mezidobí 2024

slavnost Krista Krále - 34. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 12,38-44)

Konec církevního roku znamená Kristovo definitivní vítězství, jeho věčné Království. Řecko-katolická liturgie začíná vždy zvoláním "Požehnané království Otce i Syna i Ducha Svatého nyní i vždycky na věky věků". Kristovo království je mezi námi, i když si to možná ještě neuvědomujeme. Je tomu tak, protože satan byl definitivně poražen Ježíšovou obětí na kříži. Toto si opět připomeneme v dnešním evangeliu, které se vrací do období největšího Kristova vítězství, vítězství nad smrtí. Kristovo Království je věčné, nepodléhá žádným volbám, falešným slibům a intrikám na rozdíl od všech pozemských království a vládců. Pilát tomuto nerozumí, ale i přes svou krutost má před Ježíšem díky tomuto určitý respekt (Jan 19,22). Ale podléhá zfanatizovanému davu. Jak jsme na tom my? Nepodléháme také různým "královstvím", které se na nás valí z reklam, masmédií, politických mítinků apod. a slibují snadná řešení. Ale to vše jsou pomíjející se věci, které dříve nebo později skončí. Ježíšovo Království je věčné a jisté.

Pane prosíme Tě, abychom nepodléhali různým pokušením tohoto světa a nezapomínali, že jediné království je cesta kříže

33. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 13,24-32)

Ve 2. čtení pisatel Listu Židům už několik týdnů srovnává všeobecné kněžství s Božským (Kristovým) kněžstvím. Pouze Kristova oběť dokáže odpouštět a zahlazovat hříchy, ta jediná a nezaměnitelná vede k dokonalosti.

První čtení i evangelium na konci liturgického roku se už zaměřují na Kristův druhý příchod. Není vůbec důležité, zda k tomu dojde zítra, za sto nebo několik tisíc let. V Božích očích jsou totiž jakékoliv pozemské časové údaje jen zlomkem jeho nekonečného času. Stejně tak lze pohlížet na pozemské pokolení ve vztahu k věčnosti. Mnohem důležitější je proto být stále v bdělosti a nepodléhat všem pozemským pokušením.

Ježíš jako Boží Syn samozřejmě o této hodině ví, ale není vůlí nebeského Otce ho zveřejňovat právě kvůli tomu, abychom byli na něj kdykoliv připraveni a proto pokání, svátosti a svou pokoru neodkládali až do soudního dne.

Pane prosíme Tě, dej abychom byli na Tvůj příchod vždy připraveni, podobně jako 5 prozíravých panen (Mt 25,1-13)

32. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 12,38-44)

Mnohokrát jsme se v životě zklamali. Dnešní neděle nám položí zásadní otázku: Dokážeme se spolehnout na Boha? Jak pracovat s naší nedůvěrou? Nebudujeme si jen drobné osobní jistoty, aniž bychom Boha brali vážně? Do této neděle tak lze položit řadu našich otázek, rozjímat o nich a také se za ně modlit.

V listě Židům jsou časté zmínky o Kristově kněžství, kde je uváděn jako velekněz na věky. Zde vidíme srovnání starozákonního kněžství a novodobého Kristova. Na rozdíl od stále se opakujících starozákonních obětí jeho oběť na kříži stačila jediná, aby vykoupila nás lidi ze hříchu, je navždy. A Kristův druhý příchod na Zem už bude jen naplněním jeho oběti na kříži. i my máme účast na jeho oběti ve svátosti Eucharistie, ve které je přítomný živý Kristus. tato oběť ale na rozdíl té jediné neopakovatelné na kříži už není krvavá, protože jeho krví jsme byli jednou provždy vykoupeni.

V evangelii navazujeme na poslední Ježíšovu kontroverzi s farizeji. Po našem úryvku přichází pouze slovo o konci věků a následný popis událostí Velikonoc. Proto význam daru chudé vdovy není diskusí nad výší příspěvků na chrám, ale shrnutím, co znamená přijmout celou Ježíšovu zvěst. Tato žena vydala Bohu svůj život a svoji budoucnost. To je akt víry!

Oběť je tedy témou dnešního evangelia i 1. čtení. Milosrdenství je více než jakákoliv oběť (Matouš 9,12). A proto i ve známém příběhu oceňuje více drobný příspěvek chudé vdovy, která dala vše co má. Dala celé své srdce, celá se odevzdala do Boží náruče a svěřila se mu.

Pane prosíme Tě, abychom vždy Tebe měli na prvním místě, na rozdíl do pomíjitelných světských radostí i starostí.

31. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 12,28-34)

Dnešní Ježíšova odpověď je vlastně zkráceným desaterem Božích přikázání. Milovat Boha je souhrn prvního až třetího přikázání a láska k bližnímu je obsahem 4. až 10. přikázání.

