mezidobí 2023

2. neděle v mezidobí (Jan 1,29-34)

3. neděle v mezidobí (Matouš 4,12-23)

Ještě pokračujeme v modlitbách za jednotu křesťanů. za tak potřebnou, abychom byli jedno (Jn 17,21) a tak lépe odolávali nástrahám satana. Tento týden modliteb končí symbolicky na svátek obrácení Šavla, pozdějšího apoštola národů Pavla, spojovatele, který píše v listu Římnaům, že v otázce spásy není rozdíl mezi Źidy a pohany (10,12). Takže není žádný rozdíl mezi křesťany různých vyznání, máme jedno společné evangelium, jednoho společného Spasitele - Ježíše Krista, který pčed svým ukřižováním si přál, abychom byli všichni jedno ve víře v něj (Jn 17,21).

Dnešní evangelium pojednává o povolávání apoštolů. Ježíš na začátku své veřejné činnosti si vybral většinou obyčejné, nevzdělané lidi, kteří v té době nestáli na nějakém vysokém stupínku společnosti. Ale všichni poslechli jeho hlas a šli za ním, jak zmínění rybáři, z kterých udělal rybáře lidí (hlavně Petra), tak i tehdejší opovrhované hříšníky, např. sám autor evangelia celník Matouš. Tím Ježíš dokazuje, že nerozlišuje lidi podle společenského postavení, vzdělání ani nijak jinak a že přišel pro všechny, všechny chce zachránit od hříchu. A apoštol Pavel v listu Korintským to doplňuje.

Evangelista Matouš jako vzdělaný Žid očekávající příchod Mesiáše často cituje starozákonní proroctví, především velkého proroka Izaiáše (který bývá neoficiálně nazýván starozákonním evangelistou). Izaiáš už poukazuje na přicházející velké světlo do tmy, jak na něj navázal evangelista Jan v prologu svého evangelia. Duch Svatý jako skutečný autor bible se opět postaral o to, aby starozákonní, novozákonní čtení i evangelium tvořily spolu jeden souvislý neoddělitelný plně na sebe navazující celek.

To Ježíšovo uzdravování nelze chápat jen ve fyzické podobě (např. Mk 1,31), ale především jako duchovní uzdravování (Mk 1,27), v nalezení správně cesty, nalezení světla ve tmě, zbavení lidí různých zátěží, aby mohli lépe přijímat evangelium, hlas Boží, který jediný je může osvobodit od té temnoty. A to je to zmíněné Boží království, které není nijak omezeno územím apod., není to jen v nějakém fiktivním nebi, ale je všude, kde vnímáme Boží přítomnost.

Pane Ježíši, děkujeme za Tvůj hlas, když náš povoláváš k jakékoliv činnosti. Ty lépe vidíš, co zvládneme a co ne a tak Tě prosíme, abychom vždy kladně dokázali reagovat na Tvé pozvání.

4. neděle v mezidobí (Matouš 5,1-12)

Opět tuto neděli vidíme souvislost mezi všemi čteními, a tou je pokora srdce. Blahoslavení, to znamená šťastní. Po celé evangelium bude třeba Ježíšova slova správně chápat, protože nám nabízejí hodně Božích milostí. Blahoslavení chudí v duchu nejsou ano fyzicky chudí ani nějací méněcenní lidé, ale lidé především pokorní čistým srdcem, kteří jsou schopni se zříci množství nesmyslů, které odvádějí pozornost od podstatného a odvahu spolehnout se na Boha a nespoléhat jen na sebe, své zajištění, svoji moc. Jen tak je možno vidět Boha, a to všude a ve všem. Možná to zní velmi bláznivě. Copak se nemáme snažit zajistit? Ale zde je řeč o víře. O schopnosti vidět neviditelné, nahlédnout za horizont. Víra se opírá o Boží plán se světem, o jeho náhled na svět. On ví, co je moudré a co nikoli. Bůh nám připravil všechny podmínky včetně smazání hříchů tak, bychom mohli se vší naší slabostí svěřit svůj život do jeho rukou, žít pro něho a být mu nablízku.

Pane děkujeme Ti za tento často citovaný úryvek Matoušova evangelia a prosíme Tě o ty dary Tvého milosrdenství, které jsi nám nabízel ve svém kázání na hoře blahoslavenství.

5. neděle v mezidobí (Matouš 5,13-16)

Ježíš nazval své učedníky solí země a světlo světa. Samozřejmě, pravé světlo je sám Ježíš, ale vyvolil si své apoštoly, aby pokračovali v jeho díle a to světlo rozžíhali všem a všude (Marek 16,15). Proto ta symbolika, aby světlo svítilo všem lidem, tak aby se Boží slovo také dostalo ke všem lidem. A ve světle více vynikají dobré skutky, kdežto ty špatné se lépe a snadněji činí ve tmě. Proto to světlo je synonymem samotného Krista (Jan 1,9).

S evangeliem tradičně úplně souvisí i první starozákonní (Izaiášovo) čtení a také druhé čtení, kde apošotl Pavel zdůrazňuje, aby naše víra byla založena na moci Boží a ne lidské.

V žalmu zpíváme o sparvedlnosti. Nutno si však uvědomit, že spravedlivost v očích Božích není spravedlnost lidská. Na rozdíl od Boha my nevidíme do duše a srdce člověka, proto bychom neměli nikoho posuzovat - "nesuďme a bychom sami nebyli souzení" (Mt 7.1), ale nechat toto Bohu. Protože on je nejen spravedlivý, ale i milosrdný a díky otmu může odpouštět hříchy nejen druhým, ale hlavně i nám.

Pane prosíme Tě o dar Tvého světla, když nás začne tížit a zahalovat tma, abychom z té temnoty opět našli cestu zpět na světlo

6. neděle v mezidobí (Matouš 5,17-37)

Ježíš probírá se svými učedníky desatero, které jeho Otec seslal skrze Mojžíše nám všem. Vysvětluje jednotlivé příkazy v mnohem širším kontextu, co ve skutečnosti obsahují a jak je máme chápat. Zároveň ale přináší nové světlo do starozákonního chápání spravedlnosti, a to milosrdenství a lásku, kterou zákon moc neznal. Nepopírá platnost zákona, ale chce do něj vložit právě tyto skutky lásky a milosrdenství, kterými přišel osvobodit člověka od hříchu. Protože když se klín vybíjí klínem, tak to působí jen rozšiřování zlého, byť si ten postižený myslí, že je v právu. Ježíš chce řešit prevenci před represí. I v našem životě vidíme příklady ukládáni trestů za prohřešky a trestné činy, ale nezamýšlíme se nad tím, proč byl ten zlý skutek spáchán a jaká je jeho skutečná příčina. Zlé vztahy mezi lidmi, v rodinách, odstrkování, šikana, ponižování, které vyvolávají v lidech (převážně ještě v dětském věku) pocit méněcennosti, který pak později kompenzují hrubými hříšnými způsoby. A čím dříve se takovému člověku začneme věnovat, tím lépe, čím dříve vykořeníme pocit msty a odplaty, tím lépe. Kdyby k páchání různých provinění společnost nedávala podmínky, možná by k nim nemuselo docházet a bylo by méně ukřivděných lidí a tím i méně msty a samozřejmě i méně zbytečných soudních sporů a méně odsouzených. Jak aktuální jsou tato Ježíšova slova i v dnešní době.

