půst a velikonoce 2023
1. neděle postní - A (Matouš 4,1-11)
Na začátku postního období si připomínáme Ježíšovo pokušení ďáblem na poušti. Je to pro nás velice důležité, protože Ježíš nám dává důležitá poučení, jak se bránit ďáblovým pokušením. Je to náš těžký zápas, sladkým řečičkám se lehce podléhá, tím nemám na mysli jen politiky. Sami jsme díky prvotnímu hříchu vůči tomuto pokušení velice slabí. Ale je zde moc Ducha Svatého, na kterého se v takových případech můžeme obrátit o pomoc. A on už má na to prostředky, aby nám pomohl. Důležitá je ale naše ochota uznat svou hříšnost a požádat ho o pomoc. Tímto zároveň bojujeme proti pýše, která je zdrojem většiny hříchů. Ježíš dokázal odehnat satana, proto se nebojme s důvěrou ho požádat o pomoc. A nyní v nastávajícím postním období je to ještě aktuálnější se ztišit a poslouchat Boží hlas. Pokud budeme v tichu, určitě ho uslyšíme, protože právě hluk tohoto světa je satanovou silnou zbraní.
Pavlova epištola Římanům je výraznou spojnicí mezi 1. čtením a evangeliem. V obou případech je řeč o pokušeni. A zatímco Adam i Eva mu podléhají, Ježíš jako Boží Syn satanovi odolává a má okamžitou odpovědi na jeho pokušení, které jsou i pro nás velmi inspirující Pavel popisuje, jak skrze jednoho hříšného člověka přešel hřích bezvýhradně na všechny lidi (tzv. dědičný hřích), tak skrze Ježíše zase od něj přešlo ospravedlnění a následný věčný život na všechny, kdo v něj uvěřili a řídí se jeho evangeliem. I proto také Ježíš je někdy nazýván jako nový Adam. Podobně jeho matka Maria může být nazývána jako nová Eva, protože svým Fiat souhlasila s Boží nabídkou na spolupráci a tak odčinila hřích Evy. A protože Bůh věděl, jak se zachová, tak jako jedinou z lidí ji tohoto dědičného hříchu zbavil. Stala se matkou Božího Syna, Ježíše, který má nyní moc nás ze všech hříchů díky své oběti ospravedlnit, pokud v něj uvěříme. A žalm také s liturgií 1.postní neděle souvisí, poukazuje na velikou sílu Božího milosrdenství projevujícím se v odpuštění, když svých hříchů upřímně olitujeme.
Vzkříšený Ježíš nám seslal Ducha Svatého a pokud ho přijmeme, tak bude v nás působit svou mocí a posilovat naši víru i v tom, že díky němu budeme odolnější vůči všem pokušením ke hříchu.
Duchu Svatý, prosíme Tě o větší víru v boji proti jakémukoliv typu pokušení.
2. neděle postní - A (Matouš 17,1-9)
Tento hlas z nebe už učedníci slyšeli při Pánově Křtu (Matouš 3,17). Je to v podstatě Duch Svatý, který je ztělesněnou láskou mezi Otcem a Synem. A proč má Otec v Synovi takové zalíbení? Jistě, je to Bůh. Ale také díky jeho poslušností, se kterou šel až na smrt, na potupný kříž, i když věděl, jaké kruté fyzické mučení ho čeká (Lukáš 23,42). Zbělený oděv a světlo je ale předzvěstí jeho zmrtvýchvstání. Proto i my bychom měli následovat svého Pána. Po nás už nežádá krev ani mučednictví, ale následování. Abychom se drželi jeho slov, které nám řekl, přemýšleli a uvažovali o nich, v tom je nám vzorem i Panna Maria, jeho matka (Lukáš 2,19 a 2,51).
Apoštolové také nechápali plně Pánovo proměnění. Proto i Petr tak nejasně reaguje, neví od úžasu, co má říci. Je sice bezmezně oddán Pánovi, ale ještě nemá plný dar Ducha Svatého, aby ho zcela pochopil. Jeho víra ale postupně zraje, od krásných vyznání i přes zapření Krista. S námi je to podobně. Proto vždy psolouchejme Pánův hlas, i když ho třeba nechápeme nebo mu nerozumíme, ale rozhodně bychom se neměli stavět proti němu. Světky proměnění pak můžeme být kdykoliv, i bez doprovodných fyzických úkazů.
Pane, dej nám svého Ducha, abychom věřili, že to vše děláš jen pro naše dobro.
3. neděle postní - A (Jan 4,5-42)
Žízeň po vodě dnes spojuje 1. čtení s evangeliem. Voda je předzvěstí křtu a proto je právě nyní v postním období tak akuálním tématem, protože právě v této době se hodně katechumenů připravuje na svátost křtu, který přijmou na velikonoční vigílii.