Tentokrát Ježíš nekáral učitele zákona jak často v jiných případech za jejich povrchnost a slepé dodržování zákona, ale naopak ho pochválil, že moudře odpověděl. O lásce k Bohu asi nemusíme u farizejů a zákoníků pochybovat, ovšem o lásce k bližnímu už se s tím tak nedá souhlasit (např. Matouš celá 23. kapitola). I když samozřejmě milovat Boha je největším přikázáním, tak bez navazující lásky k bližnímu to prostě ani nejde, proto se obě tyto přikázání vzájemně prolínají. Měli bychom skutečnou radost v srdci tehdy, kdybychom přijímali Boží Tělo a zároveň byli rozhádáni s kýmkoliv z lidí? Do takového srdce určitě Ježíš netouží jít.

List Židům se zabývá otázkou Kristova kněžství.

Pana prosíme Tě, dej nám poznat, že láska k Tobě je vždy i láska ke svému bližnímu, že si to neodporuje, ale vzájemně se obojí doplňuje

30. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,46-52)

Text dnešního evangelia je velmi důležitý. Představuje v evangeliu předěl - jakýsi výsledek, ke kterému by měl dojít každý, kdo se s Ježíšem setkal. Na slepci lze ukázat, co znamená "setkat se s Kristem" Nejen být uzdraven, ale poté jako učedník následovat Pána a vstoupit s ním do Jeruzaléma, abychom naplno zakusili sílu Velikonoc.

Žebrák je někdo, kdo stojí na kraji společnosti, života, zájmu. Měl výsadu, směl žebrat. Bartimaios zde zastupuje nemalou skupinu, totiž úplně každého, komu není lhostejné, že kolem prochází Bůh. A Ježíš jeho nouzi vidí. Jde o vzorové setkání člověka s Bohem. Tento muž bez perspektivy dostává příležitost žít. Jeho Stvořitel ho oslovuje a mění jeho prázdnotu v naplněný život. Okolí Bartimaia zrazovalo, jen překáží, je navíc, ruší... Bůh vidí nouzi člověka, ale očekává náš zájem, odvahu chtít se Bohu přiblížit. A nejen to, je naší motivací pouhé vyřešení našeho problému, nebo jde o setkání s Bohem? Podstatná je poslední věta evangelia. Uzdravený žebrák neodchází za svými zájmy, ale jde za Kristem, doslova stoupá vstříc Jeruzalému (zde je i geografický výškový rozdíl 1000 m!). Kdo se ke Kristu nepřipojí, nepozná sílu přicházejících Velikonoc.

Nedělní evangelium nám popisuje uzdravení slepého. Nejde jen o samotné uzdravení, ale zkusme se zamyslet nad tím, co tím Ježíš chtěl říci. Nejdříve někteří okřikovali slepého, aby neobtěžoval mistra. V dnešní době vidíme analogii v tom, když mnoha lidem je bráněno v jejich víře, v přístupu k Ježíši. A nemám na mysli jen minulou dobu v naších zemích během 2. světové války i dlouhých 40 let po ní, ale i situaci v mnoha částech světa nyní, kdy je lidem blokován přístup k Ježíši a to nejen v zemích třetího světa, ale i v civilizované Evropě, kdy např. některé kliniky nutí své lékaře vykonávat potraty nebo dochází k odstraňování křížů ze škol i různých institucí. Modleme se za ně i za jejich pronásledovatelé. Ježíš viděl víru slepého a proto ho uzdravil. A ta jeho víra se projevila v tom, že šel hned za Ježíšem. To je to nejkrásnější poděkování Ježíši za jeho dary, že jdeme za ním, následujeme ho. Jaký rozdíl např. v očištění malomocných, kdy 9 z 10 uzdravených Ježíši ani nepoděkovalo (Lukáš 17,18).

List Židům rozebírá, zda mohl být Ježíš veleknězem, který přinesl oběť za nás všechny. Autor nejprve předloží podmínky, které musí velekněz splnit, a následně ukazuje, jak se tyto předpoklady odráží na Ježíšovi.

Pane prosíme Tě, dej nám sílu, abychom dokázali vzít svůj kříž a dokázali Tě vždy následovat (Matouš 16,24)

29. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,35-45)

Dnešní neděle je tradičně zaměřena na misie, za které se budeme modlit.

Ve 2. čtení čteme jeden z klíčových textů Nového zákona. Autor listu vysvětluje Ježíšovo velekněžství. Podle Starého zákona jen velekněz mohl vstoupit v chrámě do velesvatyně před Boha a prosit za lid. Ježíš je velekněz, který vstoupil do jiného chrámu - do samého nebe, aby se za nás přimlouval. Jeho kněžství je podstatně jiné, než měli starozákonní levité. A díky němu můžeme vstoupit i my!

