půst a velikonoce 2024

Seslání Ducha Svatého - cyklus B (Skutky 2,1-11,  Jan 7,37-39 a 15,26-16,15)

Aleluja! Slavíme druhý nejdůležitější den liturgického roku ohraničující velikonoční období. Jeho vigílie je velmi podobná vigílii Vzkříšení Páně včetně obřadů požehnání ohně (světla) a až 7 možných starozákonních čtení. Ve slavnosti se snoubí více významů. Duch Svatý bude od této chvíle naplňovat kroky hlasatelů evangelia a provázet je, zároveň jim poskytuje dary pro službu (charismata). Díky těmto obdarováním mohou vytvořit společenství církve. Slavíme tedy i jakési narozeniny církve a její misii. Ale nelze ani přehlédnout téma vnitřního života samotného Boha, z jehož nitra Duch svatý vychází.

Vlastní průběh seslání Ducha Svatého nám popisuje první čtení ze Skutku apoštolů. Den Letnic je ve Starém zákoně oslavou daru Tóry - Zákona. Prorok Ezechiel předpovídal jiný zákon, který Bůh daruje přímo do srdce. A právě to se nyní stalo! Všimněme si také narážky na babylonské zmatení jazyků, které je právě dnes překonáno. Originál mluví o ohnivých "jazycích" ve smyslu lidského orgánu "jakoby z ohně" a dále "začali mluvit jinými jazyky", tedy "cizími" nikoli ve významu neznámými.

Ve druhém čtení apoštol Pavel připomíná, že každý, kdo má nějaký dar Ducha, slouží druhým a nemůže tento dar chápat jako výsadu vůči ostatním.

Janovo evangelium v textu o poslední večeři asi nejvíce z celého Nového zákona vysvětluje vztah mezi Bohem Otcem, Synem a Duchem svatým. Proto jsou dnes zařazeny za sebe dva úseky z různých kapitol. Všimněme si, že popisují vztahy mezi jednotlivými osobami Nejsvětější Trojice.

Praxe křesťanů není postavena jen na jejich osobních schopnostech, vytrvalosti či snažení se. Bůh jim dává zvláštní sílu. Nejde o vitamíny ani vesmírnou energii, ale o někoho! Duch svatý chce a může s člověkem úzce spolupracovat. Duch Boží člověka posiluje, dává mu moudrost, odvahu či sílu. V jeho moci mohou lidé konat velké věci, i když jsou obyčejní a slabí. Podmínkou je přijetí Ježíše do svého života a otevřenost pro působení Ducha.

Velikonoční období je ohraničeno dvěma Božími hody - největšími svátky v liturgickém kalendáři i v dějinách spásy, od vzkříšení Krista po seslání Ducha Svatého. v obou případech po požehnání se přidává radostné aleluja. Je to symbolické období od začínajícího se jara až po skutečné léto nejen v přírodě, ale především v naších srdcích.

Nedávno jsme slavili slavnost Nanebevstoupení Páně a desetidenní novénou jsme se připravovali na dnešní slavnost. Trochu jakoby to navozovalo smutek, že Pán odchází, že nás opouští. Ale to neznamená, že Ježíš odchází do "důchodu", jak to přirovnal kdysi náš bývalý kaplan Artur Kimak (dnes je farářem ve Vendryni a Bystřici). Naopak, je to další důvod na radost. Apoštolové sice osiřeli, ale s vírou a Pannou Marií očekávají Těšitele, kterého Ježíš slíbil před svým ukřižováním (Jan 14,16). Nezůstaneme sami, on bude pokračovat v Ježíšově díle a v něm bude Ježíš stále s námi, protože Duch Svatý je Bůh (Matouš 28,29). Proto už nikdy nebudeme sami. přesně na 50. den po zmrtvýchvstání se projevila moc Ducha Svatého v podobě ohnivých jazyků, proto je liturgická barva slavnosti červená. Duch Svatý přináší pokoru a proto každý slyší Boží slovo ve svém jazyce, je to protiklad pýchy, když Babyloňané stavěli věž tak, že chtěli dosáhnout Boha a proto jim Bůh popletl jazyky a nerozuměli si (1.Mojžišova 11,4-7). Duch Svatý vše napravuje. Nyní už rozumějí všichni, kdo chtějí naslouchat. Když má člověk v srdci pokoru, tak vždy slyší Boží hlas.

Je dobré se zamyslet nad silně vypovídajícím textem písničky č. 422 z kancionálu (Přijď o Duchu přesvatý) a uvědomit si, co pro nás Duch Svatý jako 3.božská (často opomíjena) osoba znamená a co nám přináší. Jen v Duchu Svatém můžeme říci, že Ježíš je Pán (1.Kor 12,3).

Duchu Svatý, posiluj naši víru svými sedmi dary (Skutky 2,38).

7. neděle velikonoční - cyklus B (Jan 17,11-19)

Aleluja! Poslední neděle před Letnicemi je již plně zaměřena na přípravu k přijetí Ducha svatého. On nejen naplňuje srdce, ale také dává dary, které jsou velkou pomocí, ale mohou také způsobit mnohá nedorozumění. Proto na prvním místě musí společenství usilovat o poslušnost Bohu a o vzájemnou jednotu. Tato neděle je také dnem modliteb za sdělovací prostředky.

Učedníci se po Kristově Nanebevstoupení nerozprchli. Nyní, na rozdíl od okamžiku Ježíšova zatčení, jsou pohromadě a snaží se jednat v intencích Kristova příkazu. Duch svatý bude darován až za několik dní. Oni se nyní soustředí na sebe, brzy se však jejich pozornost upne k druhým lidem a k hlásání evangelia.

Jan ve 2. čtení upozorňuje na naivní pocit některých členů komunity, kteří se domnívali, že již dosáhli dokonalosti. Snaží se je tedy vést k rozlišování mezi duchem Božím a duchem klamu. Jedním z ukazatelů je jejich vlastní připravenost k lásce vůči bližním.

Poslední večeře v Janově evangeliu vrcholí Ježíšovou velekněžskou modlitbou. Je dobré zahlédnout, jak nesmírně osobní a intimní charakter tento text má. V první části Ježíš prosil o oslavu Otcova jména a nyní prosí za jednotu učedníků.

Ježíšova modlitba na závěr poslední večeře je velkým zakončením celého dosavadního díla. Nejen, že zde odhaluje, co znamená, že Syn oslavil Otce (17,4), ale také vystupuje síla lásky, jakou chová k učedníkům. Tato modlitba se netýkala jen apoštolů, ale Kristova slova dopadají i do dnešní doby, na nás a současnou církev. Pán se modlí za naši radost, za naše posvěcení a ochranu! Tato modlitba dostane zvláštní sílu až s darem Ducha Svatého, který je odpovědí na Ježíšovu modlitbu.