Řeč "ano, ano - ne, ne" není černobílé chápaní souvislostí světa, ale rozhodný postoj člověka k pokušení, ke hříchu. Kompromisy jsou samozřejmě dobré v různých jednáních, ekonomických i politických, ale rozhodně ne ve vztahu k hříchu. Pokud si myslíme, že spácháme vědomě jen malinký hřích ("však se až tak moc nestane"), tak to pokušení k němu bude stále více růst a z malého pokušení bude velké, z malého lehkého hříchu těžký.

Pane, jediným pravým soudcem jsi Ty, protože Ty jediný vidíš do srdce nás všech. Prosíme Tě, abychom na zlé činy nereagovali odplácením, ale za hříšníka se raději modlili, aby došlo k jeho obrácení. Dej ať nejsme závislými otroky opakovaného hříchu.

7. neděle v mezidobí (Matouš 5,38-48)

Dnešní evangelium opět ukazuje na obrovské milosrdenství Ježíše Krista, kterým se liší Nový zákon od Starého. Přísloví "Oko za oko a zub za zub" jen plodí další násilí a zvyšuje vzájemnou nevraživost i nenávist. Máme ale možnost svému protivníku odpustit a ten možná pod sílou odpuštění možná změní svůj přístup a obrátí se. Takových případů v historii je určitě hodně. Kdyby Ježíš schválil ukamenování Máří Magdalény, nemohla by být prvním svědkem jeho vzkříšení. A jak je vidět z evangelia (Jan 8,7) ani ti katové, co chtěli kamenovat, nebyli bez hříchu. Naštěstí to sami uznali. Tak si nemůžeme hrát na soudce. Tady je vidět jak velkou sílu má láska a moc odpuštění. Hospodin je totiž tady pro všechny lidi a všem dává šanci, ale nechává to na nás, jak ji využijeme.

V tomto týdnu Popeleční středou vstoupíme do postního období. Je to období 40 dnů ztišení, nikoliv však smutku, jak je to někdy nesprávně nazáváno. Slouží nám na to, abychom v hluku tohto světa si dokázali najít více času pro Ježíše, rozjímat o smyslu jeho oběti a nalézt k němu bližší vztah. A právě z těchto důvodu církev na tento den stanovila přísný půst - od masa pro všechny a pro ekonomicky činnou populaci i také další újmu především v jídle. Tento příkaz proto nechápejme jako nutné zlo nebo nějakou šikanu, ale snahu hned na začátku postní doby se Ježíši co nejvíce příblížit oproštěni starostmi světa.

Kdyby Popeleční středa nepadla zrovna na 22.2, tak bychom si v tento den připoměli svátek Katedry svatého Petra (Mt 16,18 nebo Jn 21,17), čili Ježíšovo ustanovení apoštolu Petru, aby vedl jeho církev, jeho ovce. Toto krásné Petrovo poslání přechází na všechny jeho následovníky, včetně současného charizmatického papeže Františka, který svými reformami se právě snaží o opětné nalezení Ježíše a jeho evangelia, od něhož se tak často, ať už chtěně i nechtěně odkláníme.

Pane Ježíši, víme, že nikdy nebudeme dokonalí jako Ty, jsme jen lidé, ale dej nám své milosrdenství a lásku, abychom dokázali pochopit i svého protivníka a odpouštět.

slavnost Nejsvětější Trojice (Jan 3,16-18)

V tuto neděli prožíváme největší tajemství naší víry. Jak asi existuje Trojjediný Bůh? To přesně nevíme. Ale dostatek odkazů v Písmě nás o existenci Trojice přesvědčuje. Ježíš je Boží Syn, o to asi žádný křesťan nepochybuje. O svém božství nás také často ujišťoval - "já a otec jsme jedno". Nejvíce takových zmínek je v Janově evangeliu, včetně už toho vzletného úvodu. Ale Duch Svatý? Ten je takovou neznámou. Ale Ježíš sám nám ho přislíbil, jako "náhradu" za sebe, když odejde ke svému Otci. Duch Svatý bude pokračovat v jeho díle a už ve Skutcích apoštolských to vidíme, jak řídil mysl a řeč apoštolů a stejně i dnes řídí celou Kristovou církev. Jen díky Duchu Svatému církev přežila všechna utrpení a pronásledování od dob římské říše přes temný středověk, obrozenectví i největší diktatury 20. století - fašismus a komunismus. Vždy když se mluví o lásce Otce i Syna, tak tam nikdy nechybí ani Duch Svatý. I apoštol Pavel to často vzpomíná. Z toho můžeme usuzovat na Trojici, která ale tvoří jeden celek.

V evangeliu zmíněný Nikodém byl farizej. I když Ježíšovu učení úplně nerozuměl, byl nám vzorem ve snaze poslouchat jeho slovo. A asi ho Ježíš provázel celým životem, protože nechyběl ani v čase Ježíšova odsouzení a utrpení. A tak už i Nikodém pod vlivem Ducha Svatého pochopil, že Ježíš přišel na svět, aby ho spasil, to je to druhé narození, kterému Nikodém původně nerozuměl. A Syna poslal Otec a proto věříme v jeho jednorozeného Syna. A mezi nimi je to neviditelné pouto, Duch Svatý.

Číslo tři má velký význam v životě člověka - tři skupenství hmoty, které ale mohou mezi sebou vzájemně přecházet (jistá analogie?), číslo tři symbolizuje úplnou rodinu - otec, matka a dítě (jejich celkový počet není už důležitý), v životě člověka jsou 3 hlavní období - dětství, dospělost, stáří a i jeho jediný den většinou se skládá ze 3 částí - práce, zábava, odpočinek.

Nehledejme ale jen analogii. Bože prosíme Tě, abychom Tvou Trojjedinost pochopili hlavně srdcem a modlitbou a k tomu nám prosím žehnej po celý zbytek církevního roku i našeho života.

10. neděle v mezidobí (Matouš 9,9-13)

V tuto neděli je možno také použít liturgii čtvrteční slavnosti Těla a Krve Krista Páně, především v malých obcích, kde nejsou mše svaté přes týden. Ježíš je živý chléb, jeho tělo, obětované za spásu celého světa. Svou pohyblivostí navazuje na uplynulé velikonoční období a svým obsahem připomíná Ustanovení Svátosti oltářní na zelený čtvrtek (Jan 6,51-58).

Evangelium dnešní neděle je svědectvím samotného autora o sobě. Byl hříšným člověkem, mezi lidmi nebyl oblíben, protože vybíral od lidí daně a peníze a ještě navíc byl odsuzován pro svou spolupráci s římskými okupanty. Ale sám na sobě popisuje, jak ho zasáhla Boží milost. Ježiš paradoxně rád oslovoval různé hříšníky i zatracované lidí, protože na nich se skutečně více projevovala jeho moc a láska než u farisejů a vůdčích osobností izraelského národa, kteří se tvářili jako spravedliví a přitom běžným lidem komplikovali život různými příkazy a zákazy, které měly jediný cíl, a to potvrzení a udržení si nadvlády a vlatnit tzv. monopol pravdy. Jaká alegorie i s dnešním světem. V zájmu uchovávání si svých pozic jsou politici schopni rozpoutat nenávist a i války, což vidíme i v dnešním moderním 21. století. Nevěstky a celníci naopak poslouchají Boží hlas, uvědomují si svou hříšnost a v Ježíši vidí naději na odpuštění svých hříchů a na lepší život. A to je i příklad autobiografie samotného Matouše. Neváhal ani chvilku, zanechal úplně všeho a šel za Ježíšem. Jako ta jedna ztracená ovečka, která našla cestu zpět a těch dalších 99 se raduje z jejího návratu (Mt 18,12). Proto ta velkolepá oslava, oslava návratu. A ti, co ji kritizovali, tak zůstávají stále na slepé, jednosměrné cestě, ze které bez samotné Boží milosti není zpět návratu. A jak ukazuje i 2. čtení, tak víra dokáže zázraky, ne vnějšími projevy, ale láskou ve svém srdci. A to je mnohem více než jen oběť, která není od srdce, ale jen jakýmsi plněním nějakého příkazu (souvislost i s 1. čtením). A právě v tomto Nový zákon výrazně převyšuje ten Starý. Neruší ho, ale vhodně doplňuje a vylepšuje.