V evangeliu této neděle opět rezonuje téma pokušení moci. Je to jedno z velkých pokušení vedle pýchy, požitku a závislosti na bohatství. Být tím, kdo ovládá jiné, rozhoduje o dějinách, určuje běh světa. Tato nemoc je snadno vidět na politicích, ale i čelních představitelích businessu, možná někdy i církve. U obyčejných lidí nemusí být hned zjevná. Přesto hraje velkou roli. Mít moc nad blízkými, podřízenými, ovládat v rodině... Je třeba vědět, že jde o nemoc, závislost, která spoutá, zaslepí a ochromí. Nejde o šťastné lidi! Ježíš proto stanovuje pro křesťany nové pravidlo pro ty, kdo řídí nebo vládnou: být služebníkem. Nenechat se obsluhovat, ale sloužit.V dnešní době snad nyní ještě více aktuálnější než tehdy.

Zebedejovi synové Jan a Jakub, apoštolové nazývání "synové hromu" se začínají dohadovat o svá prvenství v Božím království. Není jisté, zda je to z jejich hlavy, nebo z hlavy jejich matky Salome, která samozřejmě pro své syny chce to nejlepší. Je to ale opět ta situace, o které mluvil Ježíš i Petrovi, že nemá smysl pro věci božské, ale jen lidské (Matouš 16,23). Učedníci zatím ještě nechápou, co musí Ježíš podstoupit, abychom mohli nakonec dosáhnout té slávy, kterou nám slíbil. První musí být poražena smrt, a to půjde jen a jen cestou kříže. A pak se teprve můžeme radovat z vítězství, a pak už vůbec nebude důležité, kdo bude po pravici a kdo po levici, protože všichni budeme Kristovi.

Proto Ježíš přesně říká fakt, že nepřišel obsluhovat, ale sloužit.

A jak několikrát v Písmu zdůrazňuje, abychom se vyvarovali pýchy, ze které vychází každý hřích. Proto důsledkem pýchy je skutečnost, že první bude posledním, a poslední prvním. A toto už můžeme pozorovat i v tomto pozemském životě, když sledujeme osudy například politických nebo vojenských diktátorů, které potvrzují rčení, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Pane prosíme Tě, dej nám dar větší pokory a plné odevzdanosti se Tobě, abychom překonali různá pozemská pokušení.

28. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,17-30)

Běžným úkolem dospělého člověka bývá zajištění chodu rodiny, ať jde o bydlení, příjem, možnosti rozvoj dětí i partnerů, ale i finanční polštář pro horší časy. Dnes si ale položíme otázku, zda omezení peněz nebo času jsou vždy jen problém a nepříjemná skutečnost? Nemá slovo "chudoba" v určitém smyslu své legitimní místo v přístupu k životu, výchově i podnikání? Pokračujeme v textech, které jsou v rámci Markova evangelia věnovány učedníkům. Oni mají především porozumět. Život věčný není jen otázkou splnění předpisů (viz Mk 10,2 - minulá neděle). Jde o svobodu srdce, v níž opustíme vlastní svět jistot a opřeme se o Boha. Proto je důležité číst nejen první část úryvku (Mk 10,17-22), ale i druhou (v. 23-31). Bůh skutečně náš život a naše srdce naplní.

Kniha Moudrosti patří mezi nejmladší ve Starém zákoně. Zmiňovaná moudrost ani tak chytrostí, ale skutečným uměním života. Vede k Bohu. Jako by zde autor záměrně nevyjádřil, zda moudrost je něco či někdo. Odpověď najdeme až o dvě stě let později v Novém zákoně.

V Listu Židům čteme, že Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.

Nedělní evangelium opět ukazuje na fakt, že Boha bychom měli mít na prvním místě. Ježíš nekritizuje mladíka za to, že má hodně majetku, ale ukazuje na fakt, že starost o majetek člověka zbytečně zahlcuje a odvrací pozornost od Boha, od jeho lásky. A majetkem se nemyslí jen finanční stránka, ale jakékoliv činnosti, které stavíme na vyšší úroveň než Boha a také naše různé závislosti.

Petr a apoštolové kvůli Ježíši opustili všechno a šli za ním. Věřili v něj, že je povede po správných cestách a už neměli obavy o světské starosti.

Pane prosíme Tě, abychom se dokázali odevzdat do Tvé náruče a dej nám svého Ducha, aby nás vedl stále k Tobě a neodvracel naše cesty jiným směrem, abychom si uvědomili, že největším naším majetkem jsi Ty sám, protože bez Tebe nemůžeme vůbec nic. Jediná jistota jsi Ty

27. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 10,2-16)

Jednou z velkých celospolečenských otázek dnešní doby v západní kultuře je chápání manželství. Dnes se zcela vážně diskutuje, zda jde o volné spojení dvou mužů či dvou žen a za jakých okolností je manželství vázáno na otázku dětí a jejich výchovy. Jaký je Boží pohled na manželství? Neměli bychom se dnes intenzivně modlit za porozumění významu manželství současnou společností?

