advent a vánoce 2024

slavnost Křtu Páně (Lukáš 3,15-22)

Od 40. kapitoly se styl proroka Izaiáše mění, proto se domníváme, že jde o jiného autora než v předešlých kapitolách. Tento text vznikl v době největšího útlaku v babylonském zajetí v 6. stol. př. Kr. a právě zde Bůh zaslibuje "Služebníka", který Izrael zachrání. Jak jeho záchrana bude vypadat?

Apoštol Petr se podivuhodným způsobem dostane do domu pohanského setníka Kornelia, který zatoužil poznat víru. Když Petr slyší, že Bůh jedná v srdcích těchto pohanů, plný radosti vypráví, jak to všechno s Ježíšem začalo...

Svátek Křtu Páně uzavírá vánoční dobu. Tento novodobý svátek rozvíjí skutečnost připomínanou již při slavnosti Zjevení Páně: Bůh se v Ježíši zjevuje celému světu. On na sebe bere naše hříchy, jak symbolicky naznačuje jeho sestoupení do Jordánu, a díky tomu se můžeme setkat s Bohem.

Liturgická doba nás každoročně vede postupně jednotlivými etapami Ježíšova života až k okamžiku nanebevstoupení. Evangelia nerozebírají dobu mezi dětstvím a Ježíšovou dospělostí. Narození a zahájení veřejné činnosti spojuje skutečnost "počátku". Stojíme na počátku hlásání evangelia. Co bylo prvním impulsem? Poslání. Ježíš je nebeským Otcem vyslán zvěstovat záchranu, ukázat, kdo Bůh je a jak člověka miluje. Ježíš nepřišel na zem za trest ani nejedná bez Otcova vědomí. Celé dílo záchrany je společný projekt Nejsvětější Trojice. Dnes máme vzácnou příležitost zahlédnout podstatu evangelia. Bůh Otec miluje svého Syna a je to jejich vzájemná láska, která ukazuje, že Bůh touží být mezi lidmi, v jejich světě protkaném obtížemi, a právě uprostřed něj člověka vykoupit.

Ježíšův křest - jde o zásadní skutečnost, nikoli jen projev Ježíšovy pokory... Jan správně uvádí, že Ježíš nepřijímá křest jako znamení obrácení či pokání za vlastní hříchy. Pán takto zahajuje svoji misi záchrany a své veřejné vystoupení! Protože se zde objevuje celá Nejsvětější Trojice, bude tedy také dílo záchrany dílem celé Trojice.

V 1. čtení se od 40. kapitoly mění styl proroka Izaiáše, proto se domníváme, že jde o jiného autora než v předešlých kapitolách. Tento text vznikl v době největšího útlaku v babylonském zajetí v 6. stol. př. Kr. a právě zde Bůh zaslibuje "Služebníka", který Izrael zachrání. Jak jeho záchrana bude vypadat?

Ve 2. čtení se apoštol Petr podivuhodným způsobem dostane do domu pohanského setníka Kornelia, který zatoužil poznat víru. Když Petr slyší, že Bůh jedná v srdcích těchto pohanů, plný radosti vypráví, jak to všechno s Ježíšem začalo...

V týdnu před touto nedělí jsme si připomíněli Slavnost Zjevení Páně (6.1.), kdy mudrci z východu byť pohané, byli znalí Starého zákona (Micheáš 5,1) a navštívili malého Ježíše. Nevíme kolik jich bylo. Podle darů usuzujeme, že byli tři a z toho vznikl i lidový název svátku Tři králové. Možná i toto je předobrazem Nejsvětější Trojice. Ta zářící betlémská hvězda, která vedla mudrce, byla dle astronomů (např. RNDr. Grygara) konjunktura planet Jupiter a Saturn, která se stala v roce 6 př.n.l. a byla doprovázena obrovskou světelnou září, která je spolehlivě vedla a i díky ní bylo možno určit datum Kristova narození. Východní křesťané obě slavnosti spojují do jedné na 6.1.

Jan křtem Ježíše v podstatě dovršil svou pozemskou úlohu. Připravil Židy na příchod Mesiáše. Nyní už sám uznává, že se musí menšit, protože už přišel někdo větší než on, komu není hoden zavázat opánky na nohou. Slovy "Hle beránek Boží" (Jan 1,27-29), které citujeme denně před přijetím eucharistie, ukázal na vyšší poslání Ježíše jako pravého Boha, které hned nato potvrdil hlas z nebe "Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení". V tomto hlase možno pozorovat první jasné zjevení Nejsvětější Trojice - jednota a láska Otce a Syna skrze Ducha Svatého.