Pane Ježíši, prosíme Tě, dej nám pod vlivem Ducha Svatého dar víry, abychom všechno zlé mohli přemáhat láskou k Tobě a tím Ti byli mnohem blíže než jen formálním plněním nějakých ustanovení.

11. neděle v mezidobí (Matouš 9,36-10,8)

Evangelium píše o povolání prvních učedníků, zvaných apoštoly. Ježíš si je sám vyvolil. Ale stejně si volá i každého z nás a zve nás na cestu za ním. Je jen na nás, zda přijmeme jeho pozvání. Každému z nás nabízí cestu dle našich možností a schopností. Propojenost všech čtení dnes vidíme v tom, že Bůh už starozákonnímu lidu nabídl smlouvu, v epištole apoštol Pavel připomíná, že Bůh dobrovolně zemřel za nás všechny, aby nás vysvobodil z hříchu a tím pro nás připravil tu evangelijní žeň, na kterou nás všechny posílá.

Jan Křtitel, Bohem vyvolený, jehož narození i činnost si připomene v sobotní slavnosti, zaslechl hlas Pána a hned se vydal připravit mu cestu (Mt 3,3).

Pán i nás stále pozývá, prosíme Tě, abychom nikdy nepřeslechli hlas ke Tvému pozvání.

12. neděle v mezidobí (Matouš 10,26-33)

Ve druhém čtení apoštol Pavel připomíná, že Ježíš přišel zachránit vše, co nás ohrožuje důsledkem hříchu. V podstatě navazuje i na 1. čtení, kde Jeremiáš chválí Boha za vysvoboení. Ježíš nám dává novou naději, že můžeme ze hříchu povstat, nezoufat a stále jít za ním. Dnešní evangelium na to navazuje a opět nám připomíná, že ta duchovní stránka je důležitější jak ta tělesná.Ježíš nás proto povzbuzuje, že se nemusíme bát ničeho, když se oddáme do jeho náruče. Satan na nás útočí různými způsoby, chce nás zasáhnout na citlivých místech, ale Ježíš nás ujišťuje, že když se obrátíme k němu, tak máme vždy šanci, protože pro Boha máme největší cenu, větší než cokoliv materiálního i živočišného. Ježíš se přece na kříži obětoval výhradně za nás, aby nám vrátil, co jsme prvotním hříchem ztratili.

Pane prosíme Tě, ať se nebojme k Tobě se přiznat, i když naše okolí k Tobě není nakloněno

13. neděle v mezidobí (Matouš 10,37-42)

Ježíš opět připomíná, že ho poslal Otec, aby splnil jeho vůli. A proto bychom měli i jeho měli následovat a stejně jak on i my si vzít a nést svůj kříž. A tím křížem se samozřejmě Ježíši můžeme svěřit s čímkoliv. Ježíš v žádném případě nenabádá, abychom nemilovali své rodiče a bližní, on je přece sám Láska a miluje každého z nás. Jen nám chce připomenout, abychom neustávali v díle spásy, které nám sám nachystal. a tak jak se on obětoval za nás, abychom i my něco obětovali jemu, tzn. měli ho na prvním místě. A s tím souvisí i novozákonní čtení, že když s Kristem umřeme (svému hříchu), tak také s ním i vstaneme. A to je ta propojenost nás s Kristem.

Pane Ježíši, prosíme Tě, abychom Tě dokázali vždy následovat a jít stále za Tebou.

14. neděle v mezidobí (Matouš 11,25-30)

Maličký, pod tímto pojmem si můžeme představit ty pokorné, např. apoštoly. Byli nevzdělaní, ale byli ochotni jít za Kristem, proto se jim zjevil. Je to protipól vůči fariseům, kteří sice byli vzděláni, ale setrvávali stále na své pravdě, přestože dobře znali písma proroků (Lk 20,45) a Ježíše odmítli přijmout. Platí to i dodnes, Ježíš se může zjevit jen těm, kteří o něj stojí. Pokud mu zavíráme dveře (tj. své srdce), tak on respektuje naši vůli a tím se okrádáme o jeho milosti. Evangelium plynule navazuje na 2. čtení, za ty maličké můžeme považovat samozřejmě i ty, kteří žijí podle Ducha. A naopak tam kde je pýcha, nemůže vejít ani Duch a tento člověk se proto vzdaluje se od Krista. Tento úryvek z listu Římanům opět nás může přesvědčit o provázanosti Nejsvětější Trojice, vidíme zde silnou vazbu mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, jaká je možná jen v maximální lásce. v prvním čtení prorok Zachariáš předpokládá příchod Mesiáše, to se skutečně splní na Květnou neděli v Jeruzalémě (Jn 12,15, Lk 19,36). A ti maličtí mu provolávají slávu. Musíme si ale dát velký pozor, protože z těch maličkých lidí se za několik dnů najednou pýchou stali velcí a křičeli "Ukřižuj" (Jn 19,15)

Duchu Svatý, prosíme Tě o Tvé dary, dej ať zůstaneme stále těmi maličkými, abychom mohli bojovat proti nástrahám těla, čili hříchu.

15. neděle v mezidobí (Matouš 13,1-23)

Známý příběh o rozsévači. Evangelium plně navazuje na 1. čtení charizmatického proroka Izaiáše.

Tentokrát toto podobenství Ježíš i podrobně vysvětlil. K jaké skupině patřím? Asi do každé z nich, podle toho, jak se to kdy hodí a jakou mám náladu. Boží slovo někdy neslyším vůbec, někdy sice ano, ale zase ho odhodím, někdy i o něm přemýšlím, ale neřídím se ním.

Ve druhém čtení nám apoštol Pavel dává obrovskou naději na vykoupení a věčný život s Bohem, který překoná veškerá utrpení tohoto života způsobená hříchem.

A tak Tě Pane prosíme o dobrou půdu a dar Ducha Svatého, abychom dokázali Tvé slovo poslouchat a také se ním řídit.

16. neděle v mezidobí (Matouš 13,24-43)

Ze slov evangelia můžeme vyčíst lásku k bližnímu. Ježíš řekl, abychom ten plevel zatím netrhali a počkali až dozraje i s pšenicí. Čili abychom nikoho neodsuzovali, nedělali předčasné soudy a dali možnost se člověku obrátit. K tomu nás povzbuzuje i první čtení. A závěrečný soud (tu situaci po žních) už nechat Synu člověka - Bohu, který vidí do naších srdcí, podle nichž si to už on sám roztřídí. A u toho samozřejmě nemůže chybět Duch Svatý, který nás obdarovává vírou i pokorou. Vůbec celý Pavlův list Římanům nám popisuje působení Ducha Svatého jako spojnicí lásky mezi Otcem a Synem.