V 6.-10. kapitole Markova evangelia se Ježíš soustředí na péči o učedníky. Jim vše pečlivě vysvětluje. Uvedený úryvek poukazuje na náročnost evangelia, ale také závaznost Božího rozhodnutí. Hned vzápětí Marek ukazuje, že Ježíš nebyl nepřátelský rodině a dětem.

Manželství bylo i pro starověkého Izraelitu velké téma. Jak otázka rozvodu, tak i vztahu k dětem. Bůh ale skrze svého Syna říká jasně: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" Slovo "spojil" lze překládat jako "spojil jedním společným jhem", tedy formou, jak společně táhnout za jeden provaz (či spíše oj). Ale současně se zde mluví o spojení muže a ženy, dvou polarit, které se vzájemně doplňují. Díky tomu dítě vidí jak mužský, tak ženský vzor a dostává základní vybavení, jak se orientovat v dalším životě. Dnes se tento pohled zpochybňuje. Je dobré snažit se porozumět důvodům takového zpochybnění. Ale nelze nevidět, že jde o Boží pohled a nejen lidskou konstrukci.

Nedělní evangelium je v dnešní době aktuálnější než kdysi. Krize manželství, "volné" vztahy, svazky stejných osob, interrupce... Dnes, když každé druhé manželství končí rozvodem, často pro zcela malicherné příčiny, Ježíš stále aktuálně připomíná, že Bůh vytvořil svazek muže a ženy a oni dva budou jeden člověk. Toto by si měli uvědomit hlavně ti, kteří se chystají přijmout svátost manželství. Že je to Boží požehnání na celý život a k němu samozřejmě patří i přijímání dětí, které jsou nejkrásnějším plodem každého manželství. Naším úkolem ale není odsuzovat rozvedené, tato věc patří výlučně Bohu. Těžko pranýřovat třeba ženu, která se rozvede kvůli manželova alkoholismu, hráčské vášni apod. Je třeba se za každý svazek modlit a pokud existuje nějaká možnost jeho zachování, vždy se ji snažit využít, s Boží pomocí lze překonat i zdánlivě neřešitelné problémy. V dnešní době je aktuální další věc, a to tzv. svazky stejných osob - gayů a lesbiček. Manželství je svazek muže a ženy, proto toto vše je proti Božímu plánu. Ale podle zásady "Musíš nenávidět hřích, ale milovat svého bližního" tyto osoby nemůžeme také odsuzovat, ale přicházet k nim láskou a hlavně se za ně modlit. Bůh totiž vždy má nějaké řešení, když už my lidé nevíme, jak dále.

Až do konce liturgického roku budeme číst list Židům. Jde o systematicky koncipovaný text vysvětlující Kristovo kněžství. Autor chce povzbudit ty, kteří zřejmě již léta praktikují křesťanskou víru a ochabují. Začíná úvahou o andělech, kteří jsou velmi vážení, ale Boží Syn je vznešenější (Žid 1,5) a my, lidé, jsme skrze Krista přijati za bratry tohoto vznešeného Syna Božího.

Děti jsou krásným plodem každého manželství. Jejich odmítnutí je odmítnutím samého Boha. Ježíš říkal, nechte maličkých přijít ke mně. Když nebudete jako děti, nevejdete do Božího království. Proto Tě Bože prosíme o ochranu počatých ještě nenarozených dětí, aby každá matka s láskou přijala své dítě, aby mohlo přijít na svět

26. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 9,38-48)

V dnešním evangeliu Ježíš varuje před pokušením. Satan nás stále pokouší, chce nás vzdálit od Boha. Pokoušel i samotného Ježíše (Matouš 4,1-11). Ježíš jako Bůh samozřejmě dokázal pokušení odolat a zároveň nám dává nějaký návod, abychom mu dokázali odolávat i my. Jsme jen slabí lidé, proto nás velmi může posilovat modlitba. A ta nám dá sílu odolávat. Samozřejmě, že Ježíš po nás doslova nechce, abychom si uřezali nohu nebo vyloupli oko, ale abychom se mohli oddat do jeho náručí, uvědomit si, že bez Ježíše nezmůžeme nic a už toto vědomí nám dává účinnější prostředky v boji proti satanovi, který číhá na každé naše zaváhání.

V prvním čtení se ocitáme v nejstarších dějinách Izraele (cca 1300 př. Kr.). Židé zakusili Boží vysvobození ze zajetí Egypta, ale stále Bohu nevěří, a proto reptají. Mojžíš je tím unaven a volá o pomoc. Bůh mu dává sedmdesát starších. Dva z nich prorokují mimo předpokládaný rámec stánku úmluvy. Jsou předobrazem scény z dnešního evangelia. Můžeme pozorovat i souvislost evangelia s druhým čtením, kde Jakub varuje boháče, aby nepropadli jeho mamonu, který je skutečně velkým pokušením. Ostrá slova jsou i dnes voláním po spravedlivé mzdě našim zaměstnancům či uhrazení využívaných služeb (dnes často proudících ze třetího světa).