Pane Ježíši, tak jako Jan Křtitel vždy konal Tvou vůli, prosíme Tě, abychom Tě vždy následovali i cestou svých křížů, a k tomu prosíme o pomoc Tvého Ducha. A tak jako jsi mudrce vedl pomocí zářicí hvězdy, veď i nás na cestě k Otci, aby byla přímá a zářivá.

2. neděle po Narození Páně (Jan 1,1-14)

Tento úvod Janova evangelia je ústředním tématem celého vánočního období a čte se během něj několikrát. Shrnuje teologickou podstatu celého Janova evangelia. Uvádí řadu klíčových výroků (Ježíš je od věků u Boha, je vyslovené Boží Slovo…). V Kristu je život, bez něj nebude ani života, ani světla, ani záchrany. Jestliže ale přišel Ježíš na svět, pak přišel život, světlo do našich temnot. Nyní stačí ho přijmout do svého života. Ježíš se má narodit do našeho srdce!

Vánoce na rozdíl od komerčních situací stále trvají, nekončí. 6. ledna si připomenme slavnost Zjevení Páně, kdy mudrci z východu šli za betlémskou hvězdou (pravděpodobně konjukce planet Saturn a Jupiter) která je přivedla ke Králí, kteréhy vyčetli z Písem. Ač pohané, poznali v malém Ježíši budoucího krále a poklonili se mu. Není jisté kolik jich bylo, podle 3 darů se tedy předpokládá osvědčená tradice Tří králů.

Vánoční období skončí příští nedělí slavností Křtu Páně.

Pane prosíme Tě, dej nám sílu, abychom přijali toto vánoční poselství a nedívali se na Tebe komerčně jako na roztomiléí děťátko v jeslích, ale jako na skutečného Spasitele, který přišel na svět, aby ho svým křížem vykoupil. 

Slavnost Svaté Rodiny (Lukáš 2,41-52)

Tento úryvek je závěrem úvodních dvou kapitol o Ježíšově dětství. Nejenže byl Ježíš výjimečným způsobem počat, ale již od počátku si je vědom svého zvláštního vztahu s Bohem. Pozoruhodné je spojení slov "musím být v tom, co je mého Otce" a současně ochota podřídit se rodičům. Zřejmě narážíme na jeden z náznaků vztahu Ježíšova božství a lidství...

Potkáváme Ježíše jako dítě vyrůstající v konkrétní rodině, s konkrétními rodiči. Tato příhoda nese náznak pubertálního osamostatňování. Jde ale také o ukázku, jak Bůh umí pracovat i v tom, co mnozí dospělí odsoudí jako "pubertu". Ani rodiče, ani dítě v pubertě nejsou Bohu vzdálení, neznámí, ztracení. Ježíš je Boží Syn, má k nebeskému Otci velice blízko a zároveň je se svými rodiči v úzkém kontaktu. Rodina je místem našeho osobního vyzrávání jak ve vztahu k blízkým, tak ve vztahu k Bohu. Někdy je to hodně těžkéSvatá rodina se vždy slaví uprostřed oktálu Narození Páně, v neděli mezi Narozením Páně a Novým rokem. Pokud neděle padnou na tyto zmíněné slavnosti, tak v tom případě se slaví 30.12. Jedná se o slavnost, takže je nadřazena svátku sv. Štěpána, muže plného Ducha Svatého, prvomučedníka, kterého si ale v tento den také můžeme připomenout díky jeho rozhodnutí obětovat i svůj život za svědectví o zmrtvýchvstalém Kristu, kterého viděl stát po Otcově pravici (Sk 7,55-60).

Svatá Rodina nám je příkladem následováním i pokorou Bohu. Maria přijala Boží plán a stala se Matkou, Boží plán přijal i Josef a vzal si Marii za manželku a adoptoval Ježíše, Božího Syna. A chránil ho před nástrahy tehdejšího světa a absolvoval s ním i Marií strastiplnou cestu do Egypta (Mt 2,13) před krutým Herodesem.