Apoštol Jan ve svém evangeliu sice nepopisuje až tak moc všechny události jak ostatní evangelisté, ale ty vybrané zase opisuje až do nejdetailnějších podrobností. Ježíš plní vůli svého Otce a přichází ke všem, nejen k příslušníkům vyvoleného národa, ale ke všem, v tomto případě i k samaritánce. Ježíš zdůrazňuje, že jeho slovo je pokrmem i vodou života, po které už nikdo nebude žíznit. Samařská žena, i když zpočátku je k Ježíši nedůvěřivá, zjišťuje, že i když ho předtím neznala, tak on o ní ví vše a tak začíná uvažovat, že on je Mesiáš, o kterém ví, že má přijít A i ostatní Samařané díky této ženě v něj uvěřili. Ježíš na více místech v evangeliích vyzdvihuje Samaritány. Když vyléčil 10 lidí z malomocenství, tak se mu poděkoval jen jeden, a to byl zrovna Samaritán. Totéž, když učedníkům vysvětloval, kdo je náš bližní na příkladu člověka přepadeného zločinci. Zatímco kněz i levita si raněného ani nevšimli, tak Samaritán se mu s láskou věnoval (Lukáš 10,29-37).Vyvolený židovský národ měl od svých proroků hodně zpráv o Mesiáši, který má přijít, přesto v něj mnozí neuvěřili nebo o něm pochybovali. I my máme bibli a přesto často pochybujeme.
Pane Ježíši, prosíme Tě, dej nám svého Ducha, abychom lépe pochopili Tvé slovo i oběť na kříži, a nepochybovali o tom, že Ty jsi ten, který přišel pro naší spásu, k tomu ať nám je posilou i dnešní 2. čtení
.4. neděle postní - radostná - A (Jan 9,1-41)
Evangelia v době postní jsou zaměřena na přípravu katechumenú. Janova osobní svědectví tomu mohou být silně nápomoci. Opět zde máme detailní popis události připomínající Ježíšovou moc, která se tentokrát projevuje na uzdravení slepého. Nejde tady ani tak o fyzické uzdravení, jak odkaz na duchovní lsepotu, která je překážkou v naší víře. Fariseové i přesto, že viděli jasný zázrak, který nemohli popřít, tak opět hledají na Ježíši něco, čím by ho usvědčili z rouhání. A proto opět používají argument soboty, že v sobotu se nemí dělat nic, ani dobré skutky. Když kvůli davu nemají odvahu útočit přímo na Ježíše, tak zaútočí aspoň na rodiče uzdraveného. Ti částečně ze strachu raději odpovídají diplomaticky. Potom útočí i na samotného uzdraveného, kterého začali považovat za velkého hříšníka. Nevidíme se v tom evangelii také? Vymýšlíme si všelijaké výmluvy, jen abychom nemuseli plně přijímat Ježíšovo slovo. Ježíš správně na konci příběhu odpovídá, že horší než skutečná slepota je duchovní slepota, kdy něco nechceme vidět, byť je to zcela jasné. Opět je zde souvislost s 2. čtením. Jak zdůrazńuje apoštol Pavel, kdo není duchovně slepý, tak je světlem v Pánu. Když budeme dělat, co se líbí Pánu, budeme sklízet plody jeho věčného světla.
Pane prosíme Tě, otevři nám, oči, abychom lépe dokázali chápat Tvé slovo. A také abychom nikoho předčasně neodsuzovali, protože soudy lidí jsou určeny jen Tobě, protože Ty jediný vidíš do našeho srdce
5. neděle postní - A (Jan 11,1-45)
Toto evangelium, které se čte vždy týden přes Květnou nedělí, je už předzvěstí velikonoc a je pokračováním katechezí z Janova evangelia v návaznosti na minulé neděle.
Při jeho čtení si však musíme uvědomit, že mezi vzkříšením Lazara a Ježíše jsou velké rozdíly. Zatímco Lazár byl vzkříšen pouze k pozemskému životu se všemi jeho úskalími a stejně pak zemřel, Ježíšovo vzkříšení je už přechod do zcela jiné podoby života, života věčného, kde už nebudou strasti, bolesti, sváry a bude jen radost.
Na vzkříšení a věčný život poukazují i obě čtení, které tradičně ukazují na nedělní evangelium a tvoří s ním jeden celek.
Z evangelia jsou také patrny obě Ježíšovy přirozenosti. Ježíš jako člověk byl hluboce dojat, zachvěl se a soucítil s oběma sestrami Lazara. Ježíš jako Bůh vzkřísil mrtvého Lazara. Ježíš také ocenil víru obou sester v něj i ve vzkříšení a povzbudil je zmíněnými slovy "Já :jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky".
