2. neděle v mezidobí - cyklus B  (Jan 1,35-42)

Vyznání Jana Křtitele si připomínáme při každé mši svaté před přijetím svátosti eucharistie. Taková slova lze vyslovit jen pod vlivem Ducha Svatého. A Jan Křtitel ním byl zcela určitě naplněn, protože už od něj se dověděl, že bude připravovat cestu Mesiáši Kristu. Úplně pod stejným vlivem Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn (Matouš 16,16).

Ježíš si vyvoluje své pomocníky - apoštoly, kteří mu budou pomáhat s hlásáním Božího slova. Je zvláštní, že apoštol Jan ve svých poznatcích se ubírá do velkých podrobností, pamatuje si dokonce čas setkání. Jsou to poznatky apoštola, který byl vždy Kristu nablízku a proto jeho evangelium je přímým svědectvím o Ježíši, bez jakéhokoliv zprostředkování.

Pane prosíme Tě, abychom v Duchu Svatém vždy mohli vyznat Tvé pravé božství (1.Kor 12,3) a abychom se modlitbou a vírou v něm neustále utužovali.

3. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,14-20)

Evangelista Marek nepopisuje Ježíšovo dětství, začíná přímo Ježíšovým veřejným působením zvěstováním evangelia hned po jeho pokřtění Janem Křtitelem. Jan Křtitel tímto dokončil své poslání jako Ježíšův předchůdce a jak sám pokorně přiznal, nyní on už se musí menšit, aby Ježíš mohl růst. A proto i v samotné mučednické smrti předešel Ježíše, i tímto možná naznačil Ježíšovou základní cestu.

Ježíš si pro své poslání povolává apoštoly. mezi prvními Petra a bratry Zebedejovy, kteří byli přímými účastníky jeho největších zjevení - např. Proměnění na hoře Tábor nebo při různých uzdraveních, vzkříšeních i jiných zázracích. Byli to rybáři, stejně jako většina jeho dalších učedníků. Určitě v něm museli poznat minimálně nějakého proroka, když okamžitě zanechali své rybářské činnosti a šli hned za ním. Ježíš samozřejmě věděl, kdo si vyvoluje i jaká bude jejich reakce. Stejná jako u Marie a Zachariáše, kteří také poslechli boží hlas. Byli s ním po celou dobu jeho účinkování a i svědky jeho zmrtvýchvstání. Samozřejmě, byli to jen lidé, měli své hříchy, také se báli, ale až na Jidáše to svou vírou nějak zvládli a byli svému Mistru oddáni a proto i Petr stejně jak Jan Křtitel v Ježíši poznal Božího Syna.

Pane povolal jsi své učedníky, všeho nechali a šli za Tebou. Povoláváš i nás, dej abychom nepřeslechli Tvůj hlas, když i nás pozývaš na svou vinici.

V týdnu od 18.1. do 25.1. probíhají modlitby za jednotu křesťanů. Pane prosíme Tě, abychom bez ohledu na to, do které církve patříme, všichni byli jedno, jak sis to sám přál, protože Ty jsi hlavou nás všech.

4. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,21-28)

Je zajímavé, že většinu zázračných uzdravení Ježíš vykonal právě v sobotu. Zda to bylo tak v jeho plánu, nevíme, ale je možné, že tím chtěl právě upoutat na fakt, že ne člověk je zrozen pro sobotu, ale sobota je určena pro člověka. Poznal tvrdost srdcí učitelů Zákona, kteří dokonale znali předpisy, ale chybělo jim v tom to nejdůležitější - láska k bližnímu. Láska, kterou nelze rozdávat na základě nějakého předpisu nebo zákona, ake musí pramenit z našeho srdce, které by mělo být nastaveno na dobré skutky. Takže těmito zázračnými uzdraveními Ježíš zkouší farizeje, zda láska je více než zákon. Že to platí i v dnešní době a zdaleka nejen v církvi, ale v celé občanské společnosti, o tom není pochyb. I dnes různí vykladači zákonů pronásledují ty, co dělají lidem dobře a místo vděku a radosti je obviňují z porušování předpisů. Takže toto evangelium je silně nadčasové a bude aktuální až do posledního dne.

Je také zvláštní, že i zlí duchově poznali v Ježíši Božího Syna na rozdíl od farizejů a učitelů zákona, kteří by ho měli poznat jako první, ale bránila jim v tom jejich zatvrzelost.

Pane prosíme Tě, abychom konání dobrých skutků lásky ke svému bližnímu nadřadili všem kostrbatým a často nesrozumitelným předpisům.

5. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,29-39)

V tomto evangelii jsme svědky několika Ježíšových zázračných uzdraveních. Ovšem primární cíl Ježíše není uzdravení nemocných, ale hlásaní radostné zvěsti - evangelia. Ale díky těmto skutkům můžeme lépe pochopit Ježíšovo božství a jeho úkol naší spásy. A Ježíš také zároveň připomíná, že přišel spasit všechny, nejen členy vyvoleného národa.

Pane Ježíši prosíme Tě, abychom také dokázali zvěstovat radostnou zvěst, a to hlavně svým životem.

6. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,40-45)

1Zajímavá je prosba malomocného - neprosí "Ježíši uzdrav mne", ale říká "Chceš-li". To odpovídá v základní modlitbě (modlitbě Páně) odstavci "Buď vůle Tvá". Čili plně se svěřuje do Ježíšovy vůle a jeho náruče. Je to silný projev jeho víry. I my bychom se tak měli modlit, aby naše přání byly v souladu s Boží vůlí, on sám přece ví lépe než my, co potřebujeme.

Ten vyléčený ale zase navzdory Pánovu příkazu toto zázračné uzdravení ohlašuje dále. Nebylo to ze vzdoru, ale s radosti, že se setkal s Pánem a zvěstuje jeho svědectví dále, čili vlastně evangelizuje. A díky tomu začali za Ježíšem chodit lidé odevšad.

Ve srovnání se starozákonním 1. čtením je zde vidět neobyčejné Ježíšovo milosrdenství, když už nemocného nestaví do ústraní mimo všechny lidi, ale naopak svou láskou ho vrací zpět do běžného života. Proto se zde i nabízí určitá paralela s dnešní pandemií Covid, která se nás lidi nejen skutečně nemocné a nakažené, ale i nemocné strachem snaží vytlačovat ze společnosti, ale je zde Ježíšova láska a milosrdenství, který nikoho nestaví nikdy na vedlejší kolej.

Tuto pokoru malomocného možno srovnat i s pokorou apoštola národů Pavlem, který hledí více na to, co prospívá všeobecně více lidem než jemu.

Pane prosíme Tě, abychom se dokázali správně modlit, aby všechny naše prosby směřovaly k Tobě s velkou pokorou a důvěrou v Tebe.

Slavnost Nejsvětější Trojice- cyklus B (Matouš 28,16-20)

Nejsvětější Trojice navazuje na slavnost Seslání Ducha Svatého a je asi největším tajemstvím naší víry. Nikdy tu Trojjedinost plně nepochopíme, Trojici ale můžeme vnímat ve svém srdci. Znak kříže (mj. vždy na začátku a konci mše svaté) je také znakem Trojice, kde vyjmenováváme všechny Božské osoby. Taktéž při svátosti křtu vždy vyjmenováváme všechny 3 božské osoby, jak nám to sepsal Matouš na konci svého evangelia. A apoštol Pavel také často vzpomíná celou Trojici ve svých listech (např. 1.Kor 12,4)

Modlíme se k Bohu Otci, rozjímáme o životě Syna Ježíše Krista a vždy nás posilují dary Ducha Svatého. Zvolání "Abba Otče" si jistě mnoho z nás pamatuje se setkání mládeže se svatým otcem v Czestochowé v roce 1991, kde bylo hlavním heslem. Nyní v Pavlově epištole si opět připomínáme, že jsme Božími dětmi, že se tak smíme nazývat: Nedostali jsme ducha otroctví, ale synovství. Otrok neví, co dělá jeho pán, my však pod vlivem Ducha Svatého víme, kdo je náš Otec. A to díky svátosti křtu, první svátosti každého křesťana, ať už ji přijal jako malé dítě nebo v dospělém věku, nebo i na konci svého života. A právě hned ve křtu se prolínají všechny tři božské osoby - díky Bohu Otci (Stvořiteli) jsme na světě, Ježíš (Vykupitel) slíbil, že když zachováme jeho slovo, bude s námi po všechny dny a v tom všem nás neustále posiluje Duch Svatý (Posvětitel).

Bože Otče, Synu i Duchu Svatý, posiluj nás v naší víře, často slabé a ochraňuj nás ode všeho z tohoto světa, co by naší víře mohlo uškodit nebo ji ohrozit

Slavnost Těla a Krve Páně- cyklus B (Marek 14,12-26)

Svátost eucharistie je tak významným naším duchovním pokrmem, že určitě nezaškodí si ji připomenout ještě jednou, protože se s ní setkáváme každou mši svatou. Její ustanovení sice spadá na Zelený čtvrtek, tehdy ale přece jen ale bylo trochu zastíněno událostmi velikonočního tridua a protože je nadčasové, tak nyní v období mezidobí si můžeme stále připomínat tuto nesměrnou oběť Kristovy lásky k nám.

Tato nová smlouva Krista s námi doplňuje starozákonní smlouvu s Mojžíšem, plně ji zdokonaluje.

Pane dej nám sílu nehřešit, litovat svých případných hříchů, abychom mohli stále přijímat Tvé Tělo k naší spáse.

10. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 3,20-35)

Texty této neděle ukazují na moc satana, zlého. Podlehli mu hned první lidé touhou poznat něco, co převyšuje naše chápání. Následky dědičného hříchu si neseme všichni. Ale nemůžeme první lidi odsuzovat. Nechováme se stejně? Neradíme někdy Bohu, jak má co a kdy udělat, jak by se to nejlépe hodilo jen nám? Jako bychom zapomínali, že Bůh jako všemohoucí ví nejlépe, co sami potřebujeme a co je pro nás nejlepší. A nedíváme se na Ježíše jak ti farizejové, kteří mu vyčítali, že moci zlého vyhání zlé duchy? Ježíš připomíná, že jeho království na rozdíl od všeho lidského není rozděleno. On nejlépe ví, co je pro nás nejlepší. A pokud se spoléháme jen na sebe, bez Boha, tak odmítáme jeho oběť na kříži, jeho milost, a tím se začínáme odvracet a toto pak postupně vede k hříchům vůči Duchu Svatému. Protože když hřešíme v běžném životě, ale si tu svou chybu uvědomíme, Ježíš nám vždy odpustí, když se na něj obracíme. To je ta Svátost smíření, svatá zpověď. Ale když Krista odmítáme, tak se od něj vzdalujeme a tím vlastně už nechceme ani jeho odpuštění, protože si začínáme myslet, že jsme dokonalí. A to jsou možná zárodky těch hříchů vůči Duchu Svatému. Nepodobáme se někdy farizejům a nevynášíme předčasné soudy?

Duchu Svatý, prosíme Tě o Tvé dary, aby naše víra byla pevná a dokázali se bránit nástrahám zlého.

11. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 4,26-34)

Ježíš v podobenstvích opisuje Boží Království. I když to nevnímáme ani si to neuvědomujeme, tak Boží Království je tady. Ono totiž není z tohoto světa, tak fyzicky ho vidět nemůžeme (Jan 18,36). Je to svědectví Pravdy a můžeme ho vnímat ve svém srdci při upřímné modlitbě, poslechu Božího Slova nebo při přijímání Svátosti Oltářní, kdy do nás vstupuje sám Bůh. Jeho viditelné člověčenství je skryto v té hostii, která po promění není už jen chlebem. A tak je nám i skryto Boží Království, které sice nevidíme, ale díky Boží milosti ho můžeme vnímat ve svém srdci.

Ježíš často hlásal Boží slovo v podobenstvích, aby nám bylo lépe pochopitelné na různých příkladech ze života.

Pane, prosíme Tě, dej nám poznat všechny Tvé milosti, které jsi nám zanechal svou obětí na kříži.

12. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 4,35-41)

Dnešní evangelium je o víře a proto nás nutí k zamyšlení, jak je to s naší vírou? Ježíš jako prvý Bůh je všemohoucí a má moc konat zázraky. Ale k tomu je nutná naše součinnost, nejne pasivně čekat, že Ježíš vše vyčeší za nás, ale spolupracovat s ním. Tak to bylo i v podobném případu, když apoštol Petr kráčel po moří. Díky Ježíši mu to pěkně šlo, ale jakmile zapochyboval. už se začal topit.

Podobně je to i v podobenství s fíkovníkem a o hoře, aby se vrhla do moře. (Marek 11,23) nebo vyléčení posedlého zlám duchem (Marek 9,24). Ježíš také ocenil víru pohanské ženy (Marek 8,29)

Díky těmto svědectvím z Markova evangelia Tě Pane prosíme o dar víry, abychom věřili že Ty jsi Pán a že nám můžeš dát všechno. .

13. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 5,21-43)

Dnešní evangelium opisuje dva Ježíšovy zázraky. U obou je však společný jmenovatel, a to víra. Víra v Ježíše, Syna Božího, že to může udělat. Ta je důležitá u všech našich proseb. Bůh není automat, do kterého vložíme nějakou prosbu a čekáme, že to hned vypadne. Ke splnění je třeba víra. Víra v Božího Syna a také víra v to, že Bůh chce pro nás vždy jen to nejlepší. A to nemusí být zrovna to, co si přejeme. Třeba později pochopíme, proč Bůh nějakou naši prosbu nesplnil a zařídil to jinak a že to nakonec pro nás bylo lepší. V textech 1.čtení i evangelia také je i téma smrti. Smrt nebyla v plánu Božím, měli jsme mít věčný život už zde na zemi. Ale prvotní hřích smrt přinesl a teprve Ježíšova oběť na kříži nám naději na věčný život přinesla zpět.

Pane prosíme Tě, ať se můžeme oddat do Tvé náruče a pak ať pochopíme, že nás vždy slyšíš a děláš pro nás vždy jen to nejlepší.

14. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 6,1-6)

Ježíšovou moc můžeme pocítit jen skrze naši víru. Když se v našem srdci ujme Boží Slovo, tak se hned vše rozsvítí a zazáří. Takhle se Boží sláva projevuje v nás, že Boží Slovo můžeme šířit naším příkladným životem. Když ale málo věříme, nemůžeme čekat nějaké zázraky. Jestliže Boha nechceme vpustit do svého srdce, tak by stejně marné byly jeho zázraky. Farizejové také když nechtěli věřit, tak Krista popírali a pokud už se dověděli o nějakém nezpochybnitelném viditelném zázraku, tak ho obžalovali, že koná zázraky (uzdravuje) v sobotu (Lukáš 13,14 nebo Jan 10,16). Nepodobáme se tady farizejům?

Poprosme Ducha Svatého o dar větší víry a Ježíšovy zázraky ucítíme ve svém srdci.

15. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 6,7-13)

Dnešní evangelium ještě nepřímo navazuje na uplynulou slavnost Cyrila a Metoděje. Pán posílá své učedníky, aby hlásali Boží slovo. Ježíš posílá každého z nás, abychom hlásali jeho slovo. Není ale nutno jen mluvit, evangelium můžeme kázat i svým příkladem, životem, skutky, vírou. láskou bližnímu.

Apoštol Pavel ve svém listě píše, že Bůh si nás vyvolil jako své syny a dcery. Skrze jeho krvavé oběti na kříži nás svou milostí sjednotil a slíbil nám Ducha Svatého jako posilu v naší víře.

Pane prosíme Tě, ať vždy vše činíme jako řádní Boží synové a dcery a tak aby na nás bylo vidět, že patříme k Tobě.

.

16. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 6,30-34)

Apoštol Pavel ve svém listě Efesanům zdůrazňuje, že cílem Ježíše je zachránit všechny lidi - židy i pohany bez rozdílu, v dnešní době to chápejme, že nejen nás křesťany, ale i jinověrce i ateisty. Přišel pro všechny bez rozdílu. Spása je dar milosti Boží, ne zásluha. Ve své osobě je zároveń jediný nový člověk, kterého svou krví smířil s Otcem. Ne pro naše zásluhy, ale svou obětí na kříži.

Můžeme sledovat analogii s prvním čtením. Lidé se dali na špatné skutky a tím se začali vzdalovat od Hospodina. Pán ale stále lidem dává šanci a slibuje nového pastýře, který je opět sjednotí. Je zde odkaz na krále Davida, ale tím skutečným sjednotitelem je Ježíš Kristus. Neboť jenom láska Boží je silnější než hřích.

Apoštolové po seslání Ducha Svatého se stali horlivými a neúnavnými kazately evangelia - radostné zvěsti.

Pane prosíme Tě, dej i nám sílu o Tobě svědčit především svým životem.

17. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,1-15)

Opět jsme tuto neděli svědky souvislosti čtení ve Starém a Novém zákoně. V obou se prolíná nasycení velkého zástupu lidí. Ale nejde ani tak o fyzické nasycení potraviny, jako o duchovní nasycení, protože všichni máme hlad po Božím slově. Protože Ježíš svým slovem nám dává absolutní nasycení, po kterém už nebudeme mít nikdy hlad - analogie chleba s vodou života (Jan 4,14). Boží Slovo nás svou věčnou slávou stále nasycuje a proto už nebudeme hladoví, protože jeho slovo nám dává více než jen obyčejný pokrm. V zázračném rozmnožení chlebů můžeme pozorovat předzvěst eucharistie, Svátosti oltářní, kterou nám Ježíš ustanovil při poslední večeři. V podobě chleba a vína se nám ale dává sám skutečný Ježíš, opravdový Bůh. A proto je nám vždy tak blízko. Je ale smutné, že u některých farizejů viditelné Ježíšovy zázraky nezpůsobovaly radost z Božího zjevení, ale u nich starost z nějakého ohrožení jejich zažitých kolejí způsobů života a proto jim byl trnem v oku.

Dnes je také svátek apoštola Jakuba Staršího, bratra evangelisty Jana, kteří spolu s Petrem tvořili sloup církve, protože byli nejbližšími svědky Ježíšových zázraků, např. Proměnění na hoře Tábor (Mt 17,1) nebo uzdravení Jairovy dcery (Mk 5,37). Stal prvním mučedníkem z řad Ježíšových apoštolů, protože byl popraven mečem krutého krále Herodesa Agrippy (Sk 12,2).

Pane, Ty sám dobře víš, co nejvíce potřebujeme, proto Tě prosíme, obdař nás svou milostí a láskou, abychom Tě vždy přijímali v podobě eucharistie, ale i ve Tvém slově a dej nám poznat svou vůli.

18. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,24-35)

Dnešní evangelium přímo navazuje na to z minulé neděle.

A dává i nám otázku na zamyšlení. Proč hledáme Ježíše. Dá se i aplikovat otázka - proč jdeme na mši svatou nebo nějakou jinou pobožnost, proč se modlíme?

Ježíš je nám dobrý, když pro nás něco udělá. A nehledáme ho jen proto, aby nám splnil nějakou prosbu. Není to jen ten už několikrát zmiňovaný automat, kde jako mince slouží naše modlitba a vypadne splněné přání? Bůh je něco více. On nám dává nápoj a pokrm věčného života. To je mnohem více než jen nějaké současné přání. Dává nám možnost být jeho dětmi a mít účast na jeho díle spásy. To je ten chléb života. Když budeme mít dostatečnou víru, že Ježíše poslal na spasení světa sám Otec, tak budeme i my moci konat skutky Boží.

Pane prosíme Tě o dar víry, věčného nasycení Tvou nekonečnou milostí.

19. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,41-51)

Ježíš v návaznosti na zázračné rozmnožení chlebů připomíná, že on jediný je pravý chléb, on jediný je cestou k Otci. Otce fyzicky vidět nemůžeme, ale můžeme ho vnímat ve svém srdci, ve své modlitbě, ve svém ztišení a samozřejmě i v Eucharistii, kterou nám odkázal sám Ježíš. Kdo přijímá mne, přijímá toho, kdo mne poslal, čili Otce (Matouš 10,40). Proto nemá smysl uvažovat starozákonně, jak nám fyzicky může dát jíst své Tělo (Jan 6,52), protože tím chlebem je sám Ježíš, jeho Slovo. I když v Janově evangeliu (na rozdíl od těch 3 ostatních i Listu Korintským) sice není přímo zmínka o Ježíšových slovech proměňování chleba a vína v jeho Tělo a Krev, jak nám zanechal při poslední večeři, tak celé Janovo evangelium dýchá chlebem života, čili eucharistií, která se zde silně prolíná s Boží Láskou.

Nanebevzetí Panny Marie  (Lukáš 1,39-56)

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie byla ustanovena teprve nedávno, v roce 1950 papežem Piem XXII. V tradici církve však existuje mnohem déle, že byla svým Synem vzata neporušena do nebe s tělem a duší. Tím Bůh završil její požehnanou životní cestu, která počala jejím souhlasem s Božím plánem narozením Spasitele, který se tímto stal jejím Synem. Provázela ho po celou dobu od narození až po kříž (Jan 19,25) a vždy plnila jeho vůli a vyzávala k tomu i všechny ostatní (Jan 2,5). Stejně jako její manžel Josef toho moc nenamluvila, Písmo zachytává jen několik její slov a chvalozpěv při navštívení Alžběty (Lukáš 1,46), ale za to mnohem více vyprávějí její činy. S apoštoly očekávala i příchod Těšitele, Ducha Svatého (Skutky 1,14).

Panna Maria vždy plnila vůli svého Syna a k tomu stále vyzývá i nás. Proto je pro nás velkým vzorem víry i zbožnosti.

Pane prosíme Tě, abychom v Tvé matce viděli vždy zdroj pravé víry a vyslyš její přímluvu za nás hříšné.

21. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,60-69)

Texty dnešní neděle z Janova evangelia částečně odpovídají Matoušovu evangeliu 16,16. Petr vyznává Ježíši, že je Boží Svatý, že mu věří a nemají za kým jiným jít, protože nikdo jim nemůže dát to, co Ježíš. Pane, Ty máš slova věčného života. Věříme tomu? Není to až tak jednoduché, vždyť i samotný Petr v kritické době Ježíšova odsouzení chybil a nevíme, zda těmto slovům skutečně věřil. Ale přesvědčil jej prázdný hrob a s pomocí Ducha Svatého pak už hlásal neohroženě Boží slovo. Proto Tě i my Pane prosíme o dar víry, abychom dokázali překonat různé pochybnosti a plně se oddali a věřili Tvému spasitelskému dílu, že Tvá slova jsou skutečně slova věčného života. Máme možnost se o tom přesvědčit každý den při přijímaní eucharistického Krista ve Svátosti Oltářní po bohoslužbě oběti, která je nedílnou součástí každé mše svaté. Protože slova kněze "toto je mé tělo", "toto je má krev" a "to čiňte na mou památku v tomto případě nejsou žádné vymyšlené libovolné fráze, ale přímo naplnění Ježíšova přání z z jeho poslední večeře - "kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, bude mít v sobě věčný život" (6,54)

22. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 7,1-23)

Po krátké pauze nad eucharistickým zaměřením Janova evangelia se opět vracíme k Markovu evangeliu. Bůh nám dal své zákony. Ne proto, aby nás nějak sekýroval nebo omezoval, ale jako návod na správné chápání života. Farizeové celý zákon brali doslova a trvali na dodržování některých zásad bez ohledu celkovou situaci a tak to Ježíšovo přirovnání k čištění sklenic zvenčí je zcela trefné. K liteře zákona je však nutno přidat i milosrdenství a lásku, jinak jen pouhé mechanické plnění příkazů a zákazů ztrácí význam. Toho jsme samozřejmě svědky i v dnešní době, když parlament schválí nějaký zákon bez ohledu na všechny okolnosti. My však přistupujme ke všem přikázáním s vědomím, že je nám Bůh zachoval ne kvůli šikaně, ale kvůli našemu dobru. Pane, dej nám pomoci lépe poznat Tvé slovo.

23. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 7,31-37)

V prvním i druhém čtení vidíme, že nemáme rozlišovat mezi lidmi, protože všichni jsou boží tvorové a Bůh tak neškatulkuje lidi jak světská společnost. Pak se může stát, že poslední budou prvními a chudí těmi nejbohatšími. Když to aplikujeme na víru, tak kdo je navenek zbožný a plní všechna nařízení ještě neznamená, že je lepší než ten možná méně věřící, ale který svou víru projevuje láskou.

Na obě čtení navazuje i evangelium. Hluchoněmý v očích tehdejší společnosti byl považován právě za něco méněcenného. Možná i proto si ho Ježíš vybral, aby na něm projevil boží skutky a fyzicky ho uzdravil. Ale nesmíme zapomínat i na duchovní hluchotu. zda jsme schopni naslouchat Božímu hlasu. Proto toto uzdravení potřebujeme všichni, jak ve starozákonním chápání Židé i pohané, tak v novozákonním nejen my křesťané.