Pane Ježíši, prosíme Tě o Tvou pomoc v každém pokušení, abychom mu mohli odolat a nevzdalovat se tím od Tvé milosrdné náruče.

25. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 9,30-37)

Navazujeme na předchozí neděle a pokračujeme v Ježíšově cestě do Jeruzaléma vstříc událostem Velikonoc. Ježíš učedníky připravuje na svoji smrt a vzkříšení. Ale oni řeší otázku svých kariérních pozic. Ježíš tak zakouší od učedníků nepochopení. Teprve samotné Velikonoce jim otevřou oči a porozumí.

Kde končí správná snaha zajistit sebe a blízké a kde začíná sobectví? Ježíš mluví k učedníkům o Božím plánu záchrany nejen učedníků, ale lidstva v jeho dějinách. Apoštolové ale přemýšlejí nad nejbližšími dny a nad tím, jak se udržet v Pánově přízni. Když by stejnou úvahu o "udržení se v přízni" nahlíželi perspektivou Božího plánu, okamžitě by věci byly jasné. Není chybou hledat výhody. Chybou je hledat výhody pouze pro nejbližší čas bez ohledu na cíl, ke kterému kráčíme, a na ty, kteří jdou s námi.

Texty dnešní neděle opět na sebe navazují. Varují nas před pokušením a žádostivostí, kterým když podlehneme, tak se rodí potom samé zlo. Proto prosme Boha o ochranu před pokušením, jakou zažil i sám Ježíš na počátku svého veřejného působení (Lk 4,2). Zároveň můžeme sledovat Ježíšovou poslušnost Otci, která se plně projevila, když visel bezmocně na kříži. A proto říká, že kdo chce být největší, ať je jen služebníkem. Dítě nám předkládá jako vzor poslušnosti. Kdo přijme dítě, přijímá samotného Krista. Ježíš apoštolům několikrát říkal o své smrti a následném zmrtvýchvstání, ale oni tomu nerozuměli a báli se ho na zeptat.

Pane Bože prosíme Tě, abychom se nikdy nevyvyšovali nad ostatní a chtěli býti služebníky všech. A také abychom se v případě jakýchkoliv nejasností vždy dokázali na Tebe obrátit stejně jak každé malé dítě na své rodiče, vždyť Ty jsi náš společný Otec všech na nebesích

24. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 8,27-35)

Prorok Izaiáš očekává vysvobození z babylónského zajetí (6. stol. př. Kr.), kam byli židé odvedeni na 40 let. Není to Bůh, kdo opustil svůj lid, ale Izrael odešel od Pána. Tuto Boží věrnost dokumentuje Hospodinův služebník, který, ač napadán, přesto věrně kráčí s Božím poselstvím. Všichni ti, kdo ho urážejí, nakonec poznají, že Hospodin neustoupí ze své věrnosti a záměru Izrael zachránit. Vysvobození Židů ze zajetí možno chápat jako předzvěst vysvobození nás všech od hříchů Ježíšovou krvavou obětí na kříži.

Ve druhém čtení Jakub poukazuje na fakt, že víra bez skutků je mrtvá. Někteří teologové (hlavně protestantští) poukazují na polemiku s Pavlovým listem Římanům (3,27). Nutno si ale uvědomit, že pod pojmem skutky Pavel má na mysli různé povinnosti a fakta ze Zákona (např. obřízka), které ale Ježíš nahradil a ospravedlnil svou obětí a ke spáse už je nepotřebujeme. Pavel mluvil o jiném aspektu vztahu víra - skutky, naše skutky nejsou platidlem, kterým si kupujeme nebe, Boha či lásku. Jsou odpovědí na přijatý Boží dar. Jakub pod pojmem skutky má na myslí lásku ke svému bližnímu a tu vyzdvihuje právě i apoštol Pavel (13,10). Také Ježíš ve své eschatologické řeči říká, že budeme souzeni jaké skutky jsme projevili svému blIžnímu (Mt 25,31-46).

V běžných rozhovorech s lidmi lze často objevit několik očekávání, která je přivádějí k diskusi o Bohu. Tím prvním je zvědavost, resp. touha po nějakém zajímavém zážitku. Jiní lidé očekávají, že Bůh vyřeší jejich problém. Další se k němu připojí, protože je to velký vůdce a oni se mohou schovat ve stínu někoho mocného. Ale ani jedna ze skupin nehledá Boha pro něj samotného. Jenže právě o to jde. A má to také svoje překážky. A právě tyto bariéry dělící člověka od Boha Ježíš odstranil svou obětí. V tom spočívá mesiášství, abychom my měli otevřený přístup k Bohu. A Ježíš ukazuje, co znamená být blízko Bohu: je to sebevydání do absolutní míry. Toto sebedarování dělá nejen člověk, ale především Bůh! Ač to na první pohled vypadá jako strašlivá oběť smrti, ve skutečnosti je to jediná cesta k plnosti života.