Pane prosíme Tě, abychom po vzoru Marty si v každé situaci zachovali víru v Tebe a ve věčný život a nepodléhali žádnému pokušení ani skepsi, i když dnešní doba je velice těžká. Proto Tě také prosíme o více důvěry v Tebe.
6. neděle postní - Květná - A (Matouš 26,14-27,66)
Na Květnou neděli je výjimečně možno číst 2 evangelia. Jedno hned na začátku mše svaté a pak to hlavní ve formě pašijí. Obě jsou na první pohled v silném rozporu, jedno radostné a druhé velmi smutné. Existuje však mezi nimi silná souvislost. Nejdříve čteme o slavnostním vstupu Ježíše do Jeruzaléma, kde ho lidé nadšeně vítali ratolestmi slovy "Hosana Davidovu Synu". V našich končinách ho vítáme kočičkami, které symbolizují blížící se jaro, které probouzí přírodu, takže je to určitá symbolika se vzkříšením Ježíše. Pašije popisují známý příběh utrpení našeho Pána Ježíše Krista. Ta souvislost mezi oběma evangelii je i v tom, že ten samý dav, který vítal slovy Hosana Ježíše, tak o několik dnů později křičel Ukřižuj. Manipulace s veřejným míněním probíhá i dnes, lidé se nechají ovlivnit na první pohled líbivými slovy a bohužel z tohoto populismu se zrodily všechny krvavé totality 20. i tohoto 21. století a nyní i ta nesmyslná agresivní válka proti Ukrajině. Lidé, kteří Ježíše nejdříve vítali, nyní na něj plivali s posmívali se mu. Nechováme se i my někdy podobně? Jdeme na mši svatou, klaníme se Bohu a pak vyjdeme a pomlouváme někoho? A právě i proto musel jít Ježíš na kříž, aby všechna tato naše provinění vzal na sebe a vykoupil je svou vlastní krví. Jedině tak mohl porazit satana, hřích. Zkusme tedy rozjímat nad tímto pašijovým příběhem a obrátit se na Ježíše v jakékoliv situaci, on svou cestou na kříž nám dokázal, že je zde pro nás. Pane prosíme Tě na závěr postní doby stále přemýšlet a rozjímat nad Tvým utrpením, ve kterém se Ti nyní v této současné situaci trochu podobáme a abychom pak o to s větší radosti Tě vzkříšeného mohli přijmout na velikonoční neděli, abychom se na tuto radostnou zvěst dokázali náležitě připravit.
Velikonoční triduum - cyklus A
Velikonoční triduum je liturgicky nejvýznamnějším obdobím roku a má absolutní přednost přede všemi svátky, pokud by náhodou padly na tyty dny a ostatní slavnosti by se přeložily až do období po velikonočním oktálu. Triduum je spojnicí mezi končící postní dobou a radostným obdobím zmrtvýchvstání - velikonoc. V Božím slově těchto 3 dnů se prolínají všechny možné roviny života - utrpení, naděje i radost a téměř všechny svátosti církve mají v něm své kořeny. Na Zelený čtvrtek ráno se koná svěcení olejů, bývá to v katedrálních chrámech za účastí většiny kněží i lidu. Je zde tedy základ svátosti Posvěcení kněžství. Večer se koná památka Večeře Pánovy, kde nám Ježíš ustanovil svátost euchahristie. Svým poníženým umýváním nohou nám ukázal, že je také člověk. Právě v těchto posledních dnech půstu více zjevuje svou lidskou stránku a tu Boží až do nedělního rána výrazně potlačuje. Ale svátost eucharistie, kterou zde ustanovil (Matouš 26,26 nebo 1.Korintským 11,24), je skutečné setkání s ním. To není oplatka nebo kalich s vínem, to je živý Kristus a děje se to při každé mši svaté. Na ponižující proces umývání nohou často navazuje i papež František jako pokračovatel Kristova přání, abychom pokračovali v jeho díle.