Pane Ježíši, Rozsévači, prosíme Tě, sešli nám svého Ducha na pomoc, abychom byli jako to malé pokorné zrnko, které s Tvou pomocí může vyrůst v mohutný keř

17. neděle v mezidobí (Matouš 13,44-52)

Pokračujeme stále Ježíšovými podobenstvími ve 13. kapitole Matoušova evangelia. Tentokrát nám Ježíš vysvětluje, co je to nebeské království, jak si ho máme představovat, jaký velký poklad nekonečných rozměrů na nás čeká.

Rčení o moudrém Šalamounovi má svůj původ v dnešním 1. čtení, kdy se Bohu velice líbilo jeho přání, aby dobře vládl svému lidu. Kolik dnešních by si z něj mělo vzít příklad? Na to navazuje i 2. čtení a můžeme říci i evangelium, protože nebeské království je určeno hlavně těm, kteří vidí v každém člověku svého bližního. A právě láska k bližnímu je to nejcennější, které nás k němu přibližuje. Ta maličkost, o které slyšíme ve zpěvu před evangeliem, právě z nás dělá velkými před Bohem, který vidí i to, co je v skrytosti.

Také Ježíš zástupy připravuje už na konečný soud, který pak podrobně popisuje v eschatologické řeči v podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31-46).

Pane prosíme Tě, dej abychom vždy poznali Tvou vůli, řídili se jí a naplňovali ji.

Svátek Proměnění Páně (Matouš 17,1-9)

Svátek Proměnění Páně letos vychází přesně na 18. neděli v mezidobí. Tuto situaci opisují i Marek (9,2-10) a Lukáš (9,28-36). Tak zkusme ten příběh pojmout komplexně včetně obou dnešních čtení. Daniel jako prorok v 1. čtení vnímá Boží vnuknutí a docela přesně budoucí situaci na hoře už vidí. Petr jako přímý svědek tuto událost vzpomíná i ve 2. čtení.

Petr, Jakub a jeho bratr Jan jsou nazýváni sloupy církve (Galatským 2,9), protože z apoštolů byli Ježíšovi nejblíže. I proto svou slávu zjevil zatím jen těmto třem. Vzal je na vysokou horu Proměnění, aby byli svědky rozhraní mezi lidským životem a budoucím v nebeském království. Evangelista Marek ve stejném příběhu dodává, že žádný bělič by ty šaty nedokázal tak vybělit. Tímto už je symbolicky vyjádřeno vzkříšení a právě to rozhraní a představení skutečného Božího království. Lukáš zase dodává, že se to stalo asi týden po Petrově vyznání, že Kristus je Mesiáš a tímto ho chtěl povzbudit, aby nepodléhal lidským vlivům, neboli moci satana (Mt 16,23). Mojžíš a Eliáš s Ježíšem mluvili o jeho oběti, smrti, kterou podstoupí v Jeruzalémě (Mk 9,10). Apoštolové tomu nerozuměli a byli z toho tak překvapeni, dá se říci i vyděšeni, že Petr začal mluvit o postavení 3 stanů, ale nevěděl co vlastně mluví (Lukáš 9,33). Pak se ozval ten hlas z nebe, stejný jak při Ježíšově křtu v Jordánu (Mt 3,17). Je to hlas Ducha Svatého, spojnicí lásky mezi Otcem a Synem. Takto Ježíš postupně začíná zjevovat apoštolům Nejsvětější Trojici. Je to těžké na chápání, chce to ještě dlouhý čas na pochopení včetně Ježíšovy oběti a zmrtvýchvstáním, proto jim přikázal, aby o tom zatím nemluvili. Apoštolové tehdy na chvíli viděli nebeské království, ale plně to pochopili až po Ježíšově vzkříšení a seslání Ducha Svatého. I nám Ježíš často zjevuje tajemství věčného života a připravuje nás na něho. K pochopení je třeba velký dar Ducha Svatého - dar víry. Proto je tento svátek tak významný.

Pane prosíme Tě, dej nám poznat, že jsi pravý Spasitel, který jsi nás přišel zachránit od hříchu a připravit nám věčnou radost z nebi. Dej ať k tomu využíváme dary Ducha Svatého.

19. neděle v mezidobí (Matouš 14,22-33)

"To jsem já, nebojte se". Slyšíme tato Ježíšova slova? Hlavně v různých nesnázích? Ježíš je stále s námi, v dobrém i zlém. V dobrém si myslíme, že ho nepotřebujeme a ve zlém někdy se trochu rouháme slovy "Kde jsi byl Bože"? Ježíš ale zná dobře všechny naše potřeby a dává nám vždy to nejlepší, to je ta jeho podaná ruka, kterou nabídl Petrovi. A že má velikou sílu, tak to znamenalo, že může kráčet i po vodě. Analogicky je to v našem životě - když Pánu věříme a oddáme se mu, dokážeme zvládat i zdánlivě nemožné věci. Ale když se od něj odvrátíme a přestáváme mu věřit, tak zase padáme zpět do svých dennodenních starostí a tím i do hříchu. Proto Petr pak začal tonout. Když si toto uvědomíme, tak Pán může opět vztáhnout ruku a vytáhne nás z nesnází.

Všechna čtení popisují zcela konkrétní situace, v nichž byl někdo z věřících podroben zkoušce víry. Odehrává se tu něco, s čím lidé nepočítali a neodpovídá to jejich představě o jednání Boha s lidmi. Bůh ale nedává laciné odpovědi. Není vždy snadné pochopit, proč se příběh našeho života odehrává právě takto a proč je v něm tolik klikatých odboček. Proč nejel Ježíš s apoštoly na lodi a vyděsí je uprostřed noci? Proč Židé nepřijali víru, když se setkali s Kristem tváří v tvář? Proč nastal holokaust, když se Bůh tak mocně dotkl Abrahámových potomků... Velmi často je odpověď jediná: Bůh pracuje s naší vírou velmi komplexně. Jde mu o osvědčení každého člověka. Cílem je, aby i ze slabých a křehkých lidí povstali muži a ženy, kteří dospěli ve svém vztahu k Bohu až ke zralé víře, k ochotě dát se Pánu zcela, celým svým životem.

Pane, prosíme Tě o větší dar víry, abychom od Tebe neodpadali vlivem starostí tohoto světa a prosíme Tě, abychom se také nebáli a nestyděli přijmout Tvou nataženou ruku.

20. neděle v mezidobí (Matouš 15,21-28)

Izraelský národ je Bohem vyvolený. Často o tom čteme ve Starém zákoně. Proto i Ježíš byl primárně poslán židovskému národu hlásat radostnou zvěst. Ale Ježíš přišel pro všechny lidi a proto z díla spásy nevynechává nikoho. Často to připomínal i farizeům, protože jejich zbožnost byla jen zvenčí a uvnitř byla špína a někteří ve své pýše pohrdali ostatními. Proto i na tomto příkladu zbožné kananejské ženy ukazuje, že přišel pro všechny, že víra a otevřené srdce je mnohem více než původ. A na tomto příběhu upozorňuje i své učedníky, aby nikoho neodmítali a neodstrkovali. Proto i Pavel, jehož rod měl dlouhou židovskou tradici, ochotně přijal Ježíšovou nabídku hlásat evangelium pohanům. A tak jako měl radost z každého pohana, který uvěřil, tak i ze svých židovských bratří, kteří se navrátili zpět Kristu. Že Bůh je Bohem pro všechny, už připomíná i prorok Izaiáš v prvním čtení.

Pane prosíme Tě, abychom nedělali rozdíly mezi lidmi, neodsuzovali někoho jen proto, že není křesťan, ale raději mu svým životem dali příklad lásky živého Boha.