Jsme nyní v novéně 10 dnů od Nanebevzetí Páně do Seslání Ducha Svatého. Očekáváme příchod Těšitele. Dnešní evangelium je důkazem toho, že Ježíš na nás stále myslí. Ochraňuje nás v každém okamžiku a především od nástrah zlého, který číhá na každou příležitost. A i proto slibuje apoštolům druhého Těšitele, svého Ducha, který bude v jeho díle pokračovat po jeho Zmrtvýchvstání. Duch Svatý nám dává svými dary velkou sílu. Ježíš přes svým ukřižováním řekl Pilátovi, že jeho Království není z tohoto světa (Jan 18,36). A proto ho nikdo nemůže zničit. A když říká, že jeho učedníci také nejsou z tohoto světa, tak jim dává tímto plnou ochranu před nástrahy hříchu a svým Duchem silně posiluje jejich víru tak, že jsou všichni za Krista ochotni a s radostí položit svůj život (Skutky 5,41). A tím získají nový život, který už nikdo nemůže ohrozit. A Ježíš takhle myslí na nás všechny, na každého z nás (srovnej Matouš 18,12). Nikdo mu není lhostejný a všem nám dává podíl na svém království. Je jen na nás, jak na jeho výzvu odpovíme. Protože Bůh je Láska, ta je hlavním obsahem Janova evangelia i v jeho prvním listu.

Pane, prosíme Tě o posílení naší víry, že Ty jsi ten, který nás může ode všeho osvobodit a zachránit (Mt 6,13).

Nanebevstoupení Páně - cyklus B (Marek 16,15-20)

Aleluja! Slavnost Nanebevstoupení Páně je rovnocenná nedělní slavnosti. Významný den, kdy zmrtvýchvstalý Ježíš završuje své pozemské dílo spásy.

Ještě 40 dnů se zjevoval apoštolům, učedníkům i dalším lidem, kteří ho provázeli. Ti postupně v něj uvěřili, že je skutečně Boží Syn. Jeho tělo už bylo oslavené, nepodléhalo běžným fyzikálním zákonům. Dokončil své dílo svěřené mu Otcem a navrací se k němu. Neodchází ale "do důchodu", ale stejně jak odcházel k Otci, tak jednou přijde na konci věků při svém druhém příchodu. Neopustil nás, sami jsme nezůstali, jak nám slíbil v závěru Matoušova evangelia (28,20). A slíbil nám svého pokračovatele - Těšitele, Ducha Svatého, který bude pokračovat v jeho díle a vést církev, kterou založil (Jan 15,26). A to se stane hned za 10 dnů (Skutky 2,1). A během tohoto období budeme prožívat Novénu k Seslání Ducha Svatého, ta je nyní náhradou za zrušený svatodušní oktál, který byl podobný tomu velikonočnímu.

Dva muži v bělostných šatech obracejí pozornost užaslých učedníků dolů, na zem. V očekávání toho, který "přijde zase právě tak", se chci také já porozhlédnout, co zde mám ještě udělat! Pane Ježíši, po dokončení Tvého díla na zemi dej, ať přijmeme Ducha Svatého, ať si dokážeme připravit své srdce na jeho opětovné přijetí, jak tomu bylo při naší svátosti biřmování.

6. neděle velikonoční - cyklus B (Jan 15,9-17)

Aleluja! Velikonoční období se už přehouplo do své druhé poloviny a směřuje ke slavnosti Seslání Ducha Svatého. Texty se zabývají otázkou, na čem stojí život společenství, jehož členové přijali Ježíše a nechali se pokřtít. Dnes je dobré modlit se za dar lásky pro naše společenství a za naše rodiny.

První čtení se věnuje křtu pokorného pohanského vojáka Kornélia. Petr řeší otázku, zda i oni mohou být pokřtěni. Výběr veršů zachycuje dar Duch Svatého, který je setníkovi a jeho lidem dán. Klíčové ovšem je, že se tak stane ještě dříve, než jsou pokřtěni. To zboří poslední Petrovu pochybnost o křtu pohanů!

Ve druhém čtení apoštol Jan chce zřejmě uchránit komunitu křesťanů před působení falešných hlasatelů a vzájemných rozbrojů. Společenství s Bohem a s ostatními křesťany je jeden celek, nelze oddělit.

Evangelium 15. kapitolou navazuje na minulou neděli o pravém vinném keři, kterým je sám Ježíš. Ocitáme se už při poslední večeři. Ježíš říká nejdůležitější poselství své mise. Nyní se hlavní důraz posouvá na slovo "milovat". Otec miluje Syna a Syn tuto lásku opětuje. Vše nasvědčuje tomu, že je řeč o Duchu Svatém. Ježíš zve učedníky, aby "zůstali v jeho lásce". Snadno se lze ptát, co to znamená. Z dalších Kristových slov vysvítá, že jde o napojení na Ducha Svatého, tedy na toho, který tvoří nejužší propojení Otce a Syna. Jistě lze říci, že o vnitřním životě Boha víme málo. Přesto se zdá, že nás Ježíš zve k účasti na tomto tajemném vnitřním životě Hospodina. Je postaven na vzájemné lásce Syna a Otce a tato láska se rozlévá také k učedníkům, kteří Boha přijali, tedy i k nám! Stačí otevřít své srdce tomuto Rytíři Boží lásky a dovolit mu, aby jednal i v našem životě. Ježíš už své učedníky nenazývá služebníky, ale přáteli. To je pečeť jeho oběti za nás hříšníky.

Bůh je Láska, to je častým tématem Janova evangelia i jeho prvního listu. Jako jeho učedník (miláček Páně) toho byl často svědkem. Bůh si nás zamiloval a jako důkaz poslal svého Syna, aby nás očistil do hříchu. V tomto textu možno sledovat první náznaky existence Boží Trojice.

A tak poprosme Nejsvětější Božskou Trojici. Bože Otče, děkujeme Ti, že sis nás vyvolil za své děti. Pane Ježíši, děkujeme Ti za křest, který nám dává naději na věčný život a Duchu Svatý, děkujeme za Tvé dary, hlavně dar víry. Bože prosíme Tě, ať nikdy nezklameme Tvou důvěru a vždy budeme zachovávat Tvé slovo.