Velký pátek je dnem, kdy za nás Kristus zemřel na kříži. Tento den se neslouží mše svaté, protože na rozdíl od výše zmíněné nekrvavé oběti se Ježíš v tento den obětoval krvavě na kříži. Konají se obřady, významné je zaposlouchat se do Božího slova. Izaiáš, ač žil dávno před těmito událostmi, tak to popisuje jak kdyby byl sám u toho, je to skutečně velký prorok, ač starozákonní, tak má mnoho už novozákonních myšlenek. V druhém čtení autor popisuje Krista jako nejvyššího velekněze, kterým díky své oběti skutečně je. Ale hlavně rozjímejme nad rozšířeným evangeliem - Janových pašií, které popisují detailně Ježíšovy poslední události. Nutno se také zamyslet nad tím, jak mohl dav ještě nedávno volat Hosana a nyní Ukřižuj. Nedejme se prosím zmanipulovat světskými záležitostmi ani řečí politiků, neztrácejme víru i naději a plně důvěřujme Ježíši, vždyť to vše udělal jen pro nás. Dále na Velký pátek jsou rozšířené prosebné modlitby (letos zvlášť aktuální za mír na Ukrajině i jinde na světě), uctívání svatého kříže a také svaté přijímání (ale jak už zmíněno bez vysluhování svátosti eucharistie). tento den je určen hlavně rozjímaní nad naším životem, proč k této situaci muselo dojít. A i proto je v tento den silný půst.
Bílá sobota je tichým dnem, bohoslužby v kostelích se nekonají, lidé se chodí klanět Kristu v hrobě. Je to takový předěl mezi smrtí a životem, na jedné straně truchlíme a na druhé čekáme něco radostného. Odpoledne už začíná převládat naděje Večer po západu Slunce se ve farních chrámech konají slavnosti vzkříšení Pána, ty ale už liturgicky patří do velikonoční neděle a jsou určitě nejkrásnější z celého roku. Liturgie opět řeší to přechodné období. Na počátku po obřadu světla (zapálení paškálu - velikonoční svíce) je kostel zcela ve tmě, zpívají se chvály Bohu a čte se několik čtení ze Starého zákona (nejméně 3) a po každém zpíváme žalm. Po posledním starozákonním čtení se za radostného zpěvu Sláva na výsostech Bohu (Gloria) rozezní zvony a kostel se zcela rozsvítí. S radostí nasloucháme Pavlově epištole, na níž mne vždy nejvíce zaujal verš 9 "protože Kristus vzkříšený z mrtvých už více neumírá, smrt nad ním už nemá žádnou moc". To se tak krásně poslouchá. Po evangeliu, které se už vztahuje k brzkému nedělnímu ránu, ještě následuje obnovení křestních slibů (nebo i křty), takže prožijeme další svátost, tu první a nejdůležitější - křest. Pak už celá následující liturgie oběti se zcela nese už v duchu velikonoční neděle. Vzkříšení není znovuzrození nebo oživení mrtvého, vzkříšení je úplně nová dimenze života, života vyšší kategorie, kde už hřích nemá žádnou moc a už tam není bolest a trápení.
Pane prosíme Tě, abychom celé tyto 3 dny prožili co nejvíce s Tebou, ve ztišení, rozjímání i radosti i s velkou nadějí, že "křížová cesta" našich ukrajinských přátel se brzy skončí a analogicky s Tvým vítězstvím života budou moci velikonoční období také tak prožívat. A slavnost Vzkříšení pak můžeme plně prožívat celý následující týden (tzv. oktál), protože církev tuto radostnou zvěst slaví celý týden jako jeden celek, každý den se zpívá radostné Gloria
.Vzkříšení Páně - Boží hod velikonoční - cyklus A (Jan 20,1-9)
Aleluja! Radostná zvěst se šíří po celém světě, Kristus vstal z mrtvých! Toto je skutečně den, který nám dal Pán! Od Adamova hříchu jsme se konečně dočkali nového života, který už hříchem nebude zatížen. Pominula noc, nastává věčný den. Dnešní evangelium je samozřejmě radostnou zvěstí všem lidem, ale je to také má nejoblíbenější stať z celé Bible, úvod 20. kapitoly Janova evangelia. Po překvapivé zvěsti Petr s Janem běželi ke hrobu. A i když nechápali ještě písmo, tak uvěřili. Nevadí až tak, když něco nechápeme, pokud chceme věřit. Máme Ducha Svatého a jeho dary, které nám v této situaci mohou velmi pomoci. Ježíš nám samozřejmě dává sílu věřit, že on je naším zachráncem. A tak běžme a zvěstujme tuto radostnou zvěst svým životem, svými činy. Dostali jsme obrovský dar, dar věčného života, který nám Ježíš připravil svým vítězstvím nad smrtí. A je to tak velká radost, že církev zmrtvýchvstání slaví vlastně celý týden až do příští neděle (oktál) jako jeden celistvý nedělitelný svátek. A na tuto radost máme celých 7 týdnů, až do druhého největšího a nejkrásnějšího svátku - seslání Ducha Svatého, kterého nám Ježíš přislíbil (Jan 14,16 a 16,7). Kristovo vítězství nad smrtí si připomínáme každou neděli v roce, ale samozřejmě radovat z jeho vzkříšení se můžeme kdykoliv bez ohledu na liturgické období, protože jeho vykupitelské dílo je věčné.
