Proto se pravostí zjevení nijak nezabývám. Ve Vatikánu jsou k tomu mnohem povolanější lidé, kteří vše pečlivě a důsledně zkoumají a nevydávají žádná předčasná a především senzační stanoviska. Zjevení jsou soukromou záležitostí věřících a k ničemu nás nezavazují.

Význam velkých poutních míst, mezi ně patří např. Fatima nebo Lurdy, není v tom, co se tam skutečně stalo, ale proč tam lidé chodí. Aby se tam scházeli k modlitbám, meditacím a pře-devším k Boží chvále, aby se k němu přibližovali ve svých společenstvích. A toto je hlavní poselství i Panny Marie, která toho moc nenamluvila, stejně jako její snoubenec Josef volila raději mlčení, a vše uchovávala ve svém srdci (Lk 2,51). Dle evangelia promluvila pouze 4x, ale tato její slova mají obrovský význam. Poprvé, když Bohu kývla na jeho nabídku, aby se stala Matkou Boží. Toto její Fiat je asi nejdůležitějším slovem v historii lidstva a především spásy zcela určitě. Pak po návštěvě své příbuzné Alžběty pronesla ten krásný chvalozpěv Velebí má duše Pána, který je oslavou chvály Boží. Pak když měl Ježíš 12 let, tak se ho zeptala, proč se jim v Jeruzalémském chrámě ztratil. Tehdy společně s Josefem asi začali chápat jeho skutečné poslání a zároveň i jeho božskou přirozenost vedle té lidské, kterou zatím znali. A poslední její slovo padlo na svatbě v Káni Galilejské, kde Ježíši řekla, že hosté nemají víno, a služebníkům řekla, aby udělali vše, co jim Ježíš řekne. Panna Maria v těchto několika slovech řekla takřka vše, co potřebujeme vědět o Ježíši a o spáse. To je mnohem více než ta dlouhá poselství ze všech zjevení, které nám už toho více stejně nemohou dát. V tomto je její obrovský význam při vykupitelském díle jejího Syna.

I když my katolíci máme dojem, že protestanti nějak opomíjejí Pannu Marii, tak právě při kázání dvou evangelických farářů v rozhlasových přenosech jejich bohoslužeb jsem toho krásného o Panně Marii zachytil více než kdekoliv jinde. Jeden v adventní době popisoval to její Fiat. Tak krásně opisoval, že Maria, ač tomu nerozuměla, stále o tom přemýšlela a Bohu bezmezně důvěřovala, že to nějak zařídí. Plně se mu oddala. Druhý zase opisoval její výrok na svatbě v Káni Galilejské - "Udělejte vše, co vám řekne". Byla už přesvědčena o božství svého Syna, že to může udělat, a takto krásně ho dle jej i prezentovala.

Těchto několik slov dělá z Panny Marie skutečnou světici a žádná převratná slova z jakéhokoliv zjevení toto její postavení už nemohou překonat. Hlavním jejím zjevením je skromnost a oddanost svému Synu, a to je to nejvíce, co nám může dát. Proto má první místo mezi svatými a má i velký význam ve vztahu k Nejsvětější Trojici. Vedle dcery Otce a Matky Syna ji také nazýváme Snoubenkou Ducha Svatého.

Poutní místa jsou krásná, rádi chodíme na Hostýn, Živčákovou u Turzovky nebo na Marie Hilf. Vždy tam cítíme Boží přítomnost, proto je navštěvujme, modleme se a chvalme tam Boha i Pannu Marii, ale o tom, zda ta zjevení byla skutečná, nemusíme až tak moc uvažovat. Než tyto možná emocionální debaty, tak mnohem větší radost jí uděláme modlitbou růžence v tomto jejím nejkrásnějším měsíci v roce.

Neposkvrněná Panno Maria, prosíme Tě o Tvou přímluvu u Tvého Syna za nás hříšné pokorně před ním klečící.

Výlet na Hrčavu ke sv. Cyrilu a Metodějovi - Maranna 3/22

V úterý 5.7. se konala tradiční pouť ke sv. Cyrilu a Metodějovi na Hrčavě, dřevěnému kostelíku, oblíbeném poutním místě i našimi farníky. Proto jsme se rozhodli na tuto pouť se vydat. Na cestu nám požehnal o.Petr. Celkem se nás při zatažené obloze a nepříliš příznivé předpovědi počasí sešlo na nádraží 6, z toho 3 cyklisté. Společně jsme jeli vlakem v 7:50 do Návsí, my pěší pak autobusem do Bukovce, cyklisté již na svých kolech. Odtama jsme šli úbočím Komorovského Gruně. přes loaklitu Dílek a okrajem Jaworzynky na Hrčavu. Zatažená obloha s omezenými výhledy byla stále, ale dešťové kapky jen výjimečně. Mše sv začala v 11 hodin. Spolucelebrantem byl o.Vojtěch Žvak, jablunkovský vikář, který měl silné vazby na naši farnost a byl vysvěcen společně s naším kaplanem o. Jiřím přesně před 3 roky. I přes nepříznivé počasí se mše sv. z kapacitních důvodů konala na louce za kostelem u pečlivě připraveného oltáře i okolí kostela. Kázání bylo zaměřeno na uchování dědictví otců (námětem píseň z kancionálu č.828), dědictví, které nám zanechali tito výjimeční soluňští bratři, kteří konali svou misi přesně podle evangelia (Lk 10,1). Během mše sv. místní dechovka hrála známou velehradskou píseň č.829 a na závěr jsem zazpívali poděkování Te Deum a zmíněnou píseń č.828. Během krásného kázaní začalo pršet a nejsilněji pak běhěm proměňování Těla a Krve Páně. A tak každý poutník si sebou přinesl i určitou oběť svého nepohodlí. Kvůli dešti jsme po mši svaté už upustili od plánované návštěvy Lurdské jeskyně, Trojmezí a Nejvýchodnějšího bodu ČR a stejnou cestou se vrátili do Bukovce na autobus. Mírně promočeni, ale přesto rádi, že jsme mohli putovat po stopách těchto bratří, díky kterým už naši předkové poznali liturgii ve slovanských jazycích.

Nechápali, ale uvěřili - časopis Maranna 1/23

Pro mne je velikonoční období to nejkrásnější z celého roku, tak snad nebude na škodu i nyní se k němu vrátit. To časné nedělní ráno, které tak krásně popisuje úvod 20. kapitoly vzletného Janova evangelia, má silně nadčasový rozměr. Koneckonců čte se i v mezidobí na svátek Máří Magdalény a dokonce i ve vánočním oktálu na svátek jejího autora a určitě ještě i při jiných příležitostech. V těch několika verších je tolik témat k zamyšlení. Marie Magdalská, zpočátku pláče, nevěří ve vzkříšení Krista, ale přesto po něm touží. I když předpokládá, že je mrtvý, tak ho hledá. Ježíše zprvu nepoznává, ale velice kladně a radostně reaguje na jeho oslovení. Zkusme tuto situaci aplikovat na sebe. Často jsme v nějakých nesnázích a problémech, hledáme příčiny těchto situací, uvažujeme o nějakých důsledcích, ale jak reagujeme na to, když nás Ježíš přímo osloví? Zabýváme se jeho slovem nebo děláme, že nic neslyšíme? To je velký důvod k zamyšlení, zda hned zareagujeme zvoláním "Rabunni" na jeho slovo nebo pozvání. Tady je nám Máří Magdaléna velkým vzorem, slyší Ježíše, už nepochybuje a neskrývá svou radost. Ihned běží zvěstovat tuto radostnou zprávu apoštolům. Běží za nimi už podruhé, poprvé ale jen se zprávou, že se ztratilo Ježíšovo tělo, podruhé již s radostnou zvěstí. Jak jsme na tom my? A nyní se tato výjimečná žena možná trochu ztotožňuje s Ježíšem. Tak jako ona zprvu nevěřila jemu, nevěří ani apoštolové ji.