V tomto úryvku evangelia se poprvé setkáváme s Ježíšovou božskou i lidskou přirozeností, na jedné straně zdůrazňuje význam svého nebeského Otce, ale na druhé stráně zůstává poslušný svému pozemskému adoptivnímu otci Josefovi.

Pane, prosíme Tě, aby se tradiční hodnoty rodiny, jako požehnaný sňatek manželů, přijetí a výchova dětí neztrácely smysl a význam ani v této liberální společenství a v případě nesnází se nechat vést Duchem Svatým stejně jak se jím nechal vést prvomučedník Štěpán. (1.Kor 7,10)

Boží hod vánoční (Jan 1,1-18)

4. adventní týden většinou nebývá celý. Končí vždy Štědrým dnem odpoledne. Večer se už připravujeme na slavnost Narození Páně, na jeho první příchod.

Pane prosíme Tě dej, abychom měli otevřenou duši pro Tvůj příchod, aby v nich byla láska k bližnímu, aby ses mohl narodit do čistého srdce a abychom vánoce nevnímali jako světské konzumní a uspěchané svátky, ale více jako duchovní rozměr Tvého spasitelného díla.

Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

4. neděle adventní - cyklus C (Lukáš 2,41-52)

Slavíme poslední neděli před Vánocemi. Vše se již soustředí na narození Ježíše. Doma často vrcholí přípravy na Vánoce... Každá velká událost i v našich životech má svoji genezi. Jaký je příběh vzniku naší víry, jaká je geneze naší rodiny, co všechno stojí za tím, že můžeme tvořit rodinu? A pokud jsme osaměli, znamená to, že žádnou genezi vlastního života nemáme? I do našich složitých životních příběhů právě nyní chce přijít Pán.

Lukáš začne své evangelium předpovědí narození Jana Křtitele a vzápětí podobnou předpovědí narození Krista. A v dnešním textu se tyto dvě linie potkají. Stejná struktura se později objeví ve veřejném vystoupení Jana a Ježíše (Lk 3). Alžběta a její dítě jásají nad setkáním s mesiášem. A Maria je označena za blaženou, protože uvěřila! Slova dnešního evangelia jsou základem modlitby Zdrávas, Maria.

Příběh Marie spěchající za Alžbětou vždy znovu fascinuje jednoduchostí i silou. Vždyť Matka mesiáše nemůže ani domyslet, jak vzácné dítě nese ve svém životě, když s prostou upřímností přichází ke své starší tetě, aby jí pomohla. Uvěřila Bohu a on jí bude postupně ukazovat, jak velké věci skrze ni koná. Není to vzdálené našemu životu. Když se pokusíme porozumět obyčejným pozváním, která nám Bůh klade na srdce, i v docela obyčejných situacích, třeba při úklidu doma..., setkáváme se s jednajícím Bohem. I v obyčejných všedních momentech je Pán s námi a jedná, možná právě v těchto dnech bude skrze nás konat velké věci.

Evangelista Lukáš popisuje setkání dvou žen, které zázračně počaly dle Boží vůle a s radostí přijaly jeho plán na záchranu lidstva od hříchu. Ale také první setkání Jana Křtitele a Ježíše Krista se událo již v lůně jejich matek. Alžběta v Marii poznala matku svého Pána a svým radostným zvoláním dala biblický základ dnešní modlitbě Zdrávas Maria.

V dnešní době se hodně setkáváme s opačným trendem - neochotou matek donosit své dítě a vzdávají se ho, v lepším případě ho donosí a dají někde k adopci, v tom horším volí potrat, což je vlastně zabití již živého tvoru. Ale není to jen jejich vina, často k tomu nahrává nepřátelské liberální prostředí, které preferuje tato "snadná" řešení.

List Židům je komplexní teologické pojednání, které obhajuje Kristovo kněžství na pozadí starozákonní teologie. Jedním z klíčových bodů, o který se opírá, je Žalm 40,7-9, na kterém vysvětluje význam Kristovy poslušnosti či věrnosti Otci. Tato věrnost vede k naší záchraně.