Večerní Lukášovo evangelium (24,13-35) nám dává poznat Ježíše ve svátosti Eucharistie. Oba učedníci zpočátku toho moc nechápali, ale při lámání chleba Ježíše poznali. A tak máme možnost se se živým Ježíšem setkat denně při každé mši svaté.
Ježíš svým vzkříšením dovršil své vykupitelské dílo. Definitivní vítězství světla nad tmou, čistoty nad hříchem, života nad smrtí. Věříme tomu a řídíme se tím? Chápeme to? Uvažujme ve spojitosti s oběma dnešními čteními od nejvýznamnějších Ježíšových apoštolů - v prvním Petr mluví o pomazání Ježíše Duchem Svatým a ve druhém s Pavlem shlížejme shůry, ne na zem. Ve víře v Nejsvětější Trojici pak máme vždy odpověď - Ježíš žije!
O tom, jak moc velkou sílu má odpuštění, jsem kdysi psal článek do časopisu Společenství. Představme si, že by v době na přelomu letopočtu byly sázkové kanceláře. Najednou se rozšíří zvěst o Kristově zmrtýchvstání. A sázkové kanceláře se začínají předhánět v tom, komu se Ježíš jako první zjeví. Určitě nejlepší kurz by dostal jeho první apoštol Petr, dále další jeho "sloupy" Jan a Jakub. Možná také Nikodém nebo Josef z Arimateji. Bez šancí by určitě nebyla ani jeho matka Maria, ani další apoštolové. Kdo by ale vsadil na Marii Magdalskou? Asi nikdo, stále ji většina měla za velkou hříšnici. To by čekal málokdo, však proto ji ani apoštolové moc nevěřili, když jim přinášela tuto radostnou zvěst.
Ale Boží cesty jsou nevyzpytatelné. "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky", řekl to Ježíš při obrácení celníka Matouše (Mt 9,9-12). I když není jisté, zda Marii Magdalskou možno ztotožnit s hříšnicí v Jan 8,1-8, ale i jí určitě také řekl "Ani já Tě neodsuzuji, běž a už nehřeš". Nebýt Ježíše, který je vždy na pravém místě, byl ji byl dav asi ukamenoval. A tady vidíme, že kdo hodně lásky dostane, umí ji i dávat. Když Ježíš kráčel na Golgotu, jeho "věrní" apoštolové, kteří s ním byli denně, ho najednou opustili, s výjimkou Jana. Ale Marie Magdalská šla věrně i s dalšími ženami s ním až pod kříž a stála tam až do konce jeho života. A hned první den po sobotě spěchala k jeho hrobu. To je veliká láska, kterou se jí dostalo od Boha a kterou si nenechala pro sebe, ale začala ji rozdávat dále. A dostala nádhernou odměnu - první viděla zmrtvýchvstalého Krista (Marek 16,9).
A tak je to i v našem životě. Nedívám se na některé lidi skrz prsty? Zdají se mne špatní a odsuzuji je? Ale nevím co cítí ve své duši. A my velice spravedliví třeba hřešíme mnohem více než oni. Ježíš nám na Marii ukázal sílu odpuštění, vidíme kdo je milován Bohem, umí i sám milovat. Dokáži to? Dokáži rozmnožit dar lásky, který nám dal Bůh? Dokáži odpouštět? Toto je to pravé velikonoční poselství (Jan 13,34). Protože vítězství života nad smrtí jde ruku v ruce s vítězstvím odpuštění nad nenávistí. Ježíš žije! Ať žije i láska, kterou nám zanechal!
Pane prosíme Tě, aby nedělní radostné ráno rozptýlilo všechny naše pochybnosti ve víře, abychom také v sobě ukřižovali starého člověka a žili už jen tím novým, abychom se už mohli jen radovat z tohoto dne, který jsi nám připravil Pán. Dej nám poznat tajemství Tvé spásy, tu Tvou oběť na kříži, kterou jsi zakončil velkolepým vítězstvím a zbav nás všech pochybností
.2. velikonoční neděle - Božího Milosrdenství - cyklus A (Jan 20,19-31)
Druhou nedělí končí týdenní velikonoční oktál. Doznívá radost ze vzkříšení, která by ale neměla nikdy skončit.
Tato neděle je z iniciativy papeže Jana Pavla II. nazývána Nedělí Božího Milosrdenství. Ježíšovo milosrdenství je nekonečné (což dokazují mnohé statě z Písma, především Lukášova evangelia) a pro naši spásu nezbytné. Jen Boží spravedlnost by nestačila vzhledem k našim hčíchům, to milosrdenství je proto k té jeho spravedlnosti velmi důležité.