Ovšem Petrovi i Janovi tato zpráva nedá úplně spát. Zatím nevěří, ale něco je k tomu hrobu táhne, neodmítají úplně tuto zvěst pouhým mávnutím ruky a řečmi o tom, že je to nemožné, nemají Marii za blázna. Doběhnou k hrobu, mladší Jan respektuje Petrův primát daný přímo od Ježíše a pouští ho k hrobu jako prvního. A nyní nastává ten nejkrásnější 8. verš snad z celé bible - "viděl a uvěřil", Následující 9.verš dodává "ještě nechápali písmo, že má vstát z mrtvých". Ano, nechápali, nerozuměli Písmu, ale určitě už v nich působil Duch Svatý, aby si to všechno v tom krátkém momentu srovnali. Duch Svatý jim zřejmě znovu připomenul už těch několik proroctví o vzkříšení, v podobenstvích (Jn 8,56 nebo 16,19), ale i v těch přímých, které jim řekl sám Ježíš - při vyčištění chrámu (Jn 2,21), po Petrově vyznání, že je Mesiáš Mt 16,21 nebo Lk 9,21) nebo po jeho proměnění na hoře Tábor (Mk 9,9). Prázdný hrob učedníky ale konečně přesvědčil. V tom okamžiku viděli a uvěřili. Jak krásné, přece jim jen Ježíš něco zachoval, že i když nechápali Písmo, tak uvěřili. Jak jsme na tom my? Chápeme Písmo? Úplně určitě ne. Duch Svatý nám samozřejmě v jeho pochopení pomáhá, ale některé věci jsou nad naše přirozené chápání - například tajemství Nejsvětější Trojice a s ní úzce související dvojí přirozenost Ježíše. Určitě také možná přemýšlíme o tom, proč Ježíš volil cestu kříže, tu nejkrvavější cestu, zda to nemohl udělat nějak jinak. Jak může být živý Ježíš přítomen v kousku chleba (Jn 6.54), také jen tak lehce nepochopíme. Ale máme víru díky darům Ducha Svatého, které jsme dostali při křtu a i při biřmování. Je tedy teď nyní na nás, jak tento dar daný od Boha využijeme. I když písmo nechápeme, věříme? Necháme se vést působením Ducha Svatého? Ano, Jan a Petr u prázdného hrobu uvěřili, i když to moc nechápali. Ale uvěřili ještě předtím, než se setkali přímo fyzicky se vzkříšeným Kristem. Asi na rozdíl od ostatních apoštolů a učedníků. Ježíš nám dává různá znamení, které nám pomáhají věřit, jako například před učedníky do Emauz láme chleba (Lk 24,31). Nespoléhejme ale už, že budeme mít takový přímý důkaz, jaký se dostal Tomášovi (Jn 20,27). Důkazy víře moc nepomáhají, Ježíš to viděl na farizejích a jejich zatvrzelém přístupu k nim (srovn. Lk 16,31). Bůh vždy konečné rozhodnutí nechává na nás, na naší svobodné vůli, zda se rozhodneme věřit a konat i bez fyzických důkazů anebo jít jinou cestou bez něj. .

Nechápu Písmo? Nevadí. Ale věřím! Že je to On, kdo mne má rád, oddal jsem se Duchu Svatému. To je důležité. Ať jsou nám Petr a Jan v tomto příkladem. Ale fakt, že nechápu písmo neznamená, že bychom bibli měli někam odložit, právě přesně naopak. Její četba nám je nám vždy inspirací při hledání Boží vůle i některých tajemství.

Pane Ježíši, prosíme Tě, abychom místo hledání pozemských důkazů se Ti vždy dokázali otevřít svým srdcem a přijmout Ducha Svatého, který nám pomáhá v pochybnostech a nejasnostech

Nejkrásnější období - časopis Maranna 2/23

Měsíc květen je určitě nejkrásnější měsíc v roce. Hodný svého názvu, protože se výrazně probouzí příroda po zimě, je už konečně teplo a hlavně dny se výrazně prodlužují a díky tomu je i večer v ulicích bezpečněji. Souběžně s tímto astronomickým obdobím ale prožíváme i probouzení ve svém duchovním životě.

Téměř celý měsíc nebo alespoň jeho větší čas vždy zapadá do velikonočního času, jehož 50 denní období je ohraničeno 2 nejvýznamnějšími svátky - Zmrtvýchvstání Krista, které nám vrátilo naději na věčný život a Letnicemi, svátku Seslání Ducha Svatého, který je výraznou posilou především v naší víře. A mezi nimi ještě další významná slavnost - Nanebevstoupení Páně, kterým Kristus definitivně završil svou pozemskou cestu a už opět kraluje v nebesích se svým Otcem v jednotě s Duchem Svatým. Ještě i po svém vzkříšení bylo zapotřebí aby chvíli působil na této zemi, aby zbavil apoštoly pochybností a dal jim rady pro pokračování jeho pozemského díla a zároveň bylo třeba je vybavit Duchem Svatým, aby získali především odvahu hlásat Boží slovo.

Toto velikonoční období v celé své délce a kráse nám vlastně ukazuje na naši proměnu, kdy z bázlivého a ustráchaného člověka malé víry se stávají z nás určité sloupy Kristovy církve, kde naděje na věčný žívot výrazně překonává náš strach a obavy. Vidíme to nyní na apoštolech, kteří při Kristově ukřižování měli strach, Ježíše opustili, Petr ho dokonce i zapřel, ale po seslání Ducha Svatého už se nebáli ani farizejů, ani světských vládců a svůj život plně vsadili do služeb Kristovy a jakoukoliv oběť (i tu nejvyšší na životě) přijímali s radostí, že to dělají pro svého Pána. Takže ta podobnost meteorologického a církevního období je zde velice výrazná a nás to určitě musí motivovat k probuzení, aby naše víra sílila, vyšla z ústraní a nebáli se hlásat Krista.

Měsíc květen je zároveń i mariánský měsíc, určitě ne náhodou vzhledem k výše zmíněnému, Panna Maria provázela Ježíše celým jeho pozemským životem. Nemáme o ní sice moc oficiálních záznamů, ale těch několik statí z evangelií - Lukášova a Matoušova (Ježíšovo dětství) a pak Janova (Ježíšova pastorační činnost) jasně poukazují na její vyjímečnost - přijala Boží nabídku stát se jeho matkou, jako o své dítě se vzorně o něj starala, byla i na počátku jeho aktivní pastorační činnosti, provázela ho při jeho křížové cestě a po jeho vzkříšení společně s apoštoly očekávala příchod Ducha Svatého.

Proto toto krásné období využijme nejen k návštěvám kvetoucí přírody, ale i k rozkvětu naší víry. Bílá liturgická barva velikonoc je barvou světla, naděje, že se už brzy setkáme přímo se živým Kristem.

A také je čas si uvědomit, že i když Krista nyní přímo nevidíme, že se s ním setkáváme už i nyní dennodenně, především při poslechu evangelia a při přijímaní eucharistie, obě jsou nedílnou součástí každé mše svaté, ale můžeme se s ním setkat kdykoliv a kdekoliv - při modlitbě na lůžku, při různých souženích a toulkách přírodou, kde určitě potkáváme hodně křížů připomínajících nám jeho oběť.

Na konci jarního období, které už přechází do léta, každým rokem zažíváme primice, kdy do pastoračního života církve vstupují novoknězi. Je jich každým rokem méně, proto nezapomínejme v modlitbách za nová kněžská povolání, ale i za všechny kněze, aby jim Pám dal zdraví a sílu sloužit Bohu i lidem co nejdéle.

Nemusíme se bát, že by církev zanikla, a to ani v dnešní "moderní" době, která církvi ve světě příliš nepřeje. Ježíš slíbil Petrovi, že brány pekelné ji nepřemohou. A tak Petr a všichni jeho nástupci (a především současný papež František) mají charismatický dar Ducha Svatého k vedení Kristovy církve. Ale modlit se za nové pastýře církve je přesto velmi potřebné. V našich oblastech proti jiným částem světa je relativně stále ještě dost kněží a proto si je často moc nevážíme. Musíme si tuto situaci uvědomit i z toho pohledu, co by lidé v tzv. třetím světě dali za kněze, kdyby tam nějakého měli, v místech, kde farnost má mnohem větší rozlohu než u nás např. celá diecéze.

Tak prosím nezapomínejme nejen na papeže Františka, který nás každou neděli při polední modlitbě prosí, abychom se za něj modlili, ale na všechny kněze, diakony i laiky pracující v Kristových službách a nezapomínali ani na ty nemocné, kteří už pastorační činnost nemohou vykonávat a v modlitbách mysleli i na ty zemřelé.

A proto Tě, Duchu Svatý, prosíme o velikonoční dar radosti do našich srdcí, o lepší chápání a porozumění nejen Božího slova, ale i celkového smyslu našeho života na této Zemi. Když ve svatodušní novéně budeme denně zpívat z kancionálu písničku 422 nebo 423, dej abychom v očekávání Tvého příchodu dokázali rozjímat nad každým slovem jejího krásného textu.

Kdo je hlavou církve?

Vzpomínáme na nedávno zemřelého papeže Benedikta a modlíme se za něj, aby ho Bůh přijal k sobě. A samozřejmě se modlíme i za toho současného, rovněž velmi charizmatického papeže Františka. Často slýchám jak se o papežovi mluví jako o hlavě katolické církve. Ve státních a především komerčních médiích mne to nijak neudivuje, pro ně je papež bonus pro sledovanost. Ale týká se to i křesťanských médií, tak bych chtěl upozornit, že tomu tak není. Hlavou kterékoliv křesťanské církve byl, je a navždy bude Ježíš Kristus, jak se modlíme např. v modlitbě za farnosti č. 030 nebo zpíváme v "ekumenické" písničce č. 910.

Ježíš po Petrově vyznání, že je Mesiáš, mu řekl. "Petře, ty jsi skála a na té skále vybuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou" (Mt 16,18). Řekl mu jasně - svou církev, ne tvou. Čili církev je Kristova a on jako její zakladatel je pochopitelně její hlavou. Dále řekl Petrovi "Dám ti klíče od nebeského království, co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi". A na to navázal po svém vzkříšení větou "Pas mé ovce" (Jn 21,15-17). Opět řekl mé, ne tvé. Ale tímto Petrovi zároveň dal jasnou moc rozhodovat o různých záležitostech církve, ustanovil ho za správce církve. Dá se říci největší lidskou autoritu. To vše mu dal Kristus za jeho lásku, která samozřejmě přechází na jeho následovníky. Ale jsou to stále jen lidé, kdežto církev je sice společenství hříšných lidí, ale má božský základ, proto její hlavou je Kristus, byť dal Petrovi i jeho nástupcům velké pravomoci při správě církve a hlavně vedení Duchem Svatým. Proto by se mne více líbil termín jako nejvyšší představený církve, správce, skála církve nebo osvícený. Protože i papež je také jen hříšný člověk, byť si jen stěží umím představit nějaký hřích především u Františka.