Pane prosíme Tě, osviť svým duchem myšlení budoucích matek, aby dokázaly i navzdory nepříznivým okolnostem přijmout své počaté dítě, právo na život matky by nemělo být odděleno od práva jejího dítěte

3. neděle adventní - radostná cyklus C (Lukáš 3,10-18)

Třetí neděle adventní se nazývá radostná (gaudete). Církev jako by již vyhlížela každým okamžikem přicházejícího Pána, již "svítá" naděje. Je tento příchod Krista skutečně očekávaný? Těšíme se, že přijde? V tomto týdnu (od 17. 12.) se změní důraz liturgických čtení a budou zařazeny texty vztahující se bezprostředně k narození Ježíše.

Po dvou úvodních kapitolách o Ježíšově dětství začne Lukáš vyprávění o jeho veřejném působení. Tyto události jsou předznamenány Janem Křtitelem. Náš text navazuje na minulou neděli. Podstatné je očekávání lidu podtržené Janovým odmítnutím přijmout roli mesiáše. Skutečný mesiáš bude plný moci Ducha. Na něj čekáme!

Evangelium pokračuje ústřední postavou adventu, Jana Křtitele. I když sám se nenazýval prorokem, tak důsledně napomínal lid a připravoval ho na příchod slibovaného Mesiáše. Všem lidem říkal, jak mají žít, zdůrazňoval pokoru, že není ten Mesiáš, za kterého ho lidé začali považovat, ale ukázal na Ježíše a nazval ho Beránkem Božím, tak jako Krista nazýváme při každé mši svaté chvíli před tím, než ho živého přijmeme. Jeho křest ponořením do vody byl předzvěstí skutečného křtu Duchem Svatým, kterým nás bude křtít Ježíš a posléze jeho učedníci a následovníci. .

Pane dej abychom se vždy dokázali zamyslet nad slovy Tvého předchůdce Jana Křtitele, který nám vždy důsledně ukazoval svou skromností, pokorou a pokáním na správnou cestu k Tobě.

Do 16.12. se jednotlivá čtení budou zaměřovat více na Kristův druhý příchod, pak už budeme až do Štědrého dne očekávat památku jeho prvního příchodu, kdy přišel na svět jako člověk.

2. neděle adventní - cyklus C (Lukáš 3,1-6)

Evangelista Lukáš v prvních dvou kapitolách popsal dětství a původ Ježíše z Nazareta. Dnešním textem otevírá jeho veřejné působení. Jako první kapitoly začaly nejprve zprávou o narození Jana Křtitele a pak mluví o Ježíši, tak i nyní se začíná vyprávěním o Janově působení. Jde o citaci Iz 40,4, proroctví, které se vzápětí naplní na přicházejícím Kristu.

Evangelista Lukáš si dává velkou práci, aby čtenáři evangelia vysvětlil, že události spojené s příchodem Ježíše nejsou jen nahodilým momentem, ale přesně odpovídají Božím proroctvím. Staly se ve zcela konkrétní době a na konkrétním místě, tedy zdůrazňuje, jak silně stojí evangelium realisticky "nohama na zemi". A přeci mluví o Bohu, zázracích, věčnosti... Víra podle evangelia není odrazem naivních snů, ale poznanou a ověřenou skutečností, kterou člověk objevil, prozkoumal a na základě mnoha svědectví, vlastního poznání a zkušenosti s Bohem přijal. Co pro nás osobně znamená "připravit cestu Pánu"?

Ústřední postavou adventu je Jan Křtitel. Sám Ježíš ho nazval největším z lidí narozených z matky (Matouš 11,11). Jan měl připravit cestu Kristovi a zhostil se jí dokonale. Vynikal svou skromností, žil střídmě a lidem trpělivě vysvětloval kdo je Mesiáš, přestože někteří za Mesiáše považovali jeho (Matouš 3,11 Jan 1,36). Ale když bylo třeba, dokázal být i kritický a říci pravdu farizeům i saducejům. Ale vždy v dobré víře. Dokonce i jeho vrah Herodes mu rád naslouchal (Marek 6,20). Nejdůležitější Janův odkaz je, abychom činili pokání. Tím neprojevíme svou slabost, ale naopak sílu postavit se pokušení ke hříchu a jen pokorou v srdci můžeme očekávat něco krásného, které se splní v příchodu Ježíše Krista, který přinese lásku a milost (Jan 1,17), což je více než nám levně nabízejí různí "pohanští bohové" v podobě politiků nebo různé komerce. Tato levná řešení zaujmou většinu lidi mnohem více jak Kristova pravda, ale ony nemají dlouhodobého trvání, po slastném pití přichází kocovina. Ale Ježíšova pravda není na pohled atraktivní, Ježíš dokáže být i kritický a vyčítavý, ale vždy s úmyslem kteréhokoliv člověka přivést na správnou cestu. Ježíš na rozdíl od politiků nikdy nepoukazuje na nějakého jeho protivníka nebo konkurenta, který má jiné názory, miluje všechny lidi bez rozdílů, jeho cílem je naopak nás všechny sjednotit ve víře a lásce (Římanům 1,16) a hlavně nám nabízí řešení na celý život, nejen na této zemi, ale i jeho pokračování. Základem je uvěřit a kdo má pevnou víru, tak Duch Svatý si už k němu najde cestu. Proto s radostí očekáváme příchod Ježíše Spasitele, protože po tom prvním přijde i ten druhý, definitivní, vítězný.