V textu evangelia můžeme pozorovat, že Ježíš si za své učedníky vyvolil prosté lidi, nikoliv tehdejší náboženskou elitu. Že Ježíš má lidskou i božskou podstatu, můžeme pozorovat na prvním apoštolu Petrovi. Na jedné straně pod vlivem Ducha Svatého poznává v Ježíši Božího Syna, ale na druhé straně ještě nechápe smysl jeho utrpení, na jeho oběť na kříži, se dívá z lidské stránky (viz Jan 20,9). Ale má svou víru, která se pak plně projeví po seslání Ducha Svatého v naprosté odevzdanosti Ježíšovi. A tak i my můžeme postupně dospívat ve víře a chlubit se jen tím jediným, Kristovým křížem. Protože na něm je postavena naše spása, naše sbližování se s Bohem. Pane prosíme Tě a dary poznávání Tvé nekonečné milosti.

Pane dej abychom pochopili co znamená slovo Mesiáš a nepochybovali ve své víře.

23. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 7,31-37)

Nejednou se setkáváme s rozlišováním lidí na "věřící" a "nevěřící". Jedni jsou jakoby čistí a druzí nečistí. Mohou být "věřící" také nečistí a naopak? Jak to vidí Bůh? O tom je dnešní evangelium.. Nemá vzbudit obavy, ale zakusit radost z Božího daru svobody.

V předchozím textu (Mk 7,1-23) Ježíš vedl ostrou diskusi o předpisech rituální čistoty. Přejde území Týru, Sidónu i Dekapole, které bylo pohanské, tedy nečisté. Vstoupí do "čisté" Galileje. Zde je hluchý člověk. Tato nemoc je symbolem nečistých, ale i nechápajících. Všichni potřebují uzdravení!

Hluchý je Izraelita, patří mezi vyvolený národ, a přeci nechápe. Proč? Brání mu "nemoc", tedy nějaký nedostatek. Ježíš nepřišel odsoudit ty, kdo mají nedostatky, přišel je uzdravit. Nejde tu především o fyzickou omezenost, ale o duchovní limit. Není rozdíl mezi vyvoleným národem a ostatními národy. Všichni jsou "nemocní" a potřebují Boží dotyk. Dovolíme Pánu, aby se takto dotknul nás? Stojíme o jeho uzdravení?

Evangelium navazuje na obě čtení, ve kterých vidíme, že nemáme rozlišovat mezi lidmi, protože všichni jsou boží tvorové a Bůh tak neškatulkuje lidi jak světská společnost. Pak se může stát, že poslední budou prvními a chudí těmi nejbohatšími. Když to aplikujeme na víru, tak kdo je navenek zbožný a plní vše chna anřízení ještě neznamená, že je lepší než ten možná méně věřící, ale který svou víru projevuje láskou.

Hlkuchoněmý v očích tehdejší spllečnosti byl považován právě za něco méněcenného. Možná i proto si ho Ježíš vybral, aby na něm projevil boží skutky a fyzicky ho uzdravil. Ale nesmíme zapomínat i na duchovní hluchotu. zda jsme schopni naslouchat Božímu hlasu. Proto toto uzdravení potřebujeme všichni, jak ve starozákonním chápání Židé i pohané, tak v novozákonním nejen my křesťané.

Pane, otevři se, dej nám svého Ducha, abychom lépe chápali Tvé slovo

22. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 7,21-23)

Po krátké pauze nad eucharistickým zaměřením Janova evangelia se opět vracíme k Markovu evangeliu. Bůh nám dal své zákony. Ne proto, aby nás nějak sekýroval nebo omezoval, ale jako návod na správné chápání života. Farizeové celý zákon brali doslova a trvali na dodržování některých zásad bez ohledu celkovou situaci a tak to Ježíšovo přirovnání k čištění sklenic zvenčí je zcela trefné. K liteře zákona je však nutno přidat i milosrdenství a lásku, jinak jen pouhé mechanické plnění příkazů a zákazů ztrácí význam. Toho jsme samozřejmě svědky i v dnešní době, když parlament schválí nějaký zákon bez ohledu na všechny okolnosti. My však přistupujme ke všem přikázáním s vědomím, že je nám Bůh zachoval ne kvůli šikaně, ale kvůli našemu dobru.

Pane, dej nám pomoci lépe poznat Tvé slovo.

21. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,60-69)

Během prázdninových nedělí jsme četli eucharistickou řeč z Janova evangelia ze 6. kapitoly. Budeme číst poslední část.