Poslední papežové od dob 2. vatikánského koncilu jsou skutečně vynikajícími kormidelníky Kristovy církve. Napravují ty šrámy papežského úřadu, především z dob středověku. A proto jsem se tak soukromě rozhodl přirovnat tyto poslední papeže k evangelistům. Pavla VI. (1963-78) bych přirovnal k Markovi. Markovo evangelium je vlastně Petrovo, protože on sám ve svém 1.listu (5,13) nazval Marka svým synem, samozřejmě v duchovním smyslu a Petr své veřejné působení přesunul na Kristovo přání z Izraele do Říma a právě Pavel VI. začal podobně také cestovat po celém světě při své pastorační práci. Jana Pavla II. (1978-2005) bych přirovnal k Janovi, protože on byl známým horalem, rád chodil po horách, slezl i nám dobře známé Vysoké Tatry a tím vlastně symbolicky stoupal k Bohu blíže tak jak ten orel, který je symbolem Janova evangelia díky jeho vzletného úvodu (1. kap.). Nedávno zesnulého Benedikta XVI. bych přirovnal k Matoušovi, protože byl velmi významným teologem, velkým vzdělancem, zasloužil se o různá díla v církvi včetně encyklik a katechismů a právě Matouš, jako původně celník, byl velmi vzdělaný na rozdíl od ostatních apoštolů, kteří byli většinou prostými rybáři a právě díky tomu v jeho evangeliu je nejvíce citací na příchod Mesiáše. No a současný František svým zájmem o prostý, chudý a utlačovaný lid je srovnatelný s duchem Lukášova evangelia, které právě bylo věnováno těmto opomíjeným skupinám společnosti - např. o boháči a Lazarovi (16,19.31), farizeovi a celníkovi (18,9-14) milostném Samaritánovi (10,30-37), chudé vdově (21,3) a především marnotratném synu (15,11-32). Skutečně papež František se plně odráží v těchto Lukášových příbězích o nekonečném Božím milosrdenství. A ve své skromnosti a pokoře ve službě Bohu by si určitě František ani nepřál, aby ho někdo oslovoval jako hlavu církve. Čili mohu s radostí dodat, že apoštol Petr na tyto své poslední nástupce může být skutečně velmi hrdý, protože všichni svými postoji vyjádřili jeho krásnou větu - "Pane Ty víš všechno, víš, že Tě miluji" a všichni plně poslechli a realizovali Ježíšovou prosbu "Následuj mně" (Jn 21,17-19).

Obdobná situace v médiích je se zneužíváním slova křest. V televizi a na koncertech se "křtí" různé knihy nebo hudební CD, což se křtem jako první a určitě nejdůležitější svátosti nemá nic společného. Na tyto komerční situace by se více hodila slova jako "uvedení na trh" nebo "počátek prodeje" apod. Obdobná situace je také u tzv. křtů např. čerstvě narozených zvířat v ZOO nebo domácích "mazlíčků". I v tomto případě by se hodily více výstižnější termíny, jako "pojmenování" apod. Protože ten skutečný křest - křest člověka může být jen jednou za život a hlavně je inspirován Duchem Svatým (Matouš 28,19), čili to není nic pozemského.

Skutečně si velmi vážím všech papežů jako Kristových náměstků, jako kormidelníků jeho lodičky a právě proto je třeba zvážit slova o hlavě církve. Papež na závěr každého nedělního poledního projevu nás prosí, abychom se nezapomněli modlit i za něj.

Bože, vzhlédni na svého služebníka papeže Františka a dej mu vše, o co prosí ve Tvém jménu skrze Krista našeho Pána. Amen

Mluvit stříbro - mlčet zlato (adventní úvaha)

Tento úryvek z trampské lidové písničky o sedmi kamenech mne napadnul na prahu nového církevního roku. V adventním období si nejvíce připomínáme osoby Jana Křtitele a Panny Marie, kteří oba svázali svůj život s Ježíšem Kristem.

Jan Křtitel mluvil dost - napomínal lid, dával jim užitečné rady do života, připravoval jej na příchod Ježíše, jeho křest vodou byl předchůdcem pravého křtu Duchem Svatým.

Jeho hlasité projevy ho nakonec stály život, protože se odvážil kritizovat i samotného Herodese. Jan Křtitel, byť žil velice skromně, tak mluvil dost a jeho slova především farizejům nebyla moc příjemná, ale nikdy nemluvil zbytečně, vždy mluvil přímo, k věci, k obrácení a návratu k Bohu.

Panna Maria naopak prakticky nemluvila vůbec. Evangelia zachytila v podstatě jen její 3 výroky, a právě to je to zlato, protože v tichosti vyjádřila svou víru a obrovskou pokoru Bohu. Když ji navštívil archanděl Gabriel s neobvyklým a neočekávaným poselstvím, tak ho nechápala. Ale díky své víře vyjádřila svůj souhlas s Božím plánem i přesto, že určitě mohla předpokládat následující pro ni nepříjemné situace včetně možného ukamenování. Ale přesto to nijak nekomentovala a svým jednoduchým "Fiat" vstoupila do dějin spásy. Jen se s pokorou a vírou zeptala jak se to stane. Nemluvila ani při návštěvě Alžběty a při reakci její příbuzné na to, že bude Matkou Pána, tak pouze citovala písma Starého zákona chvalozpěvem "Velebí ma duše Pána". Nemluvila ani při Obětování Ježíše v chrámě, a to ani na prorocká slova Simeona, který předpověděl, že to nebude mít lehké, ale uchovávala to ve svém srdci. Mlčela i při strastiplných cestách s malým Ježíšem do Egypta, ale plně respektovala, co archanděl řekl Josefovi. Další její slovo máme podchyceno až po 12 létech, když svému Synu vyčítala, že se jim ztratil v Jeruzalémském chrámě. Opět měla důvod o všem rozvažovat a tehdy s Josefem už začali chápat, že Ježíš nebude jen tak obyčejným dítětem. Potřetí a naposledy dle Písma promluvila na počátku veřejné Ježíšovy činnosti v Káni Galilejské. Jednoduše řekla "Nemají víno". Netlačila nijak na svého Syna, jen naznačila. Už tehdy věděla, že její Syn má moc udělat zázrak. Pak dodala "Udělejte vše co vám řekne". Tato její věta odkazuje na její víru v božství svého Syna a výzva, abychom Boha vždy poslouchali a plnili jeho vůli. Mlčky snášela i Ježíšovu poslední cestu na Golgotu a přijala jeho nabídkou snad se matkou apoštola Jana a tím vlastně i matkou celé církve. Maria toho řekla velmi málo, ale těch několik málo slov mělo obrovský význam pro lidstvo. Svým mlčením a tichým souhlasem se všemi Božími plány nám dala obrovský vzor, jaký vztah máme mít k Bohu. A to je to zlato.

Takže obě tyto adventní postavy, i když navenek protiklady, mají jedno společného - a to je víra, vztah a pokora k Ježíši a přijetí Boží vůle. Ano, i takovými způsoby si Bůh vyvoluje své ovečky.

Pane Ježíši, na prahu nového církevního roku Tě prosíme o Tvé požehnání, o nové možnosti a schopnost následovat Jana Křtitele i Pannu Marii ve víře a pokoře.

Nový rok 2024

V rámci vánočního období vstupujeme do nového občanského roku. Zní to už téměř neuvěřitelně, že z magického 21. století čas ukrojil již téměř čtvrtinu. Co nám ty roky přinesly? Po relativně klidných prvních 20 létech nám nastupující 3. dekáda přinesla situace, které jsme skutečně nečekali. V létech 2020 a 21 největší epidemie snad od počátku minulého století, na kterou jsme vůbec nebyli připraveni a která jsi jen v naší vlasti vyžádala více než 30 tisíc lidských životů, některé zbytečně, když jsme podléhali různým konspiračním teoriím především ohledně očkování, které mnozí odmítali, přestože by jim mohlo zachránit život. Také díky některým opatřením politiků, která místo aby nás chránila, tak ještě nemoc více šířila. Jen co epidemie alespoň trochu ustoupila, přišla nepředstavitelná agrese Ruska vůči Ukrajině, největší konflikt tak blízko našich hranic od 2. světové války. Už jsme si byli téměř jisti, že od roku 1945 nám už nic takového nehrozí. Ke konci roku 2023 další rozhořený oheň konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. A mnoho dalších konfliktů na celém světě, především tam. kde vládnou vojenské nebo polovojenské režimy. A na konci roku krvavý teroristický útok na universitě v Praze, Tak toto jsme skutečně nečekali, že se to v našich končinách může stát. K tomu ještě globální krize především z paliv a oteplování - zlehčována podnikatelským sektorem nebo naopak silně nadnesená tzv. ekologickými aktivisty? To nevím, ale to nebezpečí pro lidstvo tady skutečně je. Připojme se k papeži Františkovi, který každou neděli vyzývá k modlitbám za mír i za zdravý život na Zemi.