21. neděle v mezidobí (Matouš 16,13-20)

Opět evangelium plynule navazuje na 1. čtení. Hospodin povolal Eljakima a dal mu klíče od Davidova domu, včetně možnosti jeho otevírání a zavírání. Je to předzvěst Ježíšova symbolického předání klíčů Petrovi.

Petr mohl vyznat, že Ježíš je Mesiáš jen v Božím zjevení. Není jisté, zda tomu svému vyznání plně rozuměl, jeho rozporuplné postoje hlavně v době Ježíšova ukřižování stále vedou k zamyšlení. Ale toto jeho osobní vyznání znamenalo, že mu Ježíš dal privilegium vést jeho církev zde na Zemi. A právě na Petrovi vidíme, že církev je svatá, ale tvořena hříšnými lidmi. Svatá v tom, že ji založil sám Ježíš a Petr v jeho duchu mohl říci své vyznání, hříšní lidé jsme ale všichni včetně Petra, který to i sám uznal. Ale církev je Božího původu a po seslání Ducha svatého už původně zastrašení apoštolové se nebáli hlásat Boží slovo, i když věděli, že je to může a bude i stát vlastní život. Dokážeme i my vyznat, že Ježíš je Boží Syn? Uvědomujeme si to? Že jen on jediný nás může vyvést z bahna hříchu?

Proč Ježíš učedníkům zakázal hlásat, že on je tím Mesiášem. Ještě totiž neprošel branou smrti a vzkříšení a učedníci tudíž ještě nebyli vybaveni Duchem Svatým. Oni samozřejmě o Ježíši hlásali už i za jeho pozemského života, ale ještě to nebylo úplně dokonalé a dělali spoustu chyb, včetně osudných dnů na Kalvárii. Vše to pak vynahradili po Letnicích, když už v nich plně působil Duch Svatý (Jan 16,13).

Dnešním evangeliem navážeme na papežovou návštěvu Světových dnů mládeže v Lisabonu. Papež František jako Petrův přímá nástupce pokračuje v díle, které Ježíš svěřil Petrovi, vedení církve. Tak jak Ježíš přišel pro všechny, tak i papež na tomto setkání řekl jasně, že církev je pro všechny. Nutno zde také reagovat na časté výroky v médiích (i těch křesťanských) ohledně hlavy církve. Papež není hlavou církve, to byl, je a navěky bude Ježíš jako její zakladatel. Papež má ale pověření církev zde na Zemi vést přímo od Ježíše. K tomu dostal dar Ducha Svatého, aby rozhodoval především v souladu s várou a svědomím, které je tichým hlasem (možná varováním) Božím.

Je zde otázka i pro nás. Máme stále Ježíše za Mesiáše, Spasitele, Božího Syna? Anebo nám to vše už nějak ve víru tohoto moderního světa zevšednělo? Tato jeho slova jsou silně nadčasová.

Pane prosíme Tě za všechny nástupce apoštola Petra, nyní obzvlášť za papeže Františka, dej mu nejen zdraví, ale hlavně svého Ducha, aby Tě mohl stále neohroženě hlásat a to nejen slovy, ale také svými skutky, kterými si získal obdiv nejen katolíků, ale i ostatních křesťanů a dokonce jinověrců nebo i ateistů

22. neděle v mezidobí (Matouš 16,21-27)

Poté, co učedníci zažili velké zázraky s Kristem, nabývají pocitu, že jejich Mistr je nový politický vůdce země či dokonce světa. On však směřuje zcela jinam a učedníci jeho slovům nerozumí. Nejprve Petra ustanovuje "skálou" církve (Mt 16,18), aby vzápětí mluvil o své vlastní smrti na kříži!

Do doby než byl Ježíš umučen a vzkříšen, tak apoštolové více uvažovali lidským způsobem než božským. Není se co divit, protože Duch Svatý ještě na nic nebyl seslán. Proto i tak Petr odpovídá. Obdobou jsou i jeruzalémské ženy z 8. zastavení křížové cesty. I my se takto často chováme. Nemáme zlý úmysl, zcela určitě to myslíme dobře, ale chybí ta Božská stránka chápaní věcí. Toto je ta ztráta pozemského života v prospěch života věčného. K tomu nás inspiruje i apoštol Pavel ve 2. čtení, kde poukazuje na pomíjivost tohoto světa na rozdíl od toho věčného v Božím království.

Pane prosíme Tě o dary Ducha Svatého, abychom dokázali vždy pochopit Tvé záměry, které se často liší od skutků tohoto světa, protože jen Ty vidíš do srdce každého člověka.

23. neděle v mezidobí (Matouš 18,15-20)

Osmnáctá kapitola Matoušova evangelia je zaměřena na život ve společenství (církve).

Nezbytným a důležitým okamžikem v životě rodiny je odpuštění. A neplatí to jen o tatínkovi a mamince, ale také o rodině víry. Odpuštění však není jen úkolem člověka, který chybil. Klíčovou roli naopak hrají postižení, ale i ostatní, kteří stojí kolem zraňujícího i zraněného. Důležitý pohled na selhání, pomoc selhávajícímu i odpuštění nabídne evangelium. Naváže na něj výzva k zodpovědnosti v prvním čtení. Druhé čtení téma doplňuje z obecnějšího pohledu.

Společným znakem těchto nedělních čtení je tudíž láska k bližnímu. Ježíš proto ani neodsuzuje kritiku, pokud je míněna ve smyslu pomoci svému bližnímu a není-li výrazem našeho egoismu. Protože i dobře míněným slovem můžeme bližnímu pomoci. A pokud ten dotyčný uvidí v našem jednání např. v odpuštění nějaký náznak lásky, tak ho to může přiblížit ke Kristu a nám oběma to může také duchovně pomoci. A proto Ježíš dává po Petrovi i dalším apoštolům určité pravomoci ve vztahu k lidem, kdy mohou v jeho jménu odpouštět hříchy a pokračovat v jeho pastoračním díle

Pane Ježíši prosíme Tě, abychom vždy milovali svého bližního, protože i v něm můžeme vidět Tebe samotného a vždy dokázali odpustit, abys mohl odpustit i Ty nám naše poklesky.

24. neděle v mezidobí (Matouš 18,21-35)

Odpuštění je asi nejdůležitějším aspektem naší víry, protože je v něm obsažena láska k bližnímu. Křesťané si často kladou otázku, jaký je vztah spravedlnosti vůči odpuštění? Nejednou v současném světě se odpuštění chápe jako projev slabosti. A jak je tomu v malém společenství či rodině? Platí tam stejná pravidla jako ve státní správě či v soudnictví? V dnešním evangeliu Ježíš nabízí odpověď.

Čteme závěrečnou část čtvrté velké Ježíšovy řeči, věnované životu ve společenství (církve). Číslo 77 netřeba brát doslovně, je to symbol. Číslovka 7 a její zvětšenina 77 je narážkou na příběh vrahů Kaina a Lámecha (Gn 4,24). Číslo 7 znamená dokonalost a pokud jsou tam ty sedmičky dvě, tak to vlastně znamená úplnost, čli odpouštět vždy. Pro srovnání symbolů měn - hřivna je 9000 denárů a denár byla denní mzda. Šlo tedy o obrovskou částku, téměř 100 miliard přepočteno na dnešní naši měnu. Tak velký dluh Pán dotyčnému odpustil a přitom ta suma, kterou mu dlužil jeho druh ve službě, byla proti tomu tedy úplný pakatel. A odpuštění (obousměrné) je i součástí nejzákladnější modlitby Otče náš, jak nás ji naučil sám Ježíš a je to tak důležité, že je to i v Lukášově zkrácené verzi (11,4). Proto má velký smysl se nad touto částí modlitby skutečně zamyslet, jaký to pro nás má význam a zda to není jen každodenní automatické odříkávání.