Tato neděle se také nazývá nedělí o Tomášovi. Neviděl, proto nevěřil, uvěřil až když uviděl fyzicky vzkříšeného Ježíše. Jaká je naše víra? Věříme? Ve vzkříšení Ježíše snad ano, ale věříme také v jeho moc, kterou má od Otce? A že to jeho umučení a vzkříšení bylo nutné pro naši spásu? Toto je třeba si uvědomit. A až pak s Tomášem můžeme zvolat "Pán můj a Bůh můj". Skutečná víra zapsána v srdci vede pak k blahoslavenství. Ježíš apoštolům přislíbil seslání Ducha Svatého. Téměř celé 2 měsíce velikonočního období se budeme na jeho příchod připravovat. První čtení proto budou vždy ze Skutku apoštolů, knihy, kterou sepsal z jeho vnuknutí evangelista Lukáš a v níž podrobně popisuje život prvotní církve, kterou sám Ježíš založil po svém vzkříšení. Mezi učedníky Krista panovala soudružnost a jakékoliv jejich oběti, byť i tak krvavé podobné Kristovy oběti, učedníci dělali z velké radosti, protože to bylo pro Pána.
Pane prosíme Tě, abychom po vzoru Tomáše mohli zvolat "Pán můj a Bůh můj!" a stali se z nás skuteční věřící, pro které jsi nám Ty sám největší oporou.
3. velikonoční neděle - cyklus A (Lukáš 24,13-35)
Tato událost z Lukášova evangelia je známa a díky ní i malá dědinka Emauzy jako symbol naší víry.
Co asi prožívali dva emauzští učedníci? Slyšeli nějaké náznaky o vzkříšení Ježíše, ale odmítali tomu uvěřit. Možná váhali. Jejich mysl byla zahalena. To přesně nevíme, ale zkusme se do jejich role vžít my. Nepochybujeme také někdy o víře, Ježíšových milostech a o jeho moci? Neztrácíme víru, když se zdá, že Bůh nás neslyší? My máme možná své představy a z nich nechceme upustit a pak jsme třeba zklamáni, když Bůh na naše prosby nereaguje. Ale jak je to ve skutečnosti? Bůh nás vždy slyší a on sám ví nejlépe, co právě nyní potřebujeme a co je pro nás nejlepší. Ale zmínění učedníci přece jen nakonec Krista poznali. Při lámání chleba. Tak ať jsou nám alespoň vzorem při vysluhování svátosti eucharisite, protože právě při ní máme nejlepší možnost Krista poznat. Je to obrovské tajemství, které nám nabízí. Zde na tomto světě ho nemůžeme naším rozumem pochopit, ale právě k tomu nám může pomoci naše víra.
Duchu Svatý, prosíme Tě o dar víry. Apoštol Petr nás k tomu vyzývá obou dnešních čteních. Na Ježíšových apoštolech následně je jasně vidět, co s nimi udělalo přijetí Ducha Svatého (Jan 20,22). Z ustrašených lidí se stali horliví hlasatelé radostné zvěsti a pro Ježíše byli ochotni udělat cokoliv, včetně největší oběti po jeho vzoru.
A o takové obrácení Tě Pane i my prosíme, otevři nám mysl, oči a srdce, abychom Tě navzdory všem pochybnostem nakonec poznali jak učedníci z Emauz.
4. velikonoční neděle - Dobrého Pastýře - cyklus A (Jan 10,1-10)
Tato neděle se někdy také nazývá Nedělí Dobrého Pastýře. Je to patrné z Ježíšových slov z Janova evangelia i odpovědi k žalmu. Ovce jsme my všichni lidé a Ježíš náš pastýř. A dělá vše, co je dobré pro nás, chrání nás. Tím zlodějem je satan, který se snaží zničit náš vztah s Bohem, naši víru. Proto buďme na pozoru a všude vcházejme jen skrze Ježíše. Dnešní nelehká doba má 2 stránky - negativní, ale i pozitivní. Ta negativní, že i v dnešním moderním světě existují stále války, tak situace není vůbec radostná, Je zde velká skepse, a tím i riziko, že můžeme díky ní ztratit svou víru nebo se od Boha oddálit. Ale je zde i ta pozitivní stránka, že to vše nás může k Bohu naopak přiblížit, když tu dnešní nelehkou situaci odevzdáme plně do jeho náruče, jak se o to už více než rok snaží např. TV NOE v modlitbách "Pokoj vám" za mír. Takových nelehkých dob po stránce vojenské i politické bylo v historii už hodně a vždy byly jakousi zkouškou víry lidí, zda Bohu budou důvěřovat, protože pro satana jsou tyto situace úrodnou půdou, jak zaútočit na naši víru, namluvit nám, že za to zlo může Bůh. Mnozí proto odpadli, ale také u mnohých těžké časy pomohly k jejich přiblížení se Bohu nebo dokonce i obrácení. Držme se proto dveří, kterými je sám Ježíš. Jsme jeho ovce, on nás nikdy neopustí. Zlo není od Boha, je naopak od satana, ale díky důvěře v Boha můžeme toto zlo snadněji překonávat a čelit mu.