Mnozí lidé říkají, že kdyby byl Bůh, tak by se tyto věci nemusely stát. Zapomínají ale na jedno, že zdrojem zla je satan, nikoliv Bůh. V Božím plánu byl šťastný život lidí na Zemi, kdyby si to sami nezkazili - svým prvotním a všemi následnými hříchy, především těmi proti lidskosti. Bůh nám dal absolutní svobodu, dal nám možnost se rozhodnout. Nechtěl, aby žili v omezené kleci. Že se lidé rozhodli bojovat proti němu místo proti zlu, to skutečně není jeho chyba. Proto seslal na svět Spasitele a to sám sebe, svého Syna, aby odčinění za naše hříchy bylo dokonalé. Proč zvolil zrovna tuto cestu, neudělal to jinak, to asi nepochopíme. Ale fakt, že Bůh obětoval sám sebe, a to velmi krvavým způsobem, to svědčí o jeho velké lásce k nám. Aby porazil hřích, musel porazit nejdříve smrt a to tu jeho vlastní. Teprve porážkou smrti může být plnohodnotný život, v plné radosti. Toto si prosím uvědomme při každém pohledu na jakýkoli kříž, ať už doma, v kostele nebo někde v přírodě u cesty. Pak snad už konečně přestaneme Boha obviňovat z toho zlého a naopak ho začneme chválit a děkovat mu za to vše dobré, co pro nás udělal. Protože nic není samozřejmost. Toho dobrého je určitě více než toho zlého a dobro má pro nás trvalou hodnotu. Zanedlouho budeme prožívat postní a pak velikonoční dobu, kde si opět tyto dějiny spásy můžeme plně uvědomit. A na toto máme celý tento rok 2024.

Nevíme, co nám letošek přinese. Proto Tě Pane prosíme o Tvé požehnání do tohoto roku, Duchu Svatý také prosíme o Tvých 7 darů a pak i nesení vlastního kříže bude lehčí a snesitelnější a hlavně budeme vědět, že v tom nebudeme sami. A to je i v naší moci, jak se ke všemu postavíme. Bůh nám může pomoci, pokud ale sami budeme o to stát. Bůh touží po našem společenství, abychom mu byli nablízku - jakkoliv - modlitbou, rozjímáním, svým životem (jeho cestou), abychom mohli po roce opět říci - "Pane děkujeme Ti za něj".

Votivní mše sv. k Duchu Svatému - Maranna 1/24

Moc děkuji o. Petrovi za zavedení votivních mší svatých k Duchu Svatému, z nichž poslední byla v pondělí 8.1.. na začátku liturgického mezidobí.

Stále mám dojem, že tato třetí božská osoba je nějak opomíjená nejen vůči Bohu Otci a Synu, ale především vzhledem ke všem svatým, protože on - pravý Bůh je mnohem, mnohem více.

Přitom síla a dary Ducha Svatého jsou obrovské - nejedná se zdaleka jen o nějakou poštovní holubičku na trase mezi Otcem a Synem (Mk 1,11 nebo 9,7), ale především oporu ve všech oblastech našeho života. Duch Svatý nám pomáhá ve formování naší víry, porozumění Písma svatého i činnosti církve, vede nás v závažných životních rozhodnutích. Je skutečným autorem všech knih Starého i Nového zákona, jak to vyznáváme v rozšířeném vyznání víry. A tak je dobré, že si na něj vzpomeneme i mimo těch posledních 10 dnů velikonočního období, kdy se modlíme za jeho příchod. Vzpomeňme si na něj každý den a ať oheň červeného liturgického roucha při těchto votivních mší svatých nás rozzáří stejně, jak Petrovo kázání na 50. den po Vzkříšení Ježíše (Sk 2,1-40), abychom rozuměli i tomu, co nechápeme. To je ta síla Ducha Svatého, proto ho nechme vanout jak on sám chce.

Příjď o Duchu Svatý a zapal v nás oheň lásky!

Také o. Petrovi děkuji za modlitby za uzdravení o.Marcela a Vojtěcha. Tyto modlitby určitě byly prospěšné a výsledek je vidět na zlepšení zdravotního stavu obou kněží.

KŘÍŽOVÁ CESTA

V každém postním období si připomínáme cestu kříže Našeho Pána Ježíše Krista. Tyto nebo podobné úvahy mne vždy napadaly tehdy, když jsem někde v přírodě nebo na horách objevil křížovou cestu a chtěl jsem chvíli rozjímat a přitom neměl sebou kancionál ani žádnou literaturu.

1. Ježíš odsouzen Pilátem (Jan 18,28-19,16)

Pilát nechtěl odsoudit Ježíše, ale pod silným tlakem velrady nakonec Ježíše katům vydal. Kolik podobných situací se stalo v minulosti a stávají se i nyní? Soudci pod tlakem falešných svědků a zmanipulovaných svědectví odsuzují člověka. Trest smrti sice už naštěstí byl zrušen, ale kolik lidí je i dnes nespravedlivě odsouzeno? Ale i my odsuzujeme ve své mysli některé lidi jen na základě toho, že někde někdo o nich něco někdy řekl. A hned je ten člověk pro nás zlý, i když třeba nic víc o tom nevíme. Ale ruce si pak umyjeme stejně jako Pilát.

Pane Ježíši, jen Ty vidíš do všech srdcí a jen Ty poznáš plnou pravdu o každém člověku. Prosíme Tě, chraň nás falešných soudů a dej abychom nikoho neodsuzovali a tím nebyli sami odsouzeni.

2. Ježíš bere na sebe kříž (Jan 19,17)

Ježíš přijímá svůj kříž. Po slovech Pilátovi o tom, že "Mé království není z tohoto světa" už skutečně nemá smysl něco vysvětlovat. Když je někdo přesvědčen o "své" pravdě, těžko mu ji už někdo vyvrátí. Jací jsme my? Trváme stále na "své" pravdě bez ohledu na to, zda tím někomu třeba neubližujeme? A jsme ochotni přijat svůj kříž anebo stále hledat jakékoliv výmluvy, abychom jej nemuseli nést?

Pane, Ty jsi vzal na sebe kříž. Nemusel jsi, ale vzal jsi ho z lásky k nám. Dej nám sílu nést svůj kříž. Když by se nám zdál těžký, tak nám Pane, pomoz ho nésti, ale dej, abychom ho neodmítali.

3. Ježíšův první pád pod křížem (Matouš 27,31)

Křížová cesta je náročná a kříž těžký. Ježíš padá. My také padáme, a přitom naříkáme, i když jsme si třeba ten pád způsobili sami. Děláme všelijaká rozhodnutí, která nějaký pád přivedou a pak obviňujeme kdekoho, jen ne sami sebe.

Pane, ty jsi nesl kříž a pro nás jsi pod ním i padal. Dej, abychom i ty naše pády brali jako zkoušku naši víry a věřili tomu, že po pádu přijde i vstávání, třeba i k něčemu lepšímu a užitečnějšímu, které bychom bez toho pádu nepoznali.

4. Ježíš se setkává se svou matkou (Jan 19,25-27)

Ježíšova matka Maria provázela Ježiše celým svým životem, od slůvka Fiat (Staň se) až po křížovou cestu. Celou dobu nám na něj ukazovala a ukazuje na něj i nyní. Ale Ježíš také říká, že "Každý kdo plní mou vůli, je můj bratr, sestra i matka". I tímto výrokem je Maria vzorem každému člověku. Každá zodpovědná matka je zdrojem nového života a své děti učí k lásce k bližnímu.

Pane, dej abychom si ctili jak svou nebeskou matku Marii, tak i své rodiče a všechny lidi, kteří nám vštěpili lásku, život a modlili se za ně, za živé i za zesnulé. A také prosíme Tě, osviť myšlení těch matek, které se zdráhají přijmout své počaté dítě, aby ho brali jako Tvůj dar.

5. Šimon pomáhá Ježíši nést kříž (Marek 15,21)

Vojáci se bojí, že by Ježíš s křížem nedošel až na Golgotu. Přinutí jistého Šimona z Kyrény, aby mu pomohl nést kříž. Śimon z počátku odmítá, ale později se jeho neochotná pomoc mění v radost z toho, že mohl někomu pomoci. Jak jsme na tom my, dokážeme pomáhat, i když třeba jen neochotně? Protože i v podobenství o dvou synech vítězí ten, který sice řekl, že nepůjde pracovat, ale nakonec toho litoval a šel na rozdíl od toho prvního, který sice slíbil, ale nešel.

Pan dej nám sílu, abychom v každém člověku viděli svého bratra a každému z nich dokázali nějakým způsobem pomoci, bez ohledu na to, zda to pro nás něco přinese. A pokud pomáháme s neochotou, tak nám dej sílu, aby se ta pomoc nakonec změnila v radost.

6. Veronika podává Ježíši roušku (Lukáš 23,18-21, Jan 12,3)

Toto jediné zastavení nemá biblický základ. Ale odrazuje se v něm Ježíšovo milosrdenství, které tak často projevoval a nyní neznámá Veronika ho poskytla jemu.

V davu plném nenávisti se objeví najednou skutek lásky. O Veronice sice nic nevíme, je to jen tradice, ale určitě i v tom moři zla se našla nějaká soucitná duše, která aspoň tímto gestem se snažila přiblížit k člověku, kterého všichni odsuzovali a plivali po něm. Dokážeme to i my?

Pane, dej, abychom někdy dokázali jít proti proudu uřvaného a někdy i zfanatizovaného davu, abychom místo "ukřižuj" dokázali křičet "osvoboď", abychom místo "Barabáš" dokázali křičet "Ježíš"!