Náš bližní je každý člověk, ať už je nám sympatický nebo ne. A Ježíš často připomínal, abychom milovali i své nepřátelé. Odpuštění samozřejmě neznamená, že s jednáním toho dotyčného musíme souhlasit, navazuje to i na evangelium z minulého neděle, kdy hříšníka máme nejdříve diskrétně napomenout a pak s pomocí svědků. Ale vždy platí, že cílem není ho odsoudit, ale pomoci mu navrátit se na správnou cestu. A v tomto je síla odpuštění. Když nám někdo odpustí, komu jsme ublížili, cítíme velkou úlevu.

Pane prosíme Tě, abychom dokázali vždy každému odpouštět, v každém člověku viděli Božího tvora, abys mohl pak odpustit i Ty nám.

25. neděle v mezidobí (Matouš 20,1-16)

Učedníky vyděsilo Ježíšovo setkání s bohatým mládencem. Odešel od Pána zarmoucen pro množství svého majetku. A tehdy se apoštolové ptali: "A co bude s námi?", protože věděli, že také oni jsou limitovaní ve své vůli, odvaze... A Ježíš vypráví podobenství o vinici. Co je hranicí, kterou musíme splnit, aby s námi Bůh počítal?

Principem dnešního evangelia je skutečnost, že k Bohu se můžeme obrátit kdykoliv. Někdo je věřící od narození, přesněji od svého křtu a zůstává ním stále. To jsou ti dělníci najati ráno. Ale Bůh je rád za každé obrácení k němu, třeba až ve středním věku. To jsou ti najatí v poledne nebo odpoledne. A ti najatí večer jsou ti, kteří se obrátili v posledních chvílích svého pozemského života. Slova nikdo nás nenajal znamenají, že o Bohu celý život neslyšeli nebo jen negativní věci. A proto Bůh je rád za každé obrácení v kterémkoliv období našeho života. Čteme to v prvním čtení, kdy nás "starozákonní evangelista" Izaiáš vyzývá, že cesta k Bohu je vždy otevřena, protože stále odpouští.

Hospodin nekřivdí ani těm najatým brzy ráno, když jim vyplácí stejnou denní mzdu (denár) jak těm najatým až večer. Protože jim už dal velkou mzdu předtím, a to dar víry. To je vzácný dar, který měli od narození a ta tíha dne a horko znamená jejich pronásledování za víru, za to, že trpěli za Ježíše. U prvních křesťanů trpění za víru bylo dokonce jejich radostí, protože to dělali pro nás všechny. A oni svou krví si vymodlili víru nás, kteří jsme se obrátili třeba až později. Proto se radujme z každého obráceného k Bohu.

Pane prosíme Tě, abychom neodsuzovali ty, kteří kdysi nevěřili nebo byli od Boha daleko, nebo dokonce proti němu bojovali, ale naopak se společně s nimi radovali z Tvé nekonečné lásky, kterou dáváš každému..

26. neděle v mezidobí (Matouš 21,28-32)

Ježíš na začátku 21. kapitoly vjíždí do Jeruzaléma na Velikonoce. Jeho vystupování je již velmi otevřené. Samotní velekněží mu položili otázku: "Jakou mocí to vše činíš?" Pán proto v tomto evangeliu obhajuje, o co mu jde, proč nejsou v první řadě jeho učedníky velekněží a odkud je jeho autorita.

Dnešní text je svým obsahem velmi podobný podobenství o marnotratném synovi. Druhý syn z dnešního evangelia se podobá tomu staršímu, který sice otci věrně sloužil, ale odmítl otcovo odpuštění mladšímu synovi, čímž vlastně popřel Boží lásku a milosrdenství. Ten první syn se podobá tomu mladšímu, který velmi zhřešil, ale nakonec konal pokání a prosil Boha o odpuštění. V kterém z těch synů se vidíme my? Jen slibujeme a nic neplníme, nejen ve vztahu k bližnímu, ale i k Bohu anebo si uvědomujeme svou hříšnost a nedokonalost a poprosíme Boha o pomoc. Tyto dva případy jsou kombinované. Pak ještě může existovat člověk, který vše co slíbí, splní. Ale jsme jen hříšní lidé a nikdo z nás není úplně bez hříchu, tak ve své důslednosti do této skupiny patří jen Ježíš, jako Boží Syn. A pak je skupina těch, co ani nic neslíbí, ale ani ničeho nelitují. Ti postupně odpadávají od své víry a volí si dobrovolně cestu odloučení od Boha.

Ježíš tímto oceňuje pokoru hříšných lidí, kteří si své nedostatky uvědomují na rozdíl od velekněžích a farizejů, kteří se tváří jako spravedliví a mají tzv. monopol na pravdu.

Pane prosíme Tě, dej, abychom se dokázali zamýšlet nad svými slovy i skutky, na soulad nebo nesoulad mezi nimi a když vidíme, že nám to úplně nedaří, tak prosíme o Tvou pomoc, abychom se nebáli a nestyděli o to požádat.

27. neděle v mezidobí (Matouš 21,33-43)

Provokace. Slovo, které nemáme příliš rádi, protože se užívá v komunikaci tam, kde už nefunguje žádný jiný způsob, jak upozornit na nějakou palčivou skutečnost. Snad to lze pochopit u pubertální mládeže, ale že by ji použil Bůh? Proč by to dělal? Každé literární dílo má svůj spád, také evangelia. Do 21. kapitoly Matoušova evangelia Ježíš veřejně hlásal evangelium. Nyní vjíždí do Jeruzaléma na Velikonoce a je jasné, že zde zemře. Již nemluví uhlazeně, ale velmi otevřeně ukazuje, jaké důsledky má nepřijetí evangelia. Navazujeme plynule na minulou neděli. Jde o poslední okamžiky k rozhodnutí se pro Krista.

Toto podobenství je tedy věnováno vyvolenému židovskému lidu. Ježíš je varuje, že ztrácejí svou víru v přislíbeného Mesiáše, kterého Bůh slíbil již Abrahámovi. Ti jeho služebníci jsou proroci, které také nechali popravit včetně toho nejvýznamnějšího Jana Křtitele. Ve své zatvrzelosti odmítli přijmout slovo Spasitele. Ten dědic je samozřejmě sám Ježíš, kterého také chtějí umlčet tím, že ho zabijí. Ale víru nelze úplně udusit, proto Bůh dá tuto možnost spásy, která byla primárně určena pro Židy, také jiným národům, pohanům. A opět k tomu použil své učedníky, hlavně apoštola Pavla.

Toto podobenství je ale velmi aktuální i nyní, v dnešní době xenofobie a "škatulkování". My křesťané, pokřtění od narození necítíme nějakou nadřazenost vůči těm ostatním, kterým nebyla možnost hned uvěřit nebo byli dlouho zaslepeni nebo zatvrzelí? Ale i mezi nim jsou lidé, kteří Boha hledají a my místo, abychom jim podali pomocnou ruku, se k nim stavíme pohrdavě nebo dokonce odmítavě. Hlásáme sice křesťanské myšlenky, ale ruku na srdce, řídíme se jimi a jednáme se podle nich? Takže je na každém z nás, jak se k tomuto dnešnímu podobenství postavíme.