Pane prosíme Tě, dej abychom mohli odolávat nástrahám Zlého, abychom nezapomínali na modlitby za dobré věci, především za konec všech válek, nejen té na napadené Ukrajině, ale i jinde na světě a prosíme Tě o dar Tvého Ducha, kterého jsi seslal apoštolům a díky kterému mocně zesílila jejich víra a oni Tě pak všude neohroženě hlásali a zvěstovali
.5. velikonoční neděle - cyklus A (Jan 14,1-12)
První čtení odkazuje na ustanovení jáhenské služby, z nichž nejvýznamnější byl Štěpán, první mučedník pro Krista. Jáhni jsou významnými pomocníky kněží, hlavně tam, kde jich je velký nedostatek, protože od nich mohou převzít část jejich práce. Když už není možno sloužit oběť mše svaté, tak právě oni mohou věřícím zvěstovat Ježíšovou zvěst alespoň v Bohoslužbě slova.
V evangelii nám Ježíš opět slibuje věčný život. Chce ale, abychom v něj věřili a důvěřovali v něj, aby naše víra postupně rostla tak jak u jeho apoštolů, protože on je skutečně cesta, pravda a život, jak můžeme číst na oltáři našeho kostela. A tak poznáme i jeho Otce, který je na tomto světě pro nás neviditelný. Nejvíce nás sbližuje osobní rozhovor s ním, tj. modlitba, v dnešním světě silně napjatých vztahů tak důležitá.
V tomto týdnu si také v sobota 13.5., kdy si připomeneme výročí Fatimského zjevení (1917) a atentátu na papeže Jana Pavla II. (1981). Papež Jan Pavel viděl v tomto datu mezi oběma událostmi velkou souvislost a Panně Marii děkoval za záchranu svého života. Také přesně dle modlitby "Otče náš" ukázal celénu křesťanskému světu i všem ostatním, jak důležité je odpouštět, když odpustil svému vrahovi, kterého navštívil ve vězení.
Pane prosíme Tě, sešli svého Ducha, dej nám víru, abychom Tě poznali i Tvého Otce a také abychom dokázali vždy za každých okolností odpouštět.
6. velikonoční neděle - cyklus A (Jan 14,15-21)
Tento úryvek evangelia už je přípravou na slavnosti Seslání Ducha Svatého i Nejsvětější Trojici. Ježíš už začíná zjevovat trojjedinou Boží podstatu. Proto odejde zpět k Otci, aby Duch Svatý mohl pokračovat v jeho započatém díle. Duch Svatý dokonale řídí církev a ta jen díky němu překonala všechna období zloby, nenávisti, hlavně když nemohla veřejně působit. Jak několik prvních století, tak i různá válečná období, nově fašismus, komunismus, nacionalismus i fundamentalismus. Svátosti se v tajnosti vysluhovaly, probíhaly stále i kněžské svěcení, byť v utajení. To vše se podařilo jen díky Duchu Svatému, který církev neustále vede.
Hrůzy druhé světové války se začínají opakovat jen blízko na východ od nás, i proto si musíme vážit dnešní svobodnou dobu, kdy můžeme svou víru neomezeně vyznávat a nemusíme ji zapírat. K seslání Ducha Svatého směřuje i první čtení a na neohrožené vyznání víry odkazuje i druhé čtení. A tak určitě díky Duchu Svatému překonáme i současnou ruskou agresi připomínající tu fašistickou z dob nedávných. Překonali jsme i nedávnou pandemii Covid 19, byť mnoho lidí přišlo o život kvůli dezinformacím. Proto bychom měli spoléhat jen na víru, Ducha svatého a ne na různé konspirační informace týkající se různých oblastí našeho života.
Pane prosíme Tě, dej abychom v této výjimečné době kvůli různým obavám neztráceli víru a důvěru v Tebe a posiluj nás i naše bližní svým Duchem.