7. Ježíšův druhý pád pod křížem (Marek 15,22)

Kříž je těžší a těžší. Ani ne proto, že Ježíš má už za sebou delší cestu, ale protože my své hříchy na ten kříž stále přidáváme a přidáváme. Z malých problémů, které by šly ještě řešit, děláme větší a větší a pak proto raději od jejich řešení utíkáme někam do ústraní. Nerozčilovali jsme se dnes nebo neřekli svému sousedu nebo bližnímu něco nepěkného?

Pane, dej nám, abychom si uvědomovali naše hříchy a abychom je řešili, když jsou ještě malé. Pane chraň nás před pokušením Zlého, před jeho nástrahami.

8. Jeruzalémské ženy pláčou nad Ježíšem (Lukáš 23,27-31)

Ženy pláčou nad Ježíšem. Jsou to upřímné slzy nebo jen předstíraná hra? To přesně nevíme. Ježíš je neodsuzuje, ale říká jim, aby plakaly raději nad sebou a svými dětmi. Jako by říkal, já jdu na smrt dobrovolně, a jdu tam za vás. Vy si ale dávejte pozor, abyste nepodlehly pokušení a nezakusily pak skutečnou smrt, ze které já vás jdu vysvobodit.

Pane, prosíme Tě, abychom místo falešného soucitu se raději snažili dotyčným nějak pomáhat, fyzicky i modlitbou a abychom sami neupadli v pokušení.

9. Ježíšův třetí pád pod křížem (Lukáš 23,32)

Třetí pád je podobný druhému. Kříž je stále těžší a těžší, naše hříchy stále větší a větší. S naší rostoucí pýchou roste i hříšnost a Ježíš to pociťuje svým už třetím pádem. Kam směřují naše oči při pohledu na klopýtajícího Krista? Ale ten Kristus může být v podobě kteréhokoliv našeho bližního.

Duchu svatý prosíme Tě, dej abychom rozeznali, co je Boží vůle a co je pokušení a dej nám vždy odvahu přistupovat ke Svátosti smíření a tím snižovat tíži našeho vlastního kříže.

10. Ježíš svlečen ze šatů (Jan 19,23)

Ježíši, symbolu absolutní čistoty, vojáci berou i to poslední, co má na sobě a ještě o ten oděv losují. My také svými hříchy Ježíše svlékáme. Dnešní svět se v absolutním protikladu s čistotou stále více a více odhaluje, a to nejen tělesně, ale i duchovně, vytváří si nové modly ve jménu liberalismu a odsouvá tradiční hodnoty, hlavně funkční rodinu. A i my křesťané tomuto dnešnímu trendu snadno a rychle podléháme.

Pane, prosíme Tě, dej abychom na tělo hleděli jako na chrám Ducha Svatého a neznesvěcovali ho tělesnými i duchovními pokušeními, chraň nás před nástrahy satana.

11. Ježíše přibíjejí na kříž (Jan 19,18-22)

Už je rozhodnuto, žádná cesta úniku už není. Přesto Ježíš odpouští svým trýznitelům "Bože odpusť jim, nevědí, co činí". Pilát nechává vyrobit na kříž tabulku INRI - Ježíš Nazaretský, král židovský. Je to výsměch nebo se v něm trochu pohnulo svědomí, když uvažoval o Ježíšově království? Ježíše opustili i jeho věrní učedníci, zůstal jen jeho "miláček" Jan. A Ježíš ho za to odměňuje, že mu svěřuje svou Matku. A Panna Maria se tímto stává duchovní matkou nás všech.

Odpuštění je vzácný dar, čistí srdce oběma aktérům. Pane, ty jsi odpustil svým vrahům a odpustil jsi i kajícímu lotru na kříži. Dej abychom i my dokázali odpouštět jako největší projev své křesťanské lásky.

12. Ježíš na kříži umírá (Matouš 27,45-54)

Ježíš slovy "Otče do tvých rukou poroučím svého ducha" odevzdal svou duši svému Otci. Události, o kterých píše evangelista Matouš, už přesahují běžné fyzikální zákony.

Je zvláštní, že setník - Říman, pohan, který o židovské víře neměl ani ponětí, v Ježíši poznal Božího Syna, kdežto farizejové a zákoníci, kteří měli o něm dostatek informací ode všech proroků, ho nepoznali, přesněji nechtěli poznat a raději ho nechali zabít.

Pane, dej nám sílu, abychom Tě svými hříchy už znovu neukřižovali. Dej abychom Tě nezapírali před lidmi, jak svou vírou, tak i svými skutky.

13. Ježíšovo Tělo sňato z kříže (Matouš 27,57-60)

Lidé se rozcházejí do svých domovů s vědomím, že zločinec dostal spravedlivý trest. Uvažovali lidé pak o tomto zmanipulovaném procesu nebo na něj rychle zapomněli? Jen Josef z Arimateji konečně vystoupil z anonymity a nabídl Ježíši svou hrobku, alespoň posmrtný skutek lásky.

Pane, dokážeme rozjímat o událostech na Golgotě? Chápeme vůbec Tvou obět i Tvou zdánlivou slabost? Chápeme, že jsi to udělal jen a jen pro nás. Dej nám prosíme poznat sílu Tvé oběti zvané Láska.

14. Ježíš pohřben (Jan 19,38-42, 20,16-18)

Tragikomické divadlo pomalu končí. Mocní světa si mnou ruce nad úspěšně vyřešeným případem. Ale netuší, že smrtí nic nekončí. Naopak, začíná nový život, mnohem krásnější než ten původní. Po třech dnech je zbořený chrám opět postaven, v neděli Marie Magdalská zvěstuje prázdný hrob učedníkům a oni ji pak radostnou zvěst předávají dále, do celého světa.

Pane, dej nám sílu rozjímat o Tvé křížové cestě a uvědomit si každý detail tohoto příběhu, že po smrti přijde vzkříšení a abychom dokázali jít do celého světa a hlásat evangelium.

KŘÍŽOVÁ CESTA - Ukrajina

Letos začíná postní období na svátek Katedry sv. Petra, který souvisí s charizmatickým paapežem Františkem, tolik bojujícím za mír a pokoj ve světě. Ale bohužel téměř v tento den si připomínáme již rok od nesmyslné ruské agrese na Ukrajině. I když všude ve světě jsou nesmyslné války, tak alespoň Evropa byla od roku 1945 této velké bolesti ušetřena. A téměř po 80 létech, kdy jsme si zvykli už na slovo mír, tak se převrátily všechny lidské hodnoty. V postní době si budeme spolu s Ježíšem připomínat jeho obět a utrpení před více než 2000 léty. A právě současnost nynější Ukrajiny velmi připomíná Ježíšovou bolestivou cestu na Kalvárii. Těch analogických symbolů je zde skutečně hodně. A tak při rozjímání těchto 14 zastavení se modleme za mír a zmenšení utrpení všech lidí v této těžce zkoušené zemi. Také za to, aby nepodléhali skepsi a neztráceli svou víru.

1. Ježíš odsouzen Pilátem (Jan 18,28-19,16)

Pilát nechtěl odsoudit Ježíše, ale pod silným tlakem velrady nakonec Ježíše katům vydal. V roli PIláta jsme my všichni, kteří jsme se Ukrajiny nezastali už v roce 2014, když došlo k anexi Krymu. Podle přísloví kdo mlčí tem svědčí jsme v tichosti umývali ruce nad rozhodnutím ruských vůdců už tehdy, stejně jak Pilát souhlasil se židovskou velradou, přestože byl přesvědčen o Ježíšově nevině. Když se zlu nepostavíme, tak ho nezastavíme a bude se jen rozšiřovat.

Pane Ježíši odpusť nám naše pasivní mlčení v roce 2014 k situaci na Krymu. Naše provinění je stejné jak u apoštolů, kteří Tě v nejtěžších chvílích opustili. Prosíme Tě dej nám větší sílu dokázat se postavit zlu.

2. Ježíš bere na sebe kříž (Jan 19,17)

Ježíš přijímá svůj kříž. On dobrovolně, Ukrajina z donucení. Ale v principu je to stejné. Ježíš řekl apoštolům Janovi a Jakubovi, že budou s ním pít jeho kalich (Mk 10,39) a ten kalich od té doby pilo hodně lidí, mučedníků, ale i států a zemí a nyní ho pije celá Ukrajina.

Pane, Ty jsi vzal na sebe kříž. Nemusel jsi, ale vzal jsi ho z lásky k nám. Dej sílu nyní nést svůj kříž celé ukrajinské zemi a jeho hrdinskému lidu.

3. Ježíšův první pád pod křížem (Matouš 27,31)

Křížová cesta je náročná a kříž těžký. Ježíš padá. Na Ukrajině také začínají padat první lidé pod křížem této agrese - vojáci v zákopech i prostí lidé ve svých domovech.

Pane, ty jsi nesl kříž a pro nás jsi pod ním i padal. Prosíme Tě, pomož nyní ochraňovat celý ukrajinský lid od různých pádů.

4. Ježíš se setkává se svou matkou (Jan 19,25-27)

Ježíšova matka Maria provázela Ježiše celým svým životem, od slůvka Fiat (Staň se) až po křížovou cestu. Celou dobu na něj ukazovala a ukazuje na něj i nyní. Také se o něj bála a strachovala (Lk 2,48). I ukrajinské matky se strachují o své syny, především o ty. kteří musí někde daleko bojovat a stále jim hrozí ohrožení jejich života a leckdy o nic ani nemají žádné zprávy.