Ježíš učedníky postavil před hotovou věc. S jeho tělem a krví se to má tak, že budou pokrmem a nápojem. Ani se učedníků nezeptal... Jak by ale mohli posoudit Boží záměr, když ještě nezažili Velikonoce? Podobně ani my často neznáme, jak se události budou vyvíjet, a přeci Bohu vyčítáme. Je jasné, že jsou situace úsměvné a okamžiky skutečně dramatické. My ovšem nedokážeme domyslet dosah událostí a často je vidíme pouze svýma očima. Bůh ale jedná s láskou. Ví, proč a jak mají věci být. Má šanci získat naši důvěru?

Texty dnešní neděle z Janova evangelia částečně odpovídají Matoušovu evangeliu 16,16. Petr vyznává Ježíši, že je Boží Svatý, že mu věří a nemají za kým jiným jít, protože nikdo jim nemůže dát to, co Ježíš. Pane, Ty máš slova věčného života. Věříme tomu? Není to až tak jednoduché, vždyť i samotný Petr v kritické době Ježíšova odsouzení chybil a nevíme, zda těmto slovům skutečně věřil. Ale přesvědčil jej prázdný hrob a s pomocí Ducha Svatého pak už hlásal neohroženě Boží slovo. Proto Tě i my Pane prosíme o dar víry, abychom dokázali překonat různé pochybnosti a plně se oddali a věřili Tvému spasitelskému dílu, že Tvá slova jsou skutečně slova věčného života. Máme možnost se o tom přesvědčit každý den při přijímaní eucharistického Krista ve Svátosti Oltářní po bohoslužbě oběti, která je nedílnou součástí každé mše svaté. Protože slova kněze "toto je mé tělo", "toto je má krev" a "to čiňte na mou památku v tomto případě nejsou žádné vymyšlené libovolné fráze, ale přímo naplnění Ježíšova přání z z jeho poslední večeře - "kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, bude mít v sobě věčný život" (6,54)

Kniha Jozue líčí nesnadný okamžik vstupu Izraelitů do zaslíbené země. Tato kniha nepopisuje přesné historické události, vznikla mnohem později. Slavnostním jazykem nabízí teologický výklad skutečností. Proto končí (Joz 24) slavnostní obnovou smlouvy s Bohem: Jozue dá Izraeli na vybranou - přijmout, či odmítnout Boží smlouvu.

Druhé čtení patří do závěrečné části listu, v níž svatý Pavel povzbuzuje čtenáře k životu podle evangelia. Obsahuje prvky dobového pohledu na manželství. Ovšem důležitější je odhalit, v čem povzbuzuje ženy a v čem muže. Obě strany mají svá úskalí a své úkoly. Nepřehlédněme významné srovnání manželství a církve!

Pane, Ty máš slova věčného řivota. Dej abychom podobně jako Petr od tebe neodcházeli a s radostí Tě přijímali v eucharistické svátosti

.

20. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,51-58)

Po několik nedělí se nyní zabýváme důležitým textem Janova evangelia vztahujícím se k eucharistii. Nepřistupujeme k ní jen mechanicky? Co vlastně znamená? Všimněme si dnes míst, kde budeme číst o pokrmu, nasycení či hladovění.

Jíst něčí tělo? To je děsivá představa. Jíst ovšem znamená, že díky pokrmu se my sami stáváme života schopnými. Možná by nám pomohlo srovnání s mateřským kojením, kdy se dítě sytí z těla matky. Bez její pomoci by nepřežilo. V eucharistii se setkáváme s Kristem, který se za nás zcela vydal - zemřel. To je obraz oběti, která byla obětována místo obětníka! Oběti podle Písma se účastnili ti, kdo jedli maso z ní připravené jako pokrm. Ježíš využil starozákonní představy, aby nabídl zcela nový způsob osobního setkání s darujícím se Bohem. On se vydává nám a my se sytíme jeho obětí. A tak máme život!

Ježíšova řeč o chlebu života se posouvá do vyhrocené fáze. Nejprve se točila kolem many, kterou Bůh dal Izraeli na poušti. Nyní ale Kristus ztotožní novou manu se svým tělem (doslova "masem") a krví. Nejde o symbol, ale o skutečný pokrm. Pro řádného Izraelitu bylo naprosto nemyslitelné, aby jedl lidské maso. A Ježíš jde ještě dál. Účast na "hostině jeho těla" je účastí na společenství s Bohem.

Kniha Přísloví vznikla jako soubor jednotlivých krátkých výroků z nejrůznějších oblastí lidského života. Ale najdeme zde i ucelenější části: Devátá kapitola je podobenství o moudrosti a hlouposti, které jsou symbolizovány dvěma ženami. Obě něco předkládají, ale jejich nabídka nese odlišné ovoce.

2. čtení pokračuje Pavlovým listem Efesanům, kdenejprve mluvil o životě ve společenství a na to navázal poučením, co patří a nepatří do života společenství.