5. neděle velikonoční - cyklus B (Jan 15,1-8)

Aleluja! Ve velikonočním období se věnujeme Janovu evangeliu. To dnešní obsahuje dlouhou řeč Ježíše při poslední večeři, kam patří i patnáctá kapitola. Podobenství o vinném kmeni a ratolestech je silným motivem základního refrénu: "zůstaňte ve mně"

Možná nejeden rodič zažil horké chvilky, když se jeho dítě rozhodlo, že bude žít bez rodičů. Pubertální nápad se brzy ukázal jako hloupý, ale mladý člověk zjistí, jak nesnadné je žít bez kvalitního zázemí. Evangelium reaguje na práci vinařů. Mnozí z nás již keře a stromy neprořezáváme ani neřízkujeme. Přesto obraz větví napojených na kmen a mízy, která je napájí, zůstává velmi názorným. Co však je ona míza v duchovním životě? Ježíš dává učedníkům svého Ducha. Bez něho se křesťanství stane prázdným ritualizováním života či souborem morálních norem. Otevřeme se znovu této Boží síle Ducha Svatého.

Text evangelia navazuje na minulou neděli Dobrého Pastýře. nyní se Ježíš přirovnává k vinaři, který pečuje o své ratolesti. Stejně jako ovce jsme to my, ke komu Ježíš promlouvá a je na nás, zda zůstaneme v něm a přinese nám to ovoce, které nám může dát jen On. Anebo se od něj odvrátíme a tím si odřežeme cestu od jeho milosti. Bůh nás k ničemu nenutí, ale stále nám dává šanci na obrácení, na přijetí jeho slova, lásky a milosrdenství. A pokud ho přijmeme, tak se také můžeme nazývat nejen jeho dětmi, ale i jeho učedníky.

Pavel (původně Šavel) ve Skutcích několikrát mluví o svém obrácení. Dokázal přijmout lásku a milost Boží a byl za to odměněn, že mohl evangelium hlásat všem pohanům, kteří ho na rozdíl od Židů přijímali více a s radostí.

Apoštol Jan ve 2. čtení píše do Malé Asie povzbuzení. Pravý křesťan poznal Boží lásku, protože Bůh je láska. Slovo Láska (tj. Bůh) je ústředním tématem všech Janových knih.

Duchu Svatý, dej nám sílu, abychom dokázali přijmout a hlásat Tvé Slovo, jak svou vírou, tak i svými skutky, které ji provázejí.

4. neděle velikonoční (Dobrého Pastýře) - cyklus B (Jan 10,11-18)

Aleluja! Této neděli se říká neděle Dobrého Pastýře, protože se čte evangelium o dobrém pastýři. Je to den modliteb za duchovní povolání. Velký význam samozřejmě hraje slovo pastýř, vztažené na vzkříšeného Krista.

Dnes již naše společnost nežije z pastevectví. V Ježíšově době však šlo o běžnou práci. Pán využívá každodenní zkušenost, aby vysvětlil vztah Boha k člověku. Dnes slovo ovce má možná negativní význam bezhlavého stáda. Zkusme se však vrátit k pohledu tehdejších Izraelitů a všimnout si, co se Ježíš snaží vysvětlit! I bezbranné a nevinné Bůh bere vážně, pečuje o ně, záleží mu na nich, zná je jménem. Řeč je o každém z nás bez rozdílu. Takový je náš Bůh!

Text první čtení navazuje na událost z minulé neděle, kdy Petr a Jan uzdravili chromého v chrámě. Vzbudilo to pozornost a oba byli zatčeni. Nyní musí svůj skutek obhájit. Petr mluví velmi otevřeně a svědčí o tom, kdo Kristus je a jaký má zásadní význam. To nepřestalo platit ani dnes. Petr s apoštoly dostali dary Ducha Svatého a proto mohli neohroženě hlásat Boží Slovo bez strachu a bázně a přitom mohli už i oni dělat zázraky podobné, jak dělal před svým ukřižováním Ježíš a společně také pro něj trpět a nést i svůj kříž.

Apoštol Janve druhém čtení varuje od pokušení myslet si, že uvěřením a přijetím křtu jsme již dosáhla cíle. Máme velikou výsadu - jsme děti Boží! Ale u cíle ještě nejsme.

Stále běží velikonoční doba, dnešní slavnost se také nazývá Neděle Dobrého Pastýře a to nám připomíná i dnešní evangelium. Text navazuje na příběh o uzdravení slepého od narození. Farizeové slepce vyhnali jako hříšníka a prosťáčka, ale Ježíš se ho ujal jako mesiáš. V našem textu je řada významných konstatování, která mají dopad na pochopení Kristovy lásky k Otci i k lidem. Ježíše právem přirovnáváme k dobrému pastýři, který tak miluje své ovce, že dá za ně svůj život. Dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Ale pak je vzkříšen a tím dal věčný život i nám. A radost má z každé své ovečky (Lukáš 15,5). Tím, že myslí na každého z nás, tak nám vždy dává šanci každému se změnit, zbavit se závislosti na hříchu a přijmout Boží Lásku a Milosrdenství. A tím může odpouštět hříchy i nám (2.Korintským 5,19). Jsme milované Boží děti. A myslí na všechny ovce (lidi), ať už jsou Židé, Římané nebo jiní pohané a vůbec nezáleží, kdy a jak se obrátili na křesťanskou víru. Přišel pro nás všechny. Proto i Pavel po svém zázračném obrácení s takovým nadšením hlásá evangelium pohanům. Je typický příklad, jak nechal v sobě umřít starého člověka a žít novým životem (Efesanům 4,22-24).

Pane prosíme Tě, naplň nás svým Duchem a Milosrdenstvím, abychom s láskou mohli hlásat Tvé slovo, ale hlavně podle něj žít

3. neděle velikonoční - cyklus B (Lukáš 24,35-48)

Aleluja! Třetí kapitola apoštolských skutků popisuje první znaky doprovázející ty, kteří žijí v moci Ducha svatého. Petr a Jan "jen náhodou" potkají chromého. Prosí za něj v Ježíšově jménu a Bůh jedná. Zde konkrétně uzdravením, ale především následnou reakcí mnoha lidí. To je okamžik, kdy má Petr svědčit o Kristu a hlásat evangelium.

Žalm odpovídá na první čtení, je prosbou o vyslyšení, ale i modlitbou naděje a důvěry.