Pane, tak jsi byl poslušný svým adoptivním rodičům a postaral ses i o svou matku po svém uřižování, prosíme Tě, posiluj také všechny matky na Ukrajině, kteří se stále modlí za své syny a také za ty syny někde v zákpech, kteří se modlí za své rodiče.

5. Šimon pomáhá Ježíši nést kříž (Marek 15,21)

Vojáci se bojí, že by Ježíš s křížem nedošel až na Golgotu. Přinutí jistého Šimona z Kyrény, aby mu pomohl nést kříž. Šimon nakonec Ježíšovi pomáhá. I Ukrajině pomáhá hodně lidí, především z charity a humanitárních organizací, obětují svůj čas i pohodlí a často riskují i svůj život.

Pane prosíme Tě za všechny lidi i organizace, kteří tak ochotně pomáhájí trpícímu ukrajinskému lidu, dej jim velkou sílu, aby to zvládali, protože pomáhat svému bližnímu (tj. ho milovat) je druhé největší přikázání (Mt 22.39)

6. Veronika podává Ježíši roušku (Lukáš 23,18-21, Jan 12,3)

Toto jediné zastavení nemá biblický základ, vychází jen z tradice. V davu plném nenávisti se objeví najednou skutek lásky. A trpící lid na Ukrajině v jeho strádání dokáží určitě potěšit i takové maličkosti, jako třeba teplá deka na zahřátí před zimou nebo jen pramen čisté vody v oblastech, kde ani taková základní věc nyní není samozřejmostí. I zde máme možnost podpořit trpící lid jak modlitbou tak i rúznými sbírkami, které stále běží.

Pane, dej, abychom jak Veronika nebyli lhostejní k osudu druhého člověka, jehož utrpení a bolest je mnohem větší než ta naše a dokázalo mu podat svou roušku lásky.

7. Ježíšův druhý pád pod křížem (Marek 15,22)

Ježíšův kříž je stále těžší, podle toho, jak je cesta delší. A také s pokračující válkou roste kříž lidí na Ukrajině, pod neustálým bombardováním ztrácejí střechu nad hlavou, svůj majetek a především své bližní

Pane, dej nám, abychom si uvědomovali i situaci kolem nás a snažili s eji řešit, dokud se ještě dá, aby původně malé problémy nezačaly přerůstat stále ve větší, protože řešení těch už je mnohem náročnější.

8. Jeruzalémské ženy pláčou nad Ježíšem (Lukáš 23,27-31)

Ženy pláčou nad Ježíšem. Jsou to upřímné slzy nebo jen předstíraná hra? To přesně nevíme. My také pláčeme nad osudem těžce zkoušeného lidu na Ukrajině. Ale děláme něco také pro ně? Myslíme na ně v modlitbě a pomáháme i jinými prostředky? Obyčejný soucit jim skutečně nepomůže.

Pane, prosíme Tě, abychom místo falešného soucitu se raději snažili lidem postiženým válkou nějak pomáhat, fyzicky i modlitbou a abychom odhodili svou lhostejnost.

9. Ježíšův třetí pád pod křížem (Lukáš 23,32)

Třetí pád je podobný druhému. Kříž je stále těžší a těžší, naše hříchy z lhostejnosti stále větší a větší. Protože když se nepostavíme zlu v rámci našich možností, bude stále růst a tím bude růst i utrpení lidí ve válce a konec konfliktu se bude stále oddalovat.

Pane prosíme Tě, abychom nedávali hlavu do písku a odhodit svou lhostejnost, aby nakonec ty pády trpícího lidu nebyly dále větší a větší.

10. Ježíš svlečen ze šatů (Jan 19,23)

Ježíši, symbolu absolutní čistoty, vojáci berou i to poslední, co má na sobě a ještě o ten oděv losují. Na Ukrajině jsme také svědky toho, že po rabování civilního obyvatelstva dochází k dalšímu útlaku jako znásilňování a fyzického ponižování. Když bude svět mlčet k těmto zločinům, tak se pak stanou už běžnou praxí, nad kterou se už nikdo ani nepozastaví.

Pane, prosíme Tě, ochraňuj čistotu ukrajinských žen před agresivními útoky okupačních vojáků a dej, aby měly i adekvátní zastání.

11. Ježíše přibíjejí na kříž (Jan 19,18-22)

Ježíš je už vojáky přibíjen na kříž, za asistence zuřícího a nepřejícího davu. Pustošení ukrajinské země je nebývalých rozměrů, je skutečně přibíjená na kříž utrpení. A přesto ještě hodně lidí křičí - znič a zlikviduj co můžeš. Ježíš odpustil svým týznitelům slovy "neví co činí". A ani spousta těch agresorů si možná ani neuvěduje, co činí a ti podporovatelé nevědí, co to vlastně křičí.

Pane, prosíme Tě, abychom poznali, co jsou dezinformce a nepřidávali se tak ke křičícímu davu, který nemá vlastní názor a kopíruje jen to, co mu někdo cizí jen předhodil. A také i když je to těžké, abychom dokázali vždy a za každých okolností odpouštět.

12. Ježíš na kříži umírá (Matouš 27,45-54)

Ježíš slovy "Otče do tvých rukou poroučím svého ducha" odevzdal svou duši svému Otci. Skončila jeho pozemská pouť. I trpící Ukrajina se už nyní dostává do stavu, kdy se zdá, že její konec je neodvratný. Ale je tu ještě jedno slovo - naděje.

Pane, Ty jsi dával i při svém umírání lidem naději, dokonce i kajícímu lotrovi jsi slíbil věčný život. Prosíme Tě, posiluj lid Ukrajiny ve víře, že pod Tvou ochranou se dočakejí lepší budoucnosti.

13. Ježíšovo Tělo sňato z kříže (Matouš 27,57-60)

Lidé se rozcházejí do svých domovů s vědomím, že zločinec dostal spravedlivý trest. I takhle zmanipulovaně hodně lidí (nejen v Rusku) uvažuje, že Ukrajina si za to bombardování a s tím souvisejícím umíráním lidí může sama. Jsou to skutečně názory jdoucí až do cynismu.

Pane, prosíme Tě, osviť myšlení těch, kteří vedou války a manipulují věřejným míněním, aby si uvědomili, jak se proviňují proti principu lásky.

14. Ježíš pohřben (Jan 19,38-42, 20,16-18)

Tragikomické divadlo na Golgotě končí. Mocní světa stejně tak tehdy i nyní si mnou ruce nad úspěšně vyřešeným případem. Ale naštěstá netuší, že Tvá láska je větší než jakákoliv nenávist a že díky Tvé oběti na Golgotě nakonec to dobro přece jen zvítězí.

Pane, prosíme Tě posiluj soužený lid Ukrajiny v tom, že jednou to utrpení přece jen skončí a budou opět svobodní a šťastní. Po velkém pátku přichází velikonoční neděle, dej prosíme ať po 24. únoru 2022 přijde také takový krásný den znamenající ukončení války, který bude podobný Tvému nedělnímu ránu a prázdnému hrobu.

Přiveď prosíme do svého království všechny padlé a zemřelé na obou stranách v tomto konfliktu.

VELIKONOČNÍ CESTA

Všichni jistě známe křížovou cestu se 14 zastaveními, ta se zaměřuje na Krista ukřižovaného. Ale protože život je více než smrt, zvláště ten věčný, tak mne napadlo udělat podobnou cestu se 14 zastaveními, ale už ne trpícího, ale oslaveného Ježíše po jeho vzkříšení. Nevím, zda to nějak neodporuje liturgii nebo církevním předpisům, ale myslím si, že určitě i zde se dá najít důvod k zamyšlení, protože mám takové obavy, že velikonoce jsou mnohem častěji vnímány jako smrt Ježíše než jeho vzkříšení, a to i mezi křesťany, že smutek Velkého pátku mnohem více převyšuje radost Velikonoční neděle. Jistě, vzkříšení by nebylo možné bez předchozího ukřižování. Aby mohl definitivně zvítězit život, tak prvně musela být poražena smrt, ale napadlo mne to jako takové povzbuzení, protože bez vzkříšení by nebylo spasení a tím ani radost. A tu radost můžeme nyní prožívat celých 50 dnů.

1. Prázdný hrob (Lukáš 24,2)

V nedělní ráno se ženy hned brzy vybrali k hrobu a zjistili, že kámen je odvalený a hrob prázdný. Bylo to pro ně určitě velké překvapení, které zatím nemohly pochopit. Povzbuzuje je anděl, aby nehledali živého mezi mrtvými a posílá je tuto událost zvěstovat apoštolům.
Pane dej nám prosím víru, abychom nikdy nebyli překvapeni, když nás nějakým způsobem oslovíš a abychom Ti více důvěřovali.

2. Ježíš se zjevuje Máři Magdalské (Jan 20,14)
Marie je zpočátku zmatená. A i když se jí Ježíš zjeví, má ho za zahradníka. Ale jakmile ji oslovil jejím jménem, poznává ho a její zármutek se mění v obrovskou radost. Sám Ježíš si vyvolil tuto bývalou hříšnici jako prvního člověka, kterému se zjevil. Asi záměrně, ženy tehdy neměly rovnocenné postavení ve společnosti a Ježíš tím chtěl ukázat, že nabízí apásu všem lidem bez rozdílu.
Pane prosíme Tě, když nás oslovíš naším jménem, abychom vždy Tě přijali a byli připraveni k plnění Tvé vůle.