Pane prosíme Tě, dej nám sílu uvěřit Tvému slovu a hlásat ho dále hlavně těm "hříšníkům", kteří Boha neznali, ale možná by ho chtěli poznat. Dej abychom se k nikomu, k žádnému národu nechovali povýšeně, nenávistně a odmítavě.

28. neděle v mezidobí (Matouš 22,1-14)

Ježíš vjel do Jeruzaléma před velikonočními svátky. Situace je krajně vyhrocena. Jeho slova jsou již velmi ostrá a směřují jako poslední memento k farizeům. Úryvek má dvě části, které spolu souvisí jen volně. Ježíš otevírá otázku přijetí pohanů do společenství. Vejít na hostinu (Izraelité), neznamená na ní již zůstat!

Toto podobenství tedy patří k těm těžším na pochopení a zdánlivě si dokonce i jakoby odporuje. Na jedné straně král řekl, že ať přijdou úplně všichni bez rozdílu a vzápětí na to vyhodí jednoho bez svatebního oděvu. Dlouho jsem to také nechápal. Ale třeba to vzít skutečně jako podobenství s přihlédnutím na aktuální dobu. Pozvaní hosté jsou příslušníci židovského lidu. Oni věděli od svých proroků, že má přijít Mesiáš a že oni jsou tím vyvoleným národem, kterým se tato zvěst dostala jako prvním. Jenže ho nepřijali, odmítali už i Kristova předchůdce Jana Křtitele, který na Ježíšův příchod upozorňoval a pak samozřejmě i Ježíše. Místo toho navíc pronásledovali ty, kteří v něj uvěřili, kamenovali a zabíjeli proroky. To je jasné z první části evangelia. Proto Ježíš pak apoštolům přikázal, aby hlásali slovo pohanům, kteří o něm zpočátku neměli ani tušení. A to jsou ti nově pozvaní na svatbu místo původního židovského lidu. A hodně pohanů uvěřilo a nechalo se pokřtít. A ten člověk bez svatebních šatů znamená to, že odmítl poslouchat hlásaní apoštolů radostné zvěsti a v podstatě se zachoval stejně zatvrzele jak ti původně pozvaní a odmítl poznávat pravdu, stále lpět na svém přesvědčení té pravdě se bránit za každou cenu. A nejsme na tom podobně někdy i my křesťané? Třeba v Boha věříme, ale odmítáme k němu udělat bližší krok, obrátit se na něj, možná se zatvrzujeme tím, že nám stejně nemůže pomoci a tím vlastně odmítáme jeho pozvánín na svatbu, slovy evangelisty Matouše si odmítáme obléci svatební oděv a tím přijímat Ježíšovy milosti, které nám dává zdarma stejně jako král ty pozvánky na svatbu všem lidem.

Jednou se stalo jakémusi člověku, že dostal k narozeninám dárkovou krabici. Aniž by dar rozbalil, věnoval ho komusi dál. Až po mnoha letech zjistil, že balíček obsahoval poslední uchovanou vzpomínku na maminku. Jsou dárky, které jsou zcela formální, společenské. Jsou ovšem i dary, které zasáhnou hluboko do našeho srdce. Za jaký dar považujeme Boží království, Boží pozvánku v jakékoliv pozici?

Pane prosíme Tě, abychom nikdy neodmítali Tvé pozvání ke stolu a abychom nepodléhali světským starostem tolik, že přeslechneme Tvůj hlas

.

29. neděle v mezidobí (Matouš 22,15-21)

Poslední neděle v liturgickém roce mají společná téma blížícího se konce věků (eschatologie). Můžeme si položit otázku, jak jsme připraveni na příchod Pána. Evangelium předloží zdánlivě téma ekonomické, ale nenechme se mýlit, jde o velmi zásadní otázku víry: Komu v životě sloužíme, komu patří náš život? Dnešní neděli se také církev modlí za misie, k tomu lze využít i zvláštních čtení.

Krátce před Ježíšovou smrtí o Velikonocích ho farizeové ostře napadají, ale ani on je nijak nešetří. Placení daně Římu bylo chápáno jako poručnictví okupaci, nesouhlas by znamenal vzpouru. Ježíš obrátí hovor zcela jinam. Žádný Izraelita plnící Tóru (Zákon), nesměl mít u sebe žádné zpodobení člověka či zvířete. Byl to symbol modloslužby. A farizeové, pečliví v plnění Tóry, ho u sebe nosí?

Dnešní evangelium ukazuje dvojí tvář lidí. Toto podobenství se primárně vztahuje na farizeje, ale v podstatě je mířeno na všechny z nás v jakékoliv době. I Když by se zdálo, že v dnešní době se sice hodí hlavně na politiky před volbami a po nich, tak se v něm najde svým způsobem každý z nás. Pod záminkou něčeho dobrého se snažíme dostat ty ostatní do úzkých otázkami, na které neexistuje jednoznačná odpověď a jak možnost jejich odpovědi a) tak i b) by se nám hodila k jejich diskreditaci. Navenek to vypadá, jako by nám šlo o jejich dobro, ve skutečnosti je zde touha po pomstě, zesměšnění, ublížení našemu bližnímu. Proto tato Ježíšova odpověď, abychom do vztahu s Bohem nemíchali žádné světské záležitosti nebo je dokonce povyšovali nad něj. Takže tomuto světu dávejme, co je jeho, ale nepoužívejme k tomu věci, které by nás od Boha oddalovaly, tj. samozřejmě hlavně hřích.

Pane prosíme Tě, abychom našli k Tobě správný vztah nezatížený vnějším světem, protože Tvé království, po kterém toužím nejen já, ale i můj bližní, není z tohoto světa.

30. neděle v mezidobí (Matouš 22,34-40)

Tuto neděli se na mnoha místech slaví výročí posvěcení kostela. Liturgické texty třicáté neděle zaměří pozornost na podstatné otázky víry. Co je jádrem křesťanské praxe, tedy, jak má jednat člověk, který uvěřil a přijal víru? A na to nám bohatě stačí úryvek z jednoho z nejkratších úryvků evangelia, které tuto neděli popisuje události před velikonocemi.

Farizeové dorážejí na Ježíše. Přesto je Ježíšova odpověď odborným vyjádřením teologa neuhýbajícího od klasické židovské tradice výkladu Písma. Pán zde originálně spojil příkazy, takže skvěle vystihne podstatu Tóry. Nenechá vyvést z míry dotazem farizejů. Bylo tehdy hodně předpisů, které zatěžovaly lid, některá možná až moc tvrdá a přitom nepodstatná, na kterých si ale zákonici zakládali. Ježíš není právník, aby hledal různé kličky a paragrafy, ale jednoznačně na první místo staví lásku. Láska je to, kvůli čemu přišel na svět jako člověk. Jeho ukřižování svědčí o velké lásce k nám hříšníkům, když na sebe vzal všechny naše hříchy, aby nás vykoupil. Zdůrazňuje nejen lásku k Bohu, ale i k bližnímu. A v těchto dvou větách je celé desatero, které kdysi Bůh dal Mojžíšovi, protože 1. až 3. přikázání nám ukazují lásku k Bohu a ty další od 4. až po 10. lásku k bližnímu. Tímto Ježíš ukazuje, že bližní je nám každý člověk, protože jeho oběť byla určena všem, nejen vyvoleným jak si mysleli tehdejší farizeové a i jak to hlásají některé sekty i v dnešní době. Díky Ježíšově přímé odpovědi můžeme také rozjímat, co pro nás znamená láska k Bohu, zda je pro nás na prvním místě a co znamená láska k bližnímu.