Pane, otevři se, dej nám svého Ducha, abychom lépe chápali Tvé slovo.

24. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 8,27-35)

Prorok Izaiáš očekává vysvobození z babylónského zajetí. To jak Bůh fyzicky vysvobodil Židy ze zajetí, možno chápat jako předzvěst vysvobození nás všech od hříchů Ježíšovou krvavou obětí na kříži.

Ve druhém čtení Jakub poukazuje na fakt, že víra bez skutků je mrtvá. Někteří teologové (hlavně protestantští) poukazují na polemiku s Pavlovým listem Římanům. Nutno si ale uvědomit, že pod pojmem skutky Pavel má na mysli různé povinnosti a fakta ze Zákona (např. obřízka), které ale Ježíš nahradil a ospravedlnil svou obětí a ke spáse už je nepotřebujeme, kdežto Jakub pod pojmem skutky má na myslí lásku ke svému bližnímu a tu vyzdvihuje právě i apoštol Pavel (13,10). Také Ježíš ve své eschatologické řeči říká, že budeme souzeni jaké skutky jsme projevili svému blIžnímu (Mt 25,31-46).

V textu evangelia můžeme pozorovat, že Ježíš si za své učedníky vyvolil prosté lidi, nikoliv tehdejší náboženskou elitu. Že Ježíš má lidskou i božskou podstatu, můžeme pozorovat na prvním apoštolu Petrovi. Na jedné straně pod vlivem Ducha Svatého poznává v Ježíši Božího Syna, ale na druhé straně ještě nechápe smysl jeho utrpení, na jeho oběť na kříži, se dívá z lidské stránky (viz Jan 20,9). Ale má svou víru, která se pak plně projeví po seslání Ducha Svatého v naprosté odevzdanosti Ježíšovi. A tak i my můžeme postupně dospívat ve víře a chlubit se jen tím jediným, Kristovým křížem. Protože na něm je postavena naše spása, naše sbližování se s Bohem. Pane prosíme Tě a dary poznávání Tvé nekonečné milosti.

25. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 9,30-37)

Texty dnešní neděle opět na sebe navazují. Varují nas před pokušením a žádostivostí, kterým když podlehneme, tak se rodí potom samé zlo. Proto prosme Boha o ochranu před pokušením, jakou zažil i sám Ježíš na počátku svého veřejného působení (Lk 4,2). Zároveň můžeme sledovat Ježíšovou poslušnost Otci, která se plně projevila, když visel bezmocně na kříži. A proto říká, že kdo chce být největší, ať je jen služebníkem. Dítě nám předkládá jako vzor poslušnosti. Kdo přijme dítě, přijímá samotného Krista. Ježíš apoštolům několikrát říkal o své smrti a následném zmrtvýchvstání, ale oni tomu nerozuměli a báli se ho na zeptat. Pane Bože prosíme Tě, abychom se nikdy nevyvyšovali nad ostatní a chtěli býti služebníky všech. A také abychom se v případě jakýchkoliv nejasností vždy dokázali na Tebe obrátit stejně jak každé malé dítě na své rodiče, vždyť Ty jsi náš společný Otec všech na nebesích.

26. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 9,38-48)

V dnešním evangeliu Ježíš varuje před pokušením. Satan nás stále pokouší, chce nás vzdálit od Boha. Pokoušel i samotného Ježíše (Matouš 4,1-11). Ježíš jako Bůh samozřejmě dokázal pokušení odolat a zároveň nám dává nějaký návod, abychom mu dokázali odolávat i my. Jsme jen slabí lidé, proto nás velmi může posilovat modlitba. A ta nám dá sílu odolávat. Samozřejmě, že Ježíš po nás doslova nechce, abychom si uřezali nohu nebo vyloupli oko, ale abychom se mohli oddat do jeho náručí, uvědomit si, že bez Ježíše nezmůžeme nic a už toto vědomí nám dává účinnější prostředky v boji proti satanovi, který číhá na každé naše zaváhání. Můžeme pozorovat souvislost s druhým čtením, kde Jakub varuje boháče, aby nepropadli jeho mamonu, který je skutečně velkým pokušením. Ježíši, prosíme Tě o Tvou pomoc v každém pokušení, abychom mu mohli odolat a nevzdalovat se tím od Tvé milosrdné náruče.

27. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,2-16)

Nedělní evangelium je v dnešní době aktuálnější než kdysi. Krize manželství, "volné" vztahy, svazky stejných osob, interrupce... Dnes, když každé druhé manželství končí rozvodem, často pro zcela malicherné příčiny, Ježíš stále aktuálně připomíná, že Bůh vytvořil svazek muže a ženy a oni dva budou jeden člověk. Toto by si měli uvědomit hlavně ti, kteří se chystají přijmout svátost manželství. Že je to Boží požehnání na celý život a k němu samozřejmě patří i přijímání dětí, které jsou nejkrásnějším plodem každého manželství. Naším úkolem ale není odsuzovat rozvedené, tato věc patří výlučně Bohu. Těžko pranýřovat třeba ženu, která se rozvede kvůli manželova alkoholismu, hráčské vášní apod. Je třeba se za každý svazek modlit a pokud existuje nějaká možnost jeho zachování, vždy se ji snažit využít, s Boží pomocí lze překonat i zdánlivě neřešitelné problémy. V dnešní době je aktuální další věc, a to tzv. svazky stejných osob - gayů a lesbiček. Manželství je svazek muže a ženy, proto toto vše je proti Božímu plánu. Ale podle zásady "Musíš nenávidět hřích, ale milovat svého bližního" tyto osoby nemůžeme také odsuzovat, ale přicházet k nim láskou a hlavně se za ně modlit. Bůh totiž vždy má nějaké řešení, když už my lidé nevíme, jak dále.

Děti jsou krásným plodem každého manželství. Jejich odmítnutí je odmítnutím samého Boha. Ježíš říkal, nechte maličkých přijít ke mně. Když nebudete jako děti, nevejdete do Božího království. Proto tě Bože prosíme o ochranu počatých ještě nenarozených dětí, aby každá matka s láskou přijala své dítě, aby mohlo přijít na svět

28. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,17-30)

Nedělní evangelium opět ukazuje na fakt, že Boha bychom měli mít na prvním místě. Ježíš nekritizuje mladíka za to, že má hodně majetku, ale ukazuje na fakt, že starost o majetek člověka zbytečně zahlcuje a odvrací pozornost od Boha, od jeho lásky. A majetkem se nemyslí jen finanční stránka, ale jakékoliv činnosti, které stavíme na vyšší úroveň než Boha a také naše různé závislosti.

Petr a apoštolové kvůli Ježíši opustili všechno a šli za ním. Věřili v něj, že je povede po správných cestách a už neměli obavy o světské starosti.

Pane prosíme Tě, abychom se dokázali odevzdat do Tvé náruče a dej nám svého Ducha, aby nás vedl stále k Tobě a neodvracel naše cesty jiným směrem, abychom si uvědomili, že největším naším majetkem jsi Ty sám, protože bez Tebe nemůžeme vůbec nic. Jediná jistota jsi Ty.

29. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,35-45)

V evangeliu této neděle opět rezonuje téma pokušení moci. V dnešní době snad nyní ještě více aktuálnější než tehdy. Zebedejovi synové Jan a Jakub, apoštolové nazývání "synové hromu" se začínají dohadovat o svá prvenství v Božím království. Není jisté, zda je to z jejich hlavy, nebo z hlavy jejich matky Salome, která samozřejmě pro své syny chce to nejlepší. Je to ale opět ta situace, o které mluvil Ježíš i Petrovi, že nemá smysl pro věci božské, ale jen lidské (Matouš 16,23). Učedníci zatím ještě nechápou, co musí Ježíš podstoupit, abychom mohli nakonec dosáhnout té slávy, kterou nám slíbil. První musí být poražena smrt, a to půjde jen a jen cestou kříže. A pak se teprve můžeme radovat z vítězství, a pak už vůbec nebude důležité, kdo bude po pravici a kdo po levici, protože všichni budeme Kristovi.

Proto Ježíš přesně říká fakt, že nepřišel obsluhovat, ale sloužit.

A jak několikrát v Písmu zdůrazňuje, abychom se vyvarovali pýchy, ze které vychází každý hřích. Proto důsledkem pýchy je skutečnost, že první bude posledním, a poslední prvním. A toto už můžeme pozorovat i v tomto pozemském životě, když sledujeme osudy například politických nebo vojenských diktátorů, které potvrzují rčení, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Pane prosíme Tě, dej nám dar větší pokory a plné odevzdanosti se Tobě, abychom překonali různá pozemská pokušení.

.

30. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,46-52)

Nedělní evangelium nám popisuje uzdravení slepého. Nejde jen o samotné uzdravení, ale zkusme se zamyslet nad tím, co tím Ježíš chtěl říci. Nejdříve někteří okřikovali slepého, aby neobtěžoval mistra. V dnešní době vidíme analogii v tom, když mnoha lidem je bráněno v jejich víře, v přístupu k Ježíši. A nemám na mysli jen minulou dobu v naších zemích během 2. světové války i dlouhých 40 let po ní, ale i situaci v mnoha částech světa nyní, kdy je lidem blokován přístup k Ježíši a to nejen v zemích třetího světa, ale i v civilizované Evropě, kdy např. některé kliniky nutí své lékaře vykonávat potraty nebo dochází k odstraňování křížů ze škol i různých institucí. Modleme se za ně i za jejich pronásledovatelé. Ježíš viděl víru slepého a proto ho uzdravil. A ta jeho víra se projevila v tom, že šel hned za Ježíšem. To je to nejkrásnější poděkování Ježíši za jeho dary, že jdeme za ním, následujeme ho. Jaký rozdíl např. v očištění malomocných, kdy 9 z 10 uzdravených Ježíši ani nepoděkovalo (Lukáš 17,18).