3. Petr a Jan uvěřili písmu (Jan 20,8)
Snad nejkrásnější stať celého písma a možná jeho nejčastěji citovaný úryvek při různých příležitostech. Po Mariině upozornění na prázdný hrob ihned k němu běží a přesvědčují se sami o této situaci. A najednou se jejich mysl pod vlivem Ducha Svatého rozjasní a oni uvěří Písmu, slovům, které Ježíš tak často vzpomínal.
Pane také často mnoha statím Písma nerozumíme nebo jim snad i nevěříme. Dej nám svého Ducha, abychom vše dobře pochopili.

4. Ježíš navštívil za zavřenými dveřmi apoštoly (Jan 20,19)
Ještě večer v neděli přichází Ježíš za učedníky, Jeho oslavené tělo už nepodléhá žádným fyzikálním zákonům a tak prochází přes zavřené dveře. Povzbuzuje je, zbavuje je strachu a jeho slovo "Pokoj vám" je v církvi dodnes používáno jako výraz Kristovy lásky.
Pane prosíme Tě, dej nám také svůj pokoj, abychom mohli radostnou zvěst zvěstovat dále všem svým blízkým.

5. Ježíš se zjevuje emauzským učedníkům (Lukáš 24,15)
Ježíš se odpoledne v neděli připojil ke dvěma učedníkům. Oni měli zastřené oči a nepoznali ho, byli smutní, byť už měli nějaké informace o prázdném hrobu. Ale při lámaní chleba ho přiznávají a najednou chtějí s ním být stále. S radostí tuto událost zvěstují apoštolům.
Pane prosíme Tě, když jsme v pochybnostech, posiluj nás ve víře svou eucharistií, svátostí oltářní ve které jsi nepřetržitě živý přítomen.

6. Tomáš uvěřil ve vzkříšeného Ježíše (Jan 20,28)
Tomáš v neděli nebyl se svými učedníky, I když mu zvěstovali, že viděli Pána., nevěřil jim. Chtěl důkaz o Kristových ranách a boku. Proto Ježíš za týden přišel znova mezi apoštoly. Tomáš se přesvědčil a uvěřil svým krásným vyznáním "Pán můj a Bůh můj". Ježíš ale říká, že blahoslavení jsou ti, kteří neviděli a uvěřili.
Pane prosíme Tě, dej nám pod vlivem Ducha Svatého uvěřit všemu, co Písmo o Tobě říká, abychom důkazy hledali více srdcem než fyzicky.

7. Zázračný rybolov na Tiberiadském jezeře (Jan 21,7)
Ježíš se apoštolům zjevuje již potřetí. I když poprvé ho také hned nepoznali, tak opět apoštol Jan byl prvním, kdo ho poznal. A po zázračném rybolovu, kdy síť udržela až 153 ryb bez roztrhání se učedníci velice radují z Pánovy společnosti.
Pane prosíme Tě, navštěvuj nás stále, hlavně když jsme v pochybnostech a dej nám sílu a víru Tě vždy přijmout.

8. Ježíš ustanovuje Petra vedením své církve (Jan 21,17)
Ježíš trojitou otázkou apoštolu Petru zda ho miluje, mu dává možnost odčinit své trojité zapření před jeho odsouzením. Petr se sice zpočátku trochu zarmucuje, že se ho Ježíš ptá 3x, ale už má silnou víru v Ježíše slovy, "Pane Ty víš všechno". A Ježíš tímto potvrzuje jeho vedoucí úlohu mezi apoštoly, svěřuje mu svůj největší poklad, církev a od té doby Petr se stává dokonalým zástupcem Krista na této zemi a tu přenáší i na vše své následovníky včetně všech posledních charizmatických papežů od 2. vatikánského koncilu. Musíme si ale uvědomit, že hlavou církve je stále Ježíš Kristus a je vedena Duchem Svatým, papež je pouze pověřen jejím pozemským vedením.
Pane prosíme Tě za našeho papeže Františka, nástupce apoštola Petra, vyslyš ho a dej mu vše, o co ve Tvém jménu prosí.

9. Ježíš ustanovuje svátost křtu (Matouš 28,19)
V závěru Matoušova evangelia Ježíš posílá své učedníky křtít ve jménu Boží Trojice. Křest je naše první přihlášení k Ježíši i přesto, že mnoho z nás si na něj nepamatuje. Stáváme se tím Božími dětmi a Boha smíme nazývat svým Otcem, Tato svátost jako jediná je shodná napříč většinou křesťanských církví a proto si ji vzájemně uznávají. Ježíš pak všem apoštolům a samozřejmě tím i nám slibuje, že s námi bude do konce světa a nikdy nás neopustí.
Pane prosíme Tě, když už jsme Tvými dětmi, dej abychom Tě vždy dokázali bez hanby a obav vyznat v jakékoliv situaci, abychom si uvědomili, že jsi s námi napořád.

10. Ježíš vystupuje ke svému Otci (Marek 16,19)
Během 40 dnů po svém zmrtvýchvstání se Ježíš zjevoval apoštolům i ostatním lidem, ujišťoval je v jejich naději a víře. Tímto jeho činnost na Zemi končí, dal apoštolům své poslední příkazy, aby hlásali evangelium. Ježíš však neodchází "do důchodu", ale jak už slíbil, bude s námi až do konce světa a navíc nám slibuje druhého Těšitele, Svatého Ducha, který na správné cestě víry bude vést církev i nás.
Pane prosíme Tě, i když Tě fyzicky nevidíme, dej abychom dokázali vnímat každý Tvůj hlas a řídit se ním.

11. Seslání Ducha Svatého (Skutky 2,4)
Apoštolové po Nanebevstoupení Páně setrvávají neustále v modlitbách i s Pannou Marií. Zvolili si apoštola Matěji jako náhradu za zrádce Jidáše a na 50. den po Vzkříšení v podobě ohnivých jazyků Ježíš sesílá Ducha Svatého. Duch Svatý sjednocuje a proto každý přítomný Petrovo kázání slyší ve svém jazyku, byť tam bylo shromážděno velké množství národů. Tímto Bůh zjevuje svou Trojjedinost.
Pane prosíme Tě o všech 7 darů Ducha Svatého, které nám velmi pomáhají v pochopení Písma i všeho dění v církvi.

12. Prvomučedník Štěpán svědčí o Ježíši (Skutky 7,56)
V celé 7. kapitole Skutků apoštolů diakon Štěpán neohroženě hlásá Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, kterého vidí stát po pravici Boží. Prochází i statě Starého Zákona, které na něj ukazují. Veleknězové a zákoníci toto však nechtěli ani slyšet a rozhodli se proto Štěpána ukamenovat. Jejich počínání nyní plně schvaluje i Šavel, pozdější Pavel.
Pane prosíme Tě, abychom po vzoru Štěpána dokázali vždy neohroženě svědčit o Tobě, i když by nám to přinášelo různé nepříjemnosti.

13. Ježíš se zjevuje Pavlovi na cestě do Damašku (Skutky 9,5)
Šavel tvrdošíjně pronásleduje křesťany svou horlivostí pro židovský Zákon. Ale na cestě do Damašku se mu zjevuje Ježíš se svými slovy "Proč mne pronásleduješ? Šavel hned v něm poznává vzkříšeného Krista a z jeho velkého pronásledovatele se stává jeho neohrožený hlasatel. Mění své jméno na Pavel, poté napsal množství apoštolských listů zaměřených na Kristovo poselství, evangelizoval, hlásal Ježíšovo vzkříšení a spásu, obracel hodně lidí, hlavně pohanů na víru v Ježíše a nakonec za něj položil i svůj život.
Pane prosíme Tě, když někoho odsuzujeme nebo pronásledujeme, dej abychom si uvědomili, že nekonáme správně a po vzoru apoštola Pavla nás obrať a dej nám větší víru.

14. Prorocké zjevení apoštola Jana (Zjevení 1,1)
Kniha zjevení apoštola Jana je jedinou prorockou knihou Nového zákona. Jan ji napsal přímo na příkaz Ježíše Krista. Připravuje nás na jeho druhý příchod, který je přinášen v různých obrazech a náročných podobenstvích, kterými můžeme porozumět jen s pomocí Ducha Svatého. Končí přáním apoštola na brzký druhý příchod Ježíše a Ježíš mu to v závěru knihy potvrzuje.
Pane Ježíši prosíme Tě, abychom byli vždy bdělí ve víře a tak byli na Tvůj druhý příchod připraveni.

SVATODUŠNÍ CESTA

Existuje křížová cesta se 14 zastaveními, při které rozjímáme o utrpení a umučení Krista. Sestavil jsem podobně i velikonoční cestu také se 14 zastaveními, kde lze rozjímat o událostech 50 dnů od Ježíšova vzkříšení. Na závěr velikonočního období od slavnosti Nanebevstoupení Páně po Boží hod svatodušní se připravujeme na příchod Ducha Svatého, který má velikou moc udržovat a posilovat naši víru. A tak této trochu opomíjené 3. božské osobě chci věnovat tato rozjímání na toto období, tzv. novénu k očekávání Ducha Svatého, na každý den jednu krátkou myšlenku inspirovanou Písmem. Tato novéna je jistou náhradou za zrušený svatodušní oktál, který původně trval týden po slavnosti až do Nejsvětější Trojice a byl podobný velikonočnímu oktálu. Ke každému zastavení na každý den je možno přidat svatodušní písničku č. 422.