Pane Ježíši prosíme Tě, abychom neztráceli víru v Tebe a s radostí očekávali Tvůj první příchod do našeho srdce a tím byli připraveni na Tvůj druhý příchod.

1. neděle adventní - cyklus C (Lukáš 21, 25-36)

Vstupujeme do nového církevního roku, otevíráme adventní dobu, mnohde se bohoslužba začíná požehnáním adventního věnce. Budeme o nedělích číst především Lukášovo evangelium (cyklus C). Ale liturgie navazuje na minulou neděli a zůstává u eschatologického tématu. Myšlenky na Kristův příchod směřují nejen k narození Ježíše, ale také k jeho druhému příchodu. Proto je adventní téma i nyní aktuální.

Možná až neuvěřitelně blízko vedle sebe jsou v liturgii kladeny začátek Ježíšova vstupu do světa a konec věků. Slavení Vánoc, na které se připravujeme, je připomínkou začátku Ježíšovy záchrany. Jeho druhý příchod je synonymum konce světa. Obě skutečnosti spolu úzce souvisí! Ježíš přišel proto, aby každý člověk mohl přijít k Bohu na konci své pouti! Ba co více, aby celý svět mohl přes veškeré zasažení zlem být proměněn k oslavě Boží. Ježíš nepotřebuje lidi vyděsit. Ale touží ukázat, jak zásadní věci se pod rouškou obyčejného všedního života odehrávají. Každý život je významný, každá událost dějin hraje roli. Běda těm, kteří jsou lhostejní, ale stejně tak běda těm, kteří jsou zmítáni kdejakými "úkazy", které během dějin nastanou, či vymýšlejí všelijaké konspirační teorie. Strach sám o sobě není dobrý rádce.

21. kapitolou vrcholí Ježíšova slova k zástupům. Od následující kapitoly se bude vyprávět o poslední večeři a Ježíšově smrti. Autor, jako i Marek a Matouš, na konci Ježíšových slov zařazuje eschatologickou řeč (o posledních věcech). Cílem je povzbudit ke statečnosti a odvaze nevěřit každému zmatku, který v budoucnosti nastane. Poznamenejme, že "oblak" byl ve Starém zákoně symbolem Boží přítomnosti.

V 1. čtení prorok Jeremiáš působí v posledním úseku dějin Izraele před pádem do babylonského zajetí (587 př. Kr.). Varuje Izrael, ale ten neslyší. Přesto se v jeho proroctví mluví také o nové perspektivě. Bůh dá novou smlouvu, na troskách vznikne život.

2. čtení se označuje též jako 1. list Tesalonickým) a je zřejmě vůbec nejstarším textem Nového zákona. Pavel vypráví o své cestě s Timoteem a těší se na návštěvu u Soluňanů. K tomu připojuje své přání či požehnání (náš text). Úryvek je zde zařazen kvůli zmínce o druhém příchodu našeho Pána.

Nemusíme se bát, je však třeba být připraven, žít tak, jako kdyby každý náš den byl poslední, být Pánu na blízku a důvěřovat mu. I když o tom dnu nevíme, zda bude zítra, za deset nebo tisíc let, tak Pán nám neustále dává různá znamení, abychom byli připraveni. Nejsou tak viditelná, jak by si někteří přáli, ale s Kristem máme možnost se stále setkávat, v kostele, ve společenství u modlitby, vidět ho v našem bližním.

Pane dej, abychom byli na Tvůj příchod vždy připraveni, dej nám sílu a svého Ducha do celého následujícího církevního roku