Pane prosíme Tě, dej nám sílu, abychom dokázali vzít svůj kříž a dokázali Tě vždy následovat (Matouš 16,24)

31. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 12,28-34)

Dnešní Ježíšova odpověď je vlastně zkráceným desaterem Božích přikázání. Milovat Boha je souhrn prvního až třetího přikázání a láska k bližnímu je obsahem 4. až 10. přikázání.

Tentokrát Ježíš nekáral učitele zákona jak často v jiných případech za jejich povrchnost a slepé dodržování zákona, ale naopak ho pochválil, že moudře odpověděl. O lásce k Bohu asi nemusíme u farizejů a zákoníků pochybovat, ovšem o lásce k bližnímu už se s tím tak nedá souhlasit (např. Matouš celá 23. kapitola). I když samozřejmě milovat Boha je největším přikázáním, tak bez navazující lásky k bližnímu to prostě ani nejde, proto se obě tyto přikázání vzájemně prolínají. Měli bychom skutečnou radost v srdci tehdy, kdybychom přijímali Boží Tělo a zároveň byli rozhádáni s kýmkoliv z lidí? Do takového srdce určitě Ježíš netouží jít.

Pana prosíme Tě, dej nám poznat, že láska k Tobě je vždy i láska ke svému bližnímu, že si to neodporuje, ale vzájemně se obojí doplňuje.

32. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 12,38-44)

V listě Židům jsou časté zmínky o Kristově kněžství, kde je uváděn jako velekněz na věky. Zde vidíme srovnání starozákonního kněžství a novodobého Kristova. Na rozdíl od stále se opakujících starozákonních obětí jeho oběť na kříži stačila jediná, aby vykoupila nás lidi ze hříchu, je navždy. A Kristův druhý příchod na Zem už bude jen naplněním jeho oběti na kříži. i my máme účast na jeho oběti ve svátosti Eucharistie, ve které je přítomný živý Kristus. tato oběť ale na rozdíl té jediné neopakovatelné na kříži už není krvavá, protože jeho krví jsme byli jednou provždy vykoupeni.

A oběť je i témou dnešního evangelia i 1. čtení. Milosrdenství je více než jakákoliv oběť (Matouš 9,12). A proto i ve známém příběhu oceňuje více drobný příspěvek chudé vdovy, která dala vše co má. Dala celé své srdce, celá se odevzdala do Boží náruče a svěřila se mu.

Pane prosíme Tě, abychom vždy Tebe měli na prvním místě, na rozdíl do pomíjitelných světských radostí i starostí.

33. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 13,24-32)

Ve 2. čtení pisatel Listu Židům už několik týdnů srovnává všeobecné kněžství s Božským (Kristovým) kněžstvím. Pouze Kristova oběť dokáže odpouštět a zahlazovat hříchy, ta jediná a nezaměnitelná vede k dokonalosti.

První čtení i evangelium na konci liturgického roku se už zaměřují na Kristův druhý příchod. Není vůbec důležité, zda k tomu dojde zítra, za sto nebo několik tisíc let. V Božích očích jsou totiž jakékoliv pozemské časové údaje jen zlomkem jeho nekonečného času. Stejně tak lze pohlížet na pozemské pokolení ve vztahu k věčnosti. Mnohem důležitější je proto být stále v bdělosti a nepodléhat všem pozemským pokušením.

Ježíš jako Boží Syn samozřejmě o této hodině ví, ale není vůlí nebeského Otce ho zveřejňovat právě kvůli tomu, abychom byli na něj kdykoliv připraveni a proto pokání, svátosti a svou pokoru neodkládali až do soudního dne.

Pane prosíme Tě, dej abychom byli na Tvůj příchod vždy připraveni, podobně jako 5 prozíravých panen (Mt 25,1-13) .

Slavnost Krista Krále (Jan 18,33-37)

Konec církevního roku znamená Kristovo definitivní vítězství, jeho věčné Království. Řecko-katolická liturgie začíná vždy zvoláním "Požehnané království Otce i Syna i Ducha Svatého nyní i vždycky na věky věků". Kristovo království je mezi námi, i když si to možná ještě neuvědomujeme. Je tomu tak, protože satan byl definitivně poražen Ježíšovou obětí na kříži. Toto si opět připomeneme v dnešním evangeliu, které se vrací do období největšího Kristova vítězství, vítězství nad smrtí. Kristovo Království je věčné, nepodléhá žádným volbám, falešným slibům a intrikám na rozdíl od všech pozemských království a vládců. Pilát tomuto nerozumí, ale i přes svou krutost má před Ježíšem díky tomuto určitý respekt (Jan 19,22). Ale podléhá zfanatizovanému davu. Jak jsme na tom my? Nepodléháme také různým "královstvím", které se na nás valí z reklam, masmédií, politických mítinků apod. a slibují snadná řešení. Ale to vše jsou pomíjející se věci, které dříve nebo později skončí. Ježíšovo Království je věčné a jisté.

Pane prosíme Tě, abychom nepodléhali různým pokušením tohoto světa a nezapomínali, že jediné království je cesta kříže.