Janův první list je především opisem podstaty, že Bůh je Láska, vtělený Bůh, Ježíš Kristus. Tímto listem navazuje na své vzletné evangelium. A zdůrazňuje, že i když zhřešíme, máme u Otce zastání. Můžeme se k němu kdykoliv obracet. Ano, toto je ta jeho velikonoční oběť. Šel na kříž dobrovolně, i když na něj patřil zločinec (Barabáš), tak přijal nespravedlivé rozhodnutí Pilátovo, kterého k tomu donutili židovští představitelé a zfanatizovaný dav (Lukáš 23,25). Aby mohl porazit smrt a dát nám věčný život. A dal nám také svého Ducha, abychom toto vše mohli chápat v rámci našich smyslových schopností (Jan 20,22). I učedníkům putujícím do Emauz se nakonec otevřely oči. Tak Ti Pane děkujeme, že svou Láskou nám vracíš zpět naši nevinnost, kterou jsme dostali při Svátosti křtu, ale pak svými hříchy ji postupně začali ztrácet a ty jsi nám ji obnovil (Římanům 5,19). List je skvělou ilustrací toho, jak se v křesťanské praxi snoubí zápas o dokonalost s naší slabostí a sklonem k hříchu. Pravda, lítost a úsilí.

V evangelii se vracíme k nedělnímu odpoledne, Živý Ježíš potává ustrašené učedníky cestou a také se setkává se svymi jedenácti apoštoly. Ukazuje své ruce a bok, rány na těle zůstaly a nepůsobí již bolest. Musí tedy jít o tělo fyzické a nikoli jen zdánlivé, jaké by vykouzlil nějaký přelud. Ježíšovo vzkříšené tělo není zatíženo bolestí a smrtí, ale zároveň je fyzické, nese podobu, kterou mělo před smrtí. Je zjevné, že jde o tělo vzkříšené, nesené jak přirozeností božskou, tak ale současně i lidskou. Máme před očima veliké Boží tajemství!

Pane prosíme Tě také, abys nám podobně otevřel oči a my jsme pochopili tuto Tvou nesmírnou oběť za nás hříšníky, že máme opět naději na věčný život, kterou jsme svými hříchy ztratili a tím naše radost ze vzkříšení byla dokonalá, protože velikonoční období stále liturgicky trvá a je jen na nás, zda ho budeme nosit ve svém srdci po celý rok.

2. neděle velikonoční (Božího Milosrdenství) - cyklus B (Jan 20,19-31)

Aleluja! Dnešní neděle je nazývána Božího Milosrdenství anebo také Neděle o Tomášovi. Zároveň také završuje velikonoční oktál, souvislý týden radosti, který slavíme jako jeden den.

Čtvrtá kapitola knihy Skutků apoštolů mluví o prvních obtížích, které mladičkou církev potkaly. Apoštolové stanou před veleradou a statečně vyznají Krista... Tato kapitola končí shrnutím - textem, který dnes čteme. Zpráva je samozřejmě zjednodušující, hned další kapitola ukazuje problémy, ale obecný pohled na mladou církev žijící ze vzkříšení Pána je plný optimismu a radosti.

Jan ve své první knize otevřel ve 4. kapitole téma vztahu ke spolubratrům uvnitř komunity. Zřejmě došlo k nějaké nevraživosti či věroučnému rozporu. V páté kapitole Jan připojuje jako argument význam křtu. Narodit se z Boha není otázkou našeho úsilí, ale darem Boží moci působící skrze křest.

V den vzkříšení Tomáš nebyl s apoštoly a tak neviděl Vzkříšeného Ježíše. Tudíž nevěřil v jeho vzkříšení, až když se sám přesvědčil. Marie Magdalská také zpočátku nepoznala Vzkříšeného Pána, byla v domnění, že je to zahradník (Jan 20,14). Taktéž v Den Páně ho nepoznali ani učedníci putující do Emauz (Lukáš 24,16). A nevěřili zpočátku ani samotní apoštolové, protože ve strachu před Židy měli zamčené dveře. Ale Ježíš přece jen nakonec všem jmenovaným otevřel oči a dal jim poznat, že je to On, Beránek Boží, který za nás umíral a byl vzkříšen pro Nový Jeruzalém (život). A tak dává šanci i nám v pochybnostech. Věřím také? Že Pán vstal z mrtvých, to už většina z nás věří. Ale že je stále s námi a kdykoliv nám dokáže pomoci? S tímto už bych si tak jistý nebyl. Nadávám, kleji, a nějak na Ježíše zapomínám, že právě on mne v nesnázích může pomoci. Jako by nyní vůbec neexistoval. Proto je nutno si uvědomit i tuto stránku věci. Ježíš je s námi až do konce života (Matouš 28,20). I když ho fyzicky nevidíme, každý den ho slyšíme ve Slově Boží, hlavně v evangeliích, a při každé mši sv. se s ním dokonce osobně setkáváme při svátosti Eucharistie. I při svatém přijímání nemám zavřené oči? Přijímám Ježíše nebo jen kousek hostie? Jsem v myšlenkách úplně někde jinde? Ano, musím uznat, že to tak často je. Není třeba fyzický důkaz, zastřené oči ani toto nepřesvědčí (Lukáš 16,31). Ježíše ale mohu vnímat ve svém srdci, poslouchat jeho hlas a řídit se jím. A pak teprve mohu říci jak Tomáš "Pán můj a Bůh můj". Blahoslavení, kdo neviděli a uvěřili.

O velikonoční radosti svědčí i obě novozákonní čtení. Čtvrtá kapitola knihy Skutků apoštolů sice mluví o prvních obtížích, které mladičkou církev potkaly, ale apoštolové stanou před veleradou a statečně vyznají Krista. Tato kapitola končí shrnutím - textem, který dnes čteme. Zpráva je samozřejmě zjednodušující, hned další kapitola ukazuje problémy, ale obecný pohled na mladou církev žijící ze vzkříšení Pána je plný optimismu a radosti. Jan ve své první knize otevřel ve 4. kapitole téma vztahu ke spolubratrům uvnitř komunity. Zřejmě došlo k nějaké nevraživosti či věroučnému rozporu. V páté kapitole Jan připojuje jako argument význam křtu. Narodit se z Boha není otázkou našeho úsilí, ale darem Boží moci působící skrze křest. Velikonoční doba běží v plném proudu.

Ježíši, moc Tě prosím, abys mne také otevřel oči a aby se v mém srdci našlo také místo pro Tebe, aby má radost z Tvého vzkříšení byla upřimná a dokonalá! A s touto vírou pak určitě lépe zvládneme i současnou nedobrou politickou situaci ve světě plném válek.

Vzkříšení Páně - Boží hod velikonoční - cyklus B (Jan 20,1-9)

Aleluja! Radostná zvěst se šíří po celém světě. Slavíme nejdůležitější událost liturgického roku. Pán vstal z mrtvých, tuto noc přemohl zlo a smrt. Je Pánem života. Jásot naplňuje každý moment bohoslužby, ve které před evangeliem má zaznít sekvence a na dalších místech radostné aleluja. Toto je skutečně den, který nám dal Pán! Od Adamova hříchu jsme se konečně dočkali nového života, který už hříchem nebude zatížen. Pominula noc, nastává věčný den.