Nanebevstoupení Páně - cyklus A (Matouš 28,16-20)
Evangelista Lukáš na své evangelium přímo navazuje Skutky apoštolů, a to právě zmínkou o nanebevstoupení Páně. I tato událost potvrzuje fakt, že obě knihy mají stejného autora. Ježíšovo nanebevstoupení neznamená, že odchází do důchodu. Závěr dnešního Matoušova evangelia je úplně jasný. Ježíš své pozemské dílo dokončil svým zmrtvýchvstáním, ale ještě 40 dnů jeho oslavené tělo na této zemi působilo. To hlavně proto, aby dal učedníkům rady a příkazy, jak mají postupovat v šíření evangelia. Takže i když fyzicky odchází k Otci, je s námi neustále, neopouští nás. V modlitbě, eucharistii a při čtení a rozjímání nad Božím slovem je s námi stále. Kdykoliv se na něj můžeme obrátit. Ustanovil svátost křtu, základní svátost, kterou se stáváme Božími dětmi a která je potřebná pro přijetí všech dalších svátostí, které stvrzují naši víru. Apoštolům zároveň slíbil seslání Ducha Svatého, aby tak posílil jejich víru i odvahu šířit Boží slovo. Stane se to o přesně 10 dnů později, na jeho příchod se budeme připravovat v tzv. novéně. Duch Svatý bude pokračovat v jeho díle a řídit církev, kterou tímto ustanovil.
Při svém odchodu k Otci Ježíš slíbil, že opět přijde. Na konci světa, to je ten advent, druhý příchod, kdy bude tento svět soudit, aby ho spasil. Protože on je jediným prostředníkem mezi Otcem a námi. Ježíši prosíme Tě, neopouštěj nás v této stále ještě velikonoční době a posiluj naši víru brzkým sesláním darů Ducha Svatého.
7. velikonoční neděle - cyklus A (Jan 17,1-11)
Toto evangelium má náznak nějaké rekapitulace. Na svatbě v Káni Galilejské Ježíš řekl své Matce, že ještě nepřišla jeho hodina. Nyní ale už je tady. Ježíš v předzvěstí svého umučení prosí za nás svého Otce, protože právě za nás podstoupil smrt na kříži. Přišel kvůli nám, aby nás zachránil od věčného hříchu. Ježíš oslavil svého Otce svým dílem zde na zemi a nyní Otec oslaví svého Syna zjevenou slávou, kterou ale měl už od počátku světa, jak se to modlíme v modlitbě Věřím v Boha. Jeho oslavou bude i seslání Ducha Pravdy, které si připomeneme přesně o týden. V Janově evangelii je skutečně mnoho náznaků existence Boží Trojice, která je protkána vzájemnou láskou a ta pak od Boha putuje i k nám, lidem. Pane Ježíši oslav své jméno, abychom poznali skutečně, že Ty jsi náš jediný záchrance, Spasitel.
Pane Ježíši, prosíme Tě dej, ať se dokážeme zodpovědně připravit v probíhající novéně na přijetí Svatého Ducha na posílení naší víry.
Seslání Ducha Svatého - Boží hod svatodušní (Skutky 2,1-11, Jan 20,19-23)
Nastává druhý nejkrásnější den v roce. Velikonoční nedělí začíná to krásné jarní období, kdy si mnohem více připomínáme vítězství života nad smrtí a nyní po 50 dnech toto období ohraničeno těmito 2 nejvýznamnějšími nedělemi končí. Smutní ale nemusíme být, bílá barva života končí jen liturgicky. Vzkříšený Ježíš zůstává s námi stále (Matouš 28,22) a navíc nyní ještě posiluje naši víru sesláním Ducha Svatého. To abychom v jakýchkoliv pochybnostech a starostech se měli na koho obrátit (Marek 13,11). Ježíš církev založil, je její hlavou a Duch Svatý ji vede správným směrem. Jsme hříšní, slabí lidé, ale s podporou Ducha Svatého dokážeme překonat i nemožné věci. Svědčí o tom téměř celé Skutky apoštolů, kde učedníci po jeho přijetí už nebyli ustrašení, nezavírali se za dveřmi, ale Krista vzkříšeného neohroženě hlásali i navzdory nepřízni tehdejší doby a mnozí za něj obětovali i svůj život, raději i to nejcennější, jen aby ho nemuseli zapřít. I nám Duch Svatý radí, jak máme mluvit, vystupovat, jak se nebát přiznat se ke Kristu. jen mu musíme naslouchat. A že si o nás okolí bude myslet jak o Petrovi, že jsme opilí? (Skutky 2,18). Co na tom? Duchovní opilost štěstím z přijetí Boží lásky je přece něco úplně jiného než tělesná opilost. Duchu Svatý prosíme Tě, posiluj svými dary naši víru.