Pane prosíme Tě, abychom Tě vždy dokázali milovat jako svého Boha a milovat svého bližního jako sám sebe a tím potvrzovat slova Písma, jak nám to zvěstoval Duch Svatý ústy Božích proroků

31. neděle v mezidobí (Matouš 23,1-12)

V tomto týdnu se církev modlí za zemřelé, je to takový neoficiální dušičkový oktál, kdy v době od 1. do 8.11. můžeme návštěvou hřbitova zavzpomínat na své blízké a především se pomodlit za spásu jejich duší. Zvláště v tomto období si uvědomujeme jednotnost církve, protože jak ta naše putující část (my žijící nyní na Zemi) je modlitbama propojena jak s tou oslavenou (svatí už u Boha) tak i tou trpící (tj. ti zemřelí, kteří ještě na slávu Boží se připravují v očistci a velmi očekávají naši modlitbu).

Ježíš dle evangelií vstoupil do Jeruzaléma těsně před velikonočními svátky. Již nezbývá čas a situace je vyhrocená. V kapitolách 21 a 22 Matoušova evangelia došlo k více ostrým výměnám názorů s farizeji a zákoníky. Nyní se obrací k zástupu a shrnuje předchozí konverzace kritikou znalců víry a Písma. Je zřejmé, že tak riskuje vlastní život.

Pozorností této neděle je služba kněží. Je namístě poděkovat Bohu za dobré a věrné kněze a biskupy. Ale dnes budeme společně reflektovat také jejich selhání a modlit se za ty, kteří chybují, vyhořeli, ztratili motivaci nebo zaměnili službu Bohu a lidem za lpění na předpisech a zvycích nebo vyvyšovali sebe nad svou službou. Evangelium navazuje na 1. čtení, takže tato situace je silně nadčasová. Kněží mají sice Boží požehnání, ale jsou to přece jen lidé. také chybující, také hříšní. A jak se kněží modlí za nás při mši svatých, při udělování svátostí, tak také očekávají modlitbu od nás. Proto na ně nezapomínejme, zvlášť, když jich je nyní už velmi málo. Ať je nám i jim povzbuzením asi nejčtenější část Lukášova evangelia - 10. kapitola, kdy Ježíš vysílá učedníky s výzvou "Žeň je hojná, ale dělníků málo". Proto oni potřebují naši modlitbu, nejen za kvantitu, ale i za kvalitu kněží.

Úryvek evangelia končí známým, také často citovaným výrokem o ponížení povyšovaných a povýšení ponižovaných. Pane. prosíme Tě, abychom vždy dokázali plnit Tvou vůli v souladu se svým svědomím, nezakládali si na svém štěstí, ale na blahu všech.

32. neděle v mezidobí (Matouš 25,1-13)

Ke konci církevního roku stejně jako na jeho začátku se věnujeme eschatologii, tj. druhému příchodu Krista, otázce konce života i konce světa. Je to uzavřený kruh, který znamená nekonečnou Boží věčnost.

Tuto neděli čteme první ze tří velkých podobenství o příchodu Pána na konci věků. Připomeňme, že ženich jde nejprve do domu nevěsty a "vyjednává" podmínky svatby s otcem nevěsty. I když mohlo jít o slavnostní formalitu, mohla trvat dlouho. Družičky čekají u domu ženicha.

Smyslem dnešního evangelia je ostražitost a připravenost. Nevíme, kdy přijde Pán a v jakém stavu zrovna tehdy budeme. Tak žijme stále tak, jakoby dnešní den byl náš poslední. Konejme dobro, neodvracejme se od Pána a nezatěžujme se nepodstatnými věcmi, mysleme více na Boha i svého bližního. Bůh nás má rád a proto bychom měli po něm toužit a pak už by se nám nemělo stát, že bychom neměli olej, Ten olej je symbol našeho vztahu k Bohu.

Pane prosíme Tě, abychom byli stále připraveni na Tvůj příchod konáním Tvé vůle.

33. neděle v mezidobí (Matouš 25,14-30)

Tato čtení na konci církevního roku odkazují na správné nasměrování životních postojů, s nimiž člověk na konci života má stát před Bohem. Jak tyto správné postoje vypadají?

Matoušovo evangelium uzavírá Ježíšovu veřejnou činnost čtyřmi řečmi. Všechny směřují k poslednímu soudu (podobenství o věrném služebníku, deseti družičkách, o hřivnách a posledním soudu). Zjevný důraz je kladen na odpovědné chování ve srovnání s pouhým strachem či útěkem před zodpovědností.

Toto evangelium podobně jak to z 28. neděle o svatebním šatu připadá na první pohled dost tvrdé, že Pán je velmi necitlivý. Ale nutno si uvědomit, že Ježíš mluví v obrazech, podobenstvích, protože přímou řeč by tehdy Židé a učedníci nepochopili. A ani my dnes, naše chápání není jak to Boží. Proto Ježíš používá podobenství. Ty hřivny symbolizují dary, která nám Bůh dalo. Někomu více a někomu méně. A nyní je na nás, jak s těmi jeho dary naložíme, zda je budeme rozvíjet ve prospěch společnosti i našich bližních anebo Božími dary pohrdneme a mávneme nad nimi rukou. A to je právě případ toho posledního sluhy. Pán mu nevytýká, že nic nevydělal, to se může samozřejmě stát, ale vytýká mu skutečnost, že se o to vůbec nesnažil, tzn. pohrdl Božími dary. Proto kdo má hodně, tomu se přidá, protože své dary dané od Boha věnuje ve prospěch lidí i společnosti a kdo nimi pohrdá, tak si je vůbec nezaslouží.

A jak nám uvádí 2. čtení, máme být stále bdělí a vždy být připraven na příchod Páně.

Pane prosíme Tě, abychom Tvé dary, co jsi nám dal, hlavně dar víry, dokázali použít ve prospěch všech lidí a abychom se od Tebe nikdy neodvraceli

Slavnost Ježíše Krista Krále (Matouš 25,31-46)

Poslední neděle církevního roku jsme uvažovali o konci světa či života. Před námi vystupuje ten, který vládne dějinám, máme ho potkat v plné pravdě, síle a kráse.

Text navazuje na předchozí neděli a zakončuje Ježíšovo veřejné vystoupení velkolepým obrazem posledního soudu. Podobenství odpovídá na zásadní otázku, podle čeho budeme souzeni na konci života. Opakování příkladů vlastního nasazení zvyšuje důstojnost a závažnost celé scény.

Na závěr církevního roku si tak připomínáme Ježíšovo definitivní vítězství nad smrtí. Posledním soudem se završuje jeho království na tomto fyzickém světě. Dále už budeme pokračovat už v tom dokonalém, nebeském. K němu nás Ježíš zve svým milosrdenstvím. Dává tedy podíl na něm i nám všem. Je ale důležité, abychom šli jeho cestou, tj. cestou lásky ke svému bližnímu, mezi které patří všichni lidé. Ježíš zde potvrzuje, že víra bez skutků je mrtvá (Jakub 2,17). Ježíš na svých ránách z Golgoty vnímá všechny naše dobré i špatné skutky, protože všechny lidi nazval svými bratry. Samozřejmě základním klíčem vstupu na nebeskou hostinu je láska a milosrdenství Ježíše, ale můžeme k němu přispět i my svými skutky, které jsou v souladu s jeho vůlí. Proto buďme stále připraveni na Ježíšův druhý příchod.

Ježíši Králi nebes i země, prosíme Tě, abychom neztráceli svou víru a abychom ji posilovali i svými dobrými skutky na našich bližních.