Dnešní evangelium je samozřejmě radostnou zvěstí všem lidem, ale je to také má nejoblíbenější stať z celé Bible, úvod 20. kapitoly Janova evangelia. Po překvapivé zvěsti Petr s Janem běželi ke hrobu. A i když nechápali ještě písmo, tak uvěřili. Popisované překvapení učedníků, kteří se začali smiřovat s tragickým koncem Ježíšova působení, dodnes působí na čtenáře. Celá událost se apoštolům jeví jako naprosto nepochopitelná a Pán jim dává čas, aby mohli přemýšlet o svých omezených představách, nedůvěře či neochotě rozumět Ježíšovým slovům, kterými je na svou smrt připravoval. Kristus přemohl neúprosný zákon zla, který říkal, že každý, kdo se od Boha oddělí hříchem a zlem, nemůže se již k Bohu přiblížit. Takový člověk propadá smrti. Bůh tuto logiku Zákona přemohl mocí vlastní sebeobětující lásky, která nekončí smrtí, ale životem. Ježíš i nám dává sílu věřit, že on je naším zachráncem. A tak běžme a zvěstujme tuto radostnou zvěst svým životem, svými činy. Dostali jsme obrovský dar, dar věčného života, který nám Ježíš připravil svým vítězstvím nad smrtí. A je to tak velká radost, že církev zmrtvýchvstání slaví vlastně celý týden až do příští neděle (oktál) jako jeden celistvý nedělitelný svátek. A na tuto radost máme celých 7 týdnů, až do druhého největšího a nejkrásnějšího svátku - seslání Ducha Svatého, kterého nám Ježíš přislíbil (Jan 14,16 a 16,7). Kristovo vítězství nad smrtí si připomínáme každou neděli a roce, ale samozřejmě radovat z jeho vzkříšení se můžeme kdykoliv bez ohledu na liturgické období, protože jeho vykupitelské dílo je věčné.

Večerní Lukášovo evangelium nám dává poznat Ježíše ve svátosti Eucharistie. Oba učedníci zpočátku to moc nechápali, ale při lámání chleba Ježíše poznali. A tak máme možnost se se živým Ježíšem setkat denně při každé mši svaté.

O tom, jak moc velkou sílu má odpuštění, jsem kdysi psal článek do časopisu Společenství. Představme si, že by v době na přelomu letopočtu byly sázkové kanceláře. Najednou se rozšíří zvěst o Kristově zmrtychvstání. A sázkové kanceláře se začínají předhánět v tom, komu se Ježíš jako první zjeví. Určitě nejlepší kurz by dostal jeho první apoštol Petr, po něm další jeho "sloupy církve" Jan a Jakub. Možná také Nikodém nebo Josef z Arimateji. Bez šancí by určitě nebyla ani jeho matka Maria, ani další apoštolové. Kdo by ale vsadil na Marii Magdalskou? Asi nikdo, stále ji většina měla za velkou hříšnici. To by čekal málokdo, však proto ji ani apoštolové moc nevěřili, když jim přinášela tuto radostnou zvěst.

Ale Boží cesty jsou nevyzpytatelné. "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky", řekl to Ježíš při obrácení celníka Matouše (Mt 9,9-12). I když není jisté, zda Marii Magdalskou možno ztotožnit s hříšnicí v Jan 8,1-8, ale i jí určitě také řekl "Ani já Tě neodsuzuji, běž a už nehřeš". Nebýt Ježíše, který je vždy na pravém místě, byl ji byl dav asi ukamenoval. A tady vidíme, že kdo hodně lásky dostane, umí ji i dávat. Když Ježíš kráčel na Golgotu, jeho "věrní" apoštolové, kteří s ním byli denně, ho najednou opustili, s výjimkou Jana. Ale Marie Magdalská šla věrně i s dalšími ženami s ním až pod kříž a stála tam až do konce jeho života. A hned první den po sobotě spěchala k jeho hrobu. To je veliká láska, kterou se jí dostalo od Boha a kterou si nenechala pro sebe, ale začala ji rozdávat dále. A dostala nádhernou odměnu - první viděla zmrtvýchvstalého Krista (Marek 16,9).

A tak je to i v našem životě. Nedívám se na některé lidi skrz prsty? Zdají se mne špatní a odsuzuji je? Ale nevím co cítí ve své duši. A my "velice spravedliví" třeba hřešíme mnohem více než oni. Ježíš nám na Marii ukázal sílu odpuštění, vidíme kdo je milován Bohem, umí i sám milovat. Dokáži to? Dokáži rozmnožit dar lásky, který nám dal Bůh? Dokáži odpouštět? Toto je to pravé velikonoční poselství (Jan 13,34). Protože vítězství života nad smrtí jde ruku v ruce s vítězstvím odpuštění nad nenávistí. Ježíš žije! Ať žije i láska, kterou nám zanechal!

Velikonoční triduum - cyklus B 

Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku. Prolíná se v něm smrt a vzkříšení, smutek a radost, ta je nakonec vítězná, je to vzkříšení k novému životu. Ve třech dnech si připomínáme nejdůležitější události z dějin spásy - ustanovení svátosti kněžství i eucharistie, smrt Ježíše Krista a jeho následné vítězství v podobě zmrtvýchvstání. Věnujme prosím zvýšenou pozornost hlavně všem čtením, které tyto události přinášejí.