1. pátek po Nanebevstoupení Páně

Země byla pustá a Duch Boží se vznášel nad vodami (Genesis 1,2)

První zmínka o Duchu Svatém je hned na počátku Písma. Autoři knih Starého zákona ještě neměli ani ponětí o Boží Trojici, neznali ani Syna (byli jen v očekávání Spasitele), ale byli přesto Duchem Svatým vedeni a pod jeho vlivem sepisovali tyto události.

Duchu Svatý, posiluj naši víru a dej ať Tě neopomíjíme, protože jsi nedílnou součástí Nejsvětější Trojice.

2. sobota po Nanebevstoupení Páně

Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů (Izaiáš 6,3)

Proč zde Izaiáš vzývá 3x svatý? Je to náznak Nejsvětější Trojice? Biblisté to naznačují. Izaiáš svým viděním přesahoval svou dobu a dokázal svými proroctvími přesně popsal události kolem narození i umučení Ježíše Krista, poslání Jana Křtitele i mnoho dlaších událostí. Často z něj citovali všichni evangelisté a tuto zmíněnou trojí svatost Jan i ve své prorocké knize Zjevení (6,8). I když ve Starém zákoně o Duchu Svatém není zmínka, přesto už působil.

Duchu Svatý, dej nám poznat různá tajemnství, abychom se dokázali zbavit různých pochybností a lépe odolávat ďáblovým nástráhám.

3. Sedmá velikonoční neděle

Duch Svatý na Tebe sestoupí a moc nejvyššího Tě zastíní (Lukáš 1,35)

Duch Svatý Pannu Marii provází celým jejím aktivním životem. Ještě jako na mladou sestupuje na ni při zvěstování archandělem Gabrielem, že bude Matkou Božího Syna a také v závěru svého života spolu s apoštoly očekává jeho slíbené seslání ve večeřadle. Pro svou oddanost Bohu je neoficiálně nazývána jeho nevěstou, protože plody jeho činnosti jsou v životě Panny Marie znát na každém kroku.

Duchu Svatý, prosíme Tě, abychom v Panně Marii viděli především skromnou a pokornou služebnici, která bez výhrad vždy dokáže plnit Boží vůli.

4. pondělí po 7. velikonoční neděli

Duchem svatým bylo Simeonu sděleno, že nezakusí smrt, dokud neuvidí Hospodinova Mesiáše (Lukáš 2,26)

Radost stařičkého Simeona byla obrovská, když spatřil svého Spasitele ve formě malého bezbranného dítěte. Duch Svatý aktivně působí stále, i před jeho sesláním víceméně skrytě. I nám často zjevuje Boží vůli a jeho plány s námi.

Duchu Svatý, prosíme Tě, abychom se k Otci, se kterým tvoříš nerozdílnou jednotu, mohli přiblížit co nejlépe a nejblíže posloucháním jeho slova.

5. úterý po 7. velikonoční neděli

On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm (Matouš 3,11)

Tato slova pronesl Jan Křtitel, který jako Ježíšův předchůdce mu připravoval cestu k jeho činnosti. Křtil vodou, aby lidi byli očištěni od svých hříchů a s čistým srdcem mohli očekávat Mesiáše. Sám říkal, že on tím Mesiášem není a že přijde teprve po něm a bude křtít Duchem Svatým, co už bude pravý křest, přijetí do Boží rodiny. A právě když Jan křtil Ježíše, tak se Duch Svatý zjevil v podobě holubice a tím jasně naznačil, že je dokonalou spojnicí mezi Otcem a Synem, což potvrzoval i zmíněný hlas z nebe.

A Matouš křtem také končí své evangelium, když Ježíš posílal své učedníky do světa (28,19). Tato jasná křestní formule nám symbolizuje nerozdílnost Nejsvětější Trojice.

Duchu Svatý, prosíme Tě za všechny lidi, kteří nyní přijmou křest a stanou se člemy církve, abys jim dal své dary jako posilu v jejich víře.

6. středa po 7. velikonoční neděli

Nejste to totiž vy, kdo mluví, ale Duch Svatý (Marek 13,11)

Ježíš, když posílal své učedníky, aby hlásali Boží slovo je povzbuzuje tímto citátem Písma. Ano, Duch Svatý nám vždy dává vnuknutí, co a kdy máme říci a je jen na nás, do jaké míry ho polsechneme.

Duchu Svatý, prosíme Tě o Tvou pomoc, když jsme v nesnázích, rozpacích nebo máme nějaké pochybnosti o své víře, abychom dokázali mluvit neohroženě a bez bázní o Bohu.

7. čtvrtek po 7. velikonoční neděli

Avšak Utěšitel, ten Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu (Jan 14,26)

Ježí uklidňuje své učedníky, že nemusí být smutní z toho, když odejde k Otci, protože nám sešle nového Utěšitele, který bude pokračovat v jeho díle. Připomínáme si to i ve 4. eucharistické modlitbě - "a on koná dále jeho dílo". Duch Svatý bude mít tedy stejnou váhu jak Ježíš, co nás opět potvrzuje ve víře v Boží Trojici.

Duchu Svatý, prosíme Tě, abychom Tě vždy přijali do svého srdce, tak jako jsme přijímali i Ježíše a nechali se Tebou vést při své cestě životem.

8. pátek po 7. velikonoční neděli

Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny (Jan 20,22)

Slova Ježíše pronesené večer v den svého vzkříšení. Apoštoly vyvedl z pochybností o něm a zároveń jim dal najevo, že seslání Ducha Svatého se již blíží, že jejich slabá víra už bude výrazně posílena a že na zemi budou moci odpouštět i hříchy, co doteďka mohl jen Bůh. Tím vlastně ustanovil svátost pokání (smíření), na které se Duch Svatý aktivně podílí.

Duchu Svatý, prosíme Tě o Tvou posilu před každou svátostí smíření, abychom dokázali bez obav vyznat své hříchy a konat pokání.

9. sobota - vigílie slavnosti Seslání Ducha Svatého

Co v Písmu Davidovými ústy předpověděl Duch Svatý o Jidášovi (Skutky apoštolů 1,16)

Tato slova pronesl první apoštol Petr, když už byli v modlitbách spolu s Ježíšovou Matkou Marií v očekávání Ducha Svatého. Zároveň doplnili svůj stav opět na tucet, Jidáše nahradil losem (čili čistě Boží vůlí) nový apoštol Matěj. I na této volbě se proto podílel určitě i Duch Svatý.

Duchu Svatý, také my Tě prosíme o Tvou pomoc, když jsme na různých rozcestích a nevíme, kterou cestou se máme vydat, abychom zvolili tu správnou, tu která vede k Bohu a ne ke hříchu.

10. Svatodušní neděle

Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky (Skutky apoštolů 2,4)

A nastává konečně ten krásný den - 50. den po Ježíšově vzkříšení, také neděle. Duch Svatý se zjevuje v podobě ohnivých jazyků a na každého sestupuje. Nyní napravuje to, co lidé svou pýchou způsobili při stavbě babylónské věže, kdy si přestali rozumět a nyní opět všichni slyší ve svém rodném jazyce. Tímto svátkem sice končí krásné velikonoční období, ale působení Ducha Svatého je neomezené, vždy nás provází na našich cestách.

Duchu Svatý, prosíme Tě o Tvých sedm darů, jak zpíváme v poslední 5. sloce této krásné písničky. Abychom Tvé dary dokázali zužitkovat k prospěchu naší víry i našim bližním, protože člověk bez Tvé pomoci slábne a je bez moci.

Pouť na Špluchově

V neděli 12.5.24 v 10 hod. se v kapli v Horních Bludovicích - Špluchově konala pouť ke svému patronu Janu Nepomuckému. Za slunečného počasí, ale s mírným studeným větrem se ho zúčastnilo celkem 10 zástupců naší farnosti včetně dvou dětí. Byli jsme velice vřele přijati místními farníky, pro které je nyní vlastně každá mše v této kapli velkou slavností. Jejich víra a touha po Bohu je zde patrná na každém kroku.

Již před poutní mši sv. jsme se společně s místními farníky pomodlili slavnostní růženec, po něm modlitbu za všechny zemřelé a papeže Františka Mši sv. sloužil kaplan Jiří. Biblické texty byly ze 7. velikonoční neděle, ale preface i kázání bylo zaměřeno ke světci Janu Nepomuckému. Bylo vyzdviženo především jeho neohrožené hlásání víry v podobě zachování zpovědního tajemství, v prefaci byl přirovnán ke svému jmenovci - Janu Křtiteli - navenek rozdílné vlastnosti, ale společné měli chápání své víry, za kterou oba položili svůj život. Červená liturgická barva byla sice barvou svědce - mučedníka, ale protože jsme byli ve svatodušní novéně, tak jsme ji mohli chápat také jako toužebné očekávání přichodu Ducha Svatého. Na závěr mše sv. o.Jiří požehnal novou dřevěnou křížovou cestu v kapli i s vyjmenováním konkrétních štědrých dárců, kteří na ni přispěli.

Po mši sv. v prostoru před kaplí jsme byli vyzváni k občerstvení, které s velkou láskou připravili místní štědří farníci, velké díky patří především Stáni.

Kolem poledne jsme se se silnými duchovními i osobními zážitky vrátili zpět do Havířova.

Pane Ježíši, prosíme Tě o vyslyšení modliteb místních farníků, aby takových slavností v kapli bývalo co nejvíce.