Pane prosíme Tě, abychom pochopili význam eucharistie a vždy si uvědomovali, že přijímáme ní Tebe

19. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,41-51)

V době letních nedělí jsme otevřeli téma eucharistie na základě čtení z 6. kapitoly Janova evangelia. Ježíš tuto neděli již nepokrytě posune téma od náznaků k plnému odkrytí karet. Nejde o maličkosti, jde o život věčný. Jakou roli a jaký skutečný význam v našem životě hraje eucharistie? Při slavení Velikonoc si Izraelité připomínali i dar many. Jan zřejmě vytváří paralelu k reptání Izraelitů na poušti, než dostali manu, protože také v 6. kapitole Janova evangelia židé reptají na "chléb z nebe", jak Ježíš sám sebe nazve. Všimněme si spojení "dávat chléb" a vazby "já dávám". Na poušti sytí manou Bůh, zde dává chléb Kristus.

Pro Židy bylo Ježíšovo slovo provokací. Z nebe může sestoupit jen Bůh a jeho dary! Ježíš ale nejedná ze sebe. On vydává své tělo a svůj život z lásky k Otci a k člověku. "Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel." Jan využívá určité dvojznačnosti významů. Ježíš mluví jak o skutečném pokrmu, který mají jíst ti, kdo ho přijali, tak ale mluví také o přijetí Krista do srdce jako Pána našeho vlastního života. Stává se tím, co sytí naše duchovní nitro, stává se zdrojem našeho života: "Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky."

První čtení se odehrává v 9. stol. př. Kr. v Severním Izraeli, který byl mnohem více rozvolněný ve víře v Hospodina. Eliáš je zde jediný Hospodinův prorok. Na hoře Karmel se ostře postavil proti pohanství. Sklidil tak nenávist manželky krále - propagátorky pohanských kultů. Eliáš utíká stovku kilometrů do pouště. Je na pokraji svých sil. Ale Bůh ho povede i nyní.

Ve druhém čtení apoštol Pavel uvažuje o církvi a čtvrtá kapitola řeší otázku života ve společenství. Na to navazuje klíčovým požadavkem přijetí Boha do vlastního života, což znamená opustit svět zla a dát své síly dobru. Autor v listu Efezanům (Ef 4,25 - 5,13) nastiňuje charakter takového života.

Pane dej abychom vždy dokázali přijmout Tvůj chléb z nebe, Tvé slovo, Tvou vůli. Duchu Svatý, pomáhej nám v tomto přijetí.

18. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,24-35)

Tuto neděli pokračujeme na téma eucharistie, které se věnuje 6. kapitola Janova evangelia. Ježíš nám pokládá tyto otázky. Co hledáme? Proč přicházíme na mši svatou? Proč se modlíme? Co je nejhlubší důvod našeho hledání?

Otevírá nse velké téma "chleba života". V první části se vypráví o nasycení pěti tisíc. Lidé viděli zázrak a jsou fascinováni. A právě to otevře diskusi, kterou budeme sledovat po několik nedělí! Tématem bude víra a "nová mana", kterou je sám Kristus.

Ježíš se pustil velmi ostře do konfrontace se zástupem: "Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli." Je to trapné, ale pravdivé. Bůh chce rozdávat svoji posilu, ale nejde to bez vztahu mezi darujícím a obdarovaným. Podmínkou je uvěřit, že Bůh je dobrý, že chce člověka učinit šťastným. Zástup Ježíši přes velké znamení nevěří! Pán má připravený obrovský dar, znamení nesmírnosti své lásky, nabízí člověku účast na Božím životě... Jsou ovšem lidé ochotni uvěřit? A my?

Máme teda otázky na zamyšlení. Proč hledáme Ježíše? Dá se i aplikovat otázka - proč jdeme na mši svatou nebo nějakou jinou pobožnost, proč se modlíme?

Ježíš je nám dobrý, když pro nás něco udělá. A nehledáme ho jen proto, aby nám splnil nějakou prosbu. Není to jen ten už několikrát zmiňovaný automat, kde jako mince slouží naše modlitba a vypadne splněné přání? Bůh je něco více. On nám dává nápoj a pokrm věčného života. To je mnohem více než jen nějaké současné přání. Dává nám možnost být jeho dětmi a mít účast na jeho díle spásy. To je ten chléb života. Když budeme mít dostatečnou víru, že Ježíše poslal na spasení světa sám Otec, tak budeme i my moci konat skutky Boží.

V prvním čtení. Kniha Exodus vypráví o vyjití Izraele z egyptského otroctví (před rokem 1200 př. Kr.). V předchozí kapitole zní vítězná píseň o přechodu Rudého moře. A hned vzápětí Izrael pochybuje. Ale Bůh jejich pochybnost obrátí v požehnání, ba dokonce tak předznamená mnohem větší dar - eucharistii.

Apoštol Pavel ve 4. kapitole Listu Efezanům se věnuje životu ve společenství. Pavel zná realitu a nekreslí žádný naivní obraz. Naopak! Snaží se přivést čtenáře, kteří donedávna žili pohanskými mravy, k