Ještě před svým umučením se Ježíš setkal se svými učedníky v Getsemanské zahradě, kde s nimi slavil Poslední večeři - ustanovil nám tím svátost eucharistie, kdy při mši sv. v podobě sv. hostie přijímáme skutečného Krista. Rovněž v tento den si připomínám svátost Posvěcení kněžství, která se slaví vždy dopoledne pro celou diecézi v příslušné katedrále, večer pak už v každém farním kostele slavnost ustanovení Eucharistie. Při chvalozpěvu "Sláva na výsostech Bohu" se zavazují zvony na znak ztišení, které předchází Velkému pátku, památce umučení a smrti Ježíše Krista. Rozcházíme se v tichosti a můžeme rozjímat u Božího hrobu. Na Velký pátek jako jediný den v roce se neslouží mše sv., protože ji sám Ježíš krvavě vykonal na kříži. Nahrazuje ji obřad sestaven ze čtení Božího slova, klanění se svatému kříži a svatému přijímání (hostie už byly proměněny dříve). Čtou se Janovy pašije, které nám opět dávají dostatek prostoru ke ztišení a zamyšlení, co pro nás Ježíš vše vykonal, pro naši spásu, pro naše probuzení. A také abychom se vyvarovali různých chyb v naší víře i životě a aby naše řeč byla ano-ano, ne-ne. Pilát ač chtěl Ježíše osvobodit, byl přesvědčen o jeho nevině, ale podlehl taku řvoucího davu vyprovokovaného farizeji. Naše tiché rozjímání pokračuje i na Bílou sobotu dopoledne, můžeme chválit Boha dle misálu a navštívit Boží hrob, který by měl být v každém farním kostele a k večeru se pak už připravujeme na tu největší událost v roce - Vzkříšení Krista. Mše sv. začínají až po západu Slunce (jsou povoleny místní výjimky), protože Ježíš byl vzkříšen ještě v noci, to krásné ráno už Marie Magdalská a ostatní ženy zvěstovaly prázdný hrob (Lukáš 24,5). Na tento večer je připraveno 7 starozákonních čtení, z nichž minimálně 3 jsou závazná, ale čtení z knihy Exodus o přechodu přes Rudé moře je povinné. Čtením statí ze Starého zákona si připomínáme celé dějiny lidstva od stvoření světa přes prvotní hřích, přislíbení Vykupitele Abrahámovi a slova starozákonních proroků o Mesiáši (hlavně Izaiáše). To vše se nyní plní. Během zpěvu "Sláva na výsostech Bohu" se opět rozezvoní zvony, aby plně vynikla naše radost z vítězství života. V novozákonné epištole Pavel připomíná, že vzkříšení je jedinečné, definitivní, smrt poražena, už nemá žádnou moc. Před evangeliem opět můžeme zpívat radostné Aleluja i tzv. sekvenci (chvalozpěv) - žalm 118 nebo písničku č.406. Po kázaní dochází ke křtu nových lidí vstupujících do církve nebo alespoň obnovování našich křestních slibů. Na závěr mše sv. se zpívá Tedeum - poděkování Bohu za jeho dílo spásy. Mše je výrazně delší než v jiné dny, více než 2 hodiny, ale za tu radost to určitě stojí za to, která pokračuje na velikonoční neděli a celý týden po ní se tato událost slaví tzv. velikonočním oktálem. Ale v našem srdci by velikonoční vzkříšení mělo být po celý rok, neustále.

Jak často připomíná charizmatický teolog Tomáš Halík, nesmíme zůstat u pátečního odpoledne, ale překročit jeho práh. Tato noc ze soboty na neděli je úžasná, plná světel, především v naší duši.

Duchu Svatý prosíme Tě, abychom dokázali o všech těchto dnech a událostech dokonale rozjímat, pomoz nám porozumět jejich skrytému významu a dej abychom si uvědomili, že sice vzkříšení bez Velkého pátku by nastat nemohlo, obě události jsou spolu silně svázány, ale že to vzkříšení je mnohem více než smrt a neděle je tudíž více než pátek. Aleluja!

6. neděle postní (Květná) - cyklus B (Marek 14,1-15,47 pašije)

Tato slavnost uvádí do Svatého týdne. Spolu s Kristem vjíždíme do Jeruzaléma (obřad začíná svěcením ratolestí). Měli bychom vyznat Ježíše jako Mesiáše, který přináší záchranu. Jako evangelium se čte celý pašijový příběh. Nechme se znovu strhnout dramatem této události.

První čtení patří k textům tzv. Deuteroizaiáše, který vznikl kolem roku 550 př. Kr. a je zaslíbením Izraelitům v babylonském zajetí. Od čtyřicáté deváté kapitoly prorok mluví o Hospodinově služebníku, který vysvobodí zajatý lid. Kdo to je, však tehdejším posluchačům zůstalo skryté...

Ve druhém čtení apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby v pokoře sloužili jeden druhému. Cituje hymnus, který tehdy užívali v liturgii. Jde o výklad významu Ježíšovy smrti. Boží Syn přijal lidskou podobu, ponížení a smrt jako způsob, jak zachránit člověka a ukázat míru Boží lásky! Klíčové je slovo poslušnost.

Vždy každým rokem na Květnou (palmovou) neděli se čte evangelium některého synoptika, podle aktuálního cyklu Letos je to Marek a na Velký pátek vždy podle Jana. Obě tato evangelia jsou vždy výrazně delší a popisují vlastně všechny nejvýznamnější události Ježíšova života - ustanovení Poslední večeře (Eucharisite), nespravedlivé obvinění Ježíše velradou a odsouzení Pilátem, popisují jeho křížovou cestu na Golgotu, jsou zaznamenány jeho poslední slova na kříži, jeho smrt a pohřbení. Nechme se znovu strhnout dramatem této události.

První čtení patří k textům tzv. Deuteroizaiáše, který vznikl kolem roku 550 př. Kr. a je zaslíbením Izraelitům v babylonském zajetí. Od čtyřicáté deváté kapitoly prorok mluví o Hospodinově služebníku, který vysvobodí zajatý lid. Kdo to je, však tehdejším posluchačům zůstalo skryté...

Ve druhém čtení apoštol Pavel povzbuzuje křesťany, aby v pokoře sloužili jeden druhému. Cituje hymnus, který tehdy užívali v liturgii. Jde o výklad významu Ježíšovy smrti. Boží Syn přijal lidskou podobu, ponížení a smrt jako způsob, jak zachránit člověka a ukázat míru Boží lásky! Klíčové je slovo poslušnost.

Pašijový příběh je známý a srozumitelný, není ho třeba už více komentovat. Tak při jeho poslechu se zamysleme a posléze ztišme a rozjímejme. Proč toto umučení spojené s velkým ponížením Ježíš podstoupil? Jen a jen z lásky k nám, aby nás vykoupil od věčného hříchu. A hlavně si musíme uvědomit, že Ježíšovou smrtí nic nekončí, protože jak to několikrát už předpověděl, třetí den vstane a spolu s ním povstaneme i my k novému životu!. Ale bez této krvavé oběti by to nebylo možné! Aby mohlo něco nového vzniknout, musí nejprve to staré odumřít, zaniknout. Takže byť dle čtení je to velmi smutný příběh, tak jeho epilog, který se bude číst na velikonoční neděli, bude jeho radostným dovršením. A toto je hlavní poselství celé postní doby. nyní se ztišme, projevme svou pokoru, abychom se za týden mohli plně oddávat radosti! Pozoruhodnou událostí je fakt, že farizejové v Ježíši nepoznali Božího Syna, byť dobře znali proroctví i Písmo, ale vadila jim v tom jejich zatvrzelost. Ale římský setník - pohan ho poznal.

Roztržená chrámová opona oddělovala uvnitř chrámu prostor velesvatyně, kam směl vstoupit jen velekněz. Kristovou smrtí se otevírá nejposvátnější místo, kde přebývá Bůh. Již není prostorem, kam nikdo nesmí. Stává se místem, kam jsou všichni pozváni. Kristus je cesta i dveře vedoucí k samotnému Bohu.

V žalmu se zpívá Bože můj, proč jsi mne opustil? Samozřejmě, že Bůh Otec svého Syna nikdy neopustil a nikdy neopustí ani nás, vždyť jsme jeho děti. Jde tady o vyjádření absolutní poslušnosti Syna k Otci, že tuto krvavou oběť za nás hříšné vzal na sebe dobrovolně včetně svého potupení a ponížení. Absolutní láska Boha Otce vyplývá už i z obou čtení, starozákonního i novozákonního.

Pane prosíme Tě, abychom s hlubokou vírou a vděčností dokázali prožívat události Velkého týdne.

5. neděle postní - cyklus B (Jan 12,20-33)

Texty postní doby se nyní již zaměřily na Kristovu smrt. Naše pozornost však nesmí zůstat jen u soucitu či lítosti nad příčinou Ježíšovy smrti, kterou je náš hřích. Je třeba položit si otázku, kam Bůh míří tak zásadním skutkem, jakým je smrt Božího syna.

Prorok Jeremiáš v 1. čtení doprovází tragické roky před pádem Izraele do Babylonského zajetí (586 př. Kr.), které proběhlo ve dvou vlnách. Náš text spadá do období po první vlně. Izrael je konstituován jako lid mající s Bohem smlouvu. Porušením příkazů smlouvy přestává dokument platit a Bůh odstupuje od ochrany. Izrael ale porušuje smlouvu téměř nepřetržitě. Jediný Bůh je Hospodin, jediný který lidu může odpustit jeho prohřešky. I to je jeden z důvodu příchodu Mesiáše.

Jeden z nejobtížněji přeložitelných textů Nového zákona máme ve 2. čtení. Zda je autorem apoštol Pavel, není jisté. Pisatel zde vysvětluje, že Ježíš je nový velekněz přinášející jednou provždy oběť otevírající nám nebe (4,14-16). Následují argumenty dokazující, že Ježíš je pravý velekněz (5,1-9). Jako matoucí působí věta o vyslyšení proseb, která zřejmě komentuje přemožení smrti vzkříšením. Smrtí se myslí všechno naše zlo, které přednáší velekněz před Boha. Klíčový je pak pojem Kristovy poslušnosti (věrnosti). Ježíš prosí svého Otce i za nás o odpuštění. Ač je sám Bůh, nyní se chová jako poslušný Syn, který svého Otce ve všem poslechne.

Týden před Velikonocemi vjíždí Ježíš do Jeruzaléma. Druhého dne se setká s řeckými poutníky ("pohany"). A právě zde zaznívá pojem "přišla hodina", který vyjadřuje jedno z tajemství Janova evangelia (srov. rozhovor v Káně Galilejské). Ježíš ví, co ho čeká, ale také ví, jak zásadní je projít touto hodinou záchrany.

Smrt je důsledkem hříchu. Neposlušností jsme se od Boha odvrátili a tak jen právě poslušnost odvrací a vysvobozuje hříchy. A Otec pak může říci, že oslaví své Jméno. Ježíš řekl, že ten hlas byl určen hlavně nám, abychom si uvědomili své hříchy, aby byl soud na tímto světem a my jsme byli z jeho otroctví vysvobozeni. Ale abychom byli vysvobozeni, musí v nás nejdříve něco zemřít, a to je hřích, někdy je nazývám "starým" člověkem. A toto mohl zrealizovat jen Ježíš svou vlastní smrtí, zvolil cestu kříže, na který byly naloženy všechny naše hříchy, aby mohly zemřít s ním a svým zmrtvýchvstáním ukázat a přesvědčit, že aby mohlo něco nového čistého vzniknout, musí to vše staré odumřít jak se to píše v dnešním podobenství o pšeničném zrnu. Když při každé mši sv. kněz po Proměnění vína v Krev Kristovou konstatuje "Toto je nová smlouva" (Matouš 26,28, 1.Korintským 11,25), tak tato smlouva je vlastně finálním výsledkem všech těch předzvěstí o proměně starého v nové, viny v odpuštění, hříchu v nevinnost. A toto skutečně nešlo udělat jinak než cestou kříže. Protože jen tímto krvavým způsobem mohlo být smyto všechno to zlo a být definitivně poraženo. Kdyby zlo nedostalo takovou silnou ránu v době, kdy si už myslelo, že zvítězilo, tak by dnes každého stále ovládalo a spoutávalo a nebyla by žádná moc ho porazit a zbavit se ho.

Pane, prosíme Tě, dej abychom si pohledem na kterýkoliv kříž v kostele, na ulici, v poli nebo lese připomněli Tvou velikou oběť za nás, největší oběť Lásky. Protože nikdo nemá větší lásku než ten, kdo někdo položí život za své přátele (Jan 15,13)

4. neděle postní (radostná) - cyklus B (Jan 3,14-21)

Apoštol a evangelista Jan opět přináší noční rozhovor Ježíše s Nikodémem. Ježíše nazývá Světlem, stejně jak ve svém prologu (1,9), který známe dobře z vánočního období. To je to pravé Světlo, které přišlo na svět, aby ho spasilo. Bůh z velké lásky k nám vydal svého jediného Syna, aby hřích vykoupil svou vlastní krví.

Opět se všechna čtení prolínají - a to ve smyslu proměny starého v nové, hříchu a smrti v život, tmy ve světlo. Starozákonní čtení knihy Paralipomenon ukazuje na hřích, kdy světské starosti odvedly představené i lid od Boha, od víry, a ten vedl k babylonskému zajetí. Ale skrze krále Kýra Bůh opět podává svou ruku, díky které opět Izraelité mohli vstát, oživit svou ztracenou víru. Osvobození lidu z babylonského zajetí se někdy nazývá starozákonním evangeliem. A apoštol Pavel ve své epištole zdůrazňuje Boží Lásku, která nás vykoupila, že vzkříšením Krista skrze Lásku a naši víru budeme také vzkříšeni.

Evangelista Jan vzpomíná Nikodéma několikrát. Tehdy ještě nechápal smysl Ježíšova působení. byl to farizej, ale na rozdíl od svých kolegů neútočil proti Ježíši a rád si ho poslechl a také se ho i v radě zastával (7,50) a na rozdíl od většiny apoštolů byl s Ježíšem i na jeho poslední cestě na Golgotě (19,39).

Světlo je symbolem života, který nám Ježíš svou cestou kříže navrátil zpět. Nemusel jít, ale šel, protože plnil vůli svého Otce. A to dokonale, do poslední kapky krve.

Tak Tě Pane Ježíši prosíme, abychom šli také Tvou cestou, svou vírou, svými činy, milosrdenstvím a láskou. Nemůžeme se Ti rovnat v dokonalosti, ale můžeme Tě následovat. Absolvovat s Tebou křížovou cestu, pomoci nést kříž, ale hlavně se radovat z vítězného, pro tehdejší svět (ale často i ten dnešní) absolutně nečekaného rozuzlení Tvé cesty. A opět můžeme najít souvislost, protože dnešní neděle se také nazývá radostnou a kněží mohou nosit růžovou barvu svého roucha.

Dej nám prosím ke změně našeho života, k tomuto rozhodnutí sílu a potřebné dary Ducha Svatého.

3. neděle postní - cyklus B (Jan 2,13-25)

Postní doba je časem oživení a reflexe naší víry. Spolu s katechumeny i my chceme očistit kořeny své víry. Proto i zvolené texty čtení zahrnují několik významných okamžiků. Velkým tématem této neděle může být otázka smyslu Kristovy smrti.

Markovo evangelium je nejkraší, proto některé neděle je doplňováno Janovým, jehož evangelium je koncipováno velice všestranně. Hned po zprávě o počátku Ježíšova veřejného vystoupení v Káně přichází scéna očištění chrámu. Jan začíná slovy o blízkosti Velikonoc, o Ježíšově horlivosti a proroctví o ukřižování a zmrtvýchvstání. Tento příběh evangelia je velice známý. I ostatní evangelisté opisují proces očišťování chrámu, ale není jisté, zda se jedná o stejnou událost, protože Jan tuto situaci opisuje na počátku Ježíšova veřejného účinkování a synoptici (Matouš 21, Marek 11, Lukáš 19) naopak spíše až v závěru. Takové zneuctění chrámu se klidně mohlo stát vícekrát a proto ho Ježíš vždy musel očistit. Paralela s tím, jak my musíme také opakovaně očišťovat ve svátosti smíření svou duši od stále se opakujících hříchů.

Podobné situace se objevují v historii lidstva stále, i dnes. Kolika znesvěcení chrámů jsme byli svědci v nedávné minulosti, kdy např. v kostele Dona Bosca v Ostravě bylo skladiště nebo pohled na zcela zdevastovaný kostel sv. Matouše "bratrskými vojsky" v Deštném v Orlických horách. A kolika jsme svědky i dnes, např. v arabských zemích, Africe, Americe? To jsou ty skutečné případy. Ale možná ještě závažnější případem je naše vlastní znesvěcení. Vždyť naše tělo je chrámem Ducha Svatého a každým svým hříchem právě ten chrám znesvěcujeme. A náš hřích se podobá těm směnárníkům nebo prodavačům holubů. Ježíš je z chrámu vyhnal bičem, naše hříchy však vyhnal krvavým způsobem, svou bolestnou obětí na kříži. A proto vždy při pohledu na kříž si uvědomme, jak stále znesvěcujeme svůj chrám tím, že přestoupíme nějaké přikázání a tím Ježíše stále nutíme vytahovat ten pomyslný bič. On nás samozřejmě nijak bičovat nechce, ale stále nám říká, postůj člověče, zastav se, já přece bydlím v každém chrámu, jsem tady pro Tebe. Tvá čistá duše je přece mnohem cennější než pomíjitelný komerční majetek, který do chrámu nepatří. To nám říká Ježíš.

Všechna tři čtení se sebou úzce souvisí. V Mojžíšově knize Exodus čteme o Božích přikázáních, které když nedodržujeme, tak tím znesvěcujeme svůj i Boží chrám, v Pavlově epištole čteme o Kristově kříži, který Židy uráží a pohané se mu smějí. Pro nás křesťany je však kříž spása, předzvěst znovupostaveného chrámu za 3 dny.

Ztišme se a poslechněme Pána. My na rozdíl od tehdejších zákoníků, farizejů i učedníků už víme, že ten chrám (své Tělo) Ježíš zbořil a za tři dny znovu postavil svým ukřižováním a zmrtvýchvstáním, ale uvědomujeme si to plně vždy když hřešíme?

Pane, pomáhej nám v jakémkoliv pokušení!

2. neděle postní - cyklus B (Marek 9,2-10)

Postní doba připomíná nejzávažnější okamžiky z dějin naší záchrany. Do určité míry může být dnešním tématem "hora". V 1. čtení nahlédneme do události, která předznamenala řadu postojů nejen Starého zákona, ale i Ježíšovy oběti. Na hoře také dostane Izrael zákon a na hoře zjeví Ježíš svoji slávu učedníkům. Položme si otázku, proč to Bůh dělá?

Zjevení na hoře volně navazuje na první Ježíšovu předpověď vlastní smrti. Učedníci to však nepochopili a nepřijali. Pán jim dává zakusit svoji slávu, aby poznali, že předpověď smrti patří do velkolepé Boží strategie. Hora je odkazem na horu Sinaj, kde dostal Izrael Smlouvu. Oblak v biblické řeči představuje místo Boží slávy (Ezechiel 1,28).

Apoštol Petr spolu s bratry Zebedejovými jsou nazývání sloupy církve. Při svých nejdůležitějších událostech Ježíš brával sebou právě tyto jmenované. Ježíšovo proměnění na hoře Tábor bylo předzvěstí jeho Zmrtvýchvstání. To je to silné světlo, které tak oslepilo Petra, Jana a Jakuba, že nevěděli, co mají říci. Jsou věci, které svými smysly nepochopíme a proto věříme. A Bůh se opět zjevil ve své trojjediné podobě. Ten hlas byl stejný jak u Ježíšova křtu (Marek 1,11).

Ježíš často apoštolům naznačil, že zemře a vstane z mrtvých. Až do jeho vzkříšení to ale nechápali, byť Petr pod vnuknutím Ducha Svatého v Ježíši poznal Božího Syna. Opět běžnými smysly je těžké toto pochopit. Ale pokud nosíme Ježíše ve svém srdci a hlavně posloucháme jeho hlas, tak nám to v chápání velice pomáhá. To už totiž není obyčejný lidský hlas, ale hlas Boží.

Duchu Svatý, pomáhej nám v pochopení Písma, v rozeznávání pravdy a bludů.

1. neděle postní - cyklus B (Marek 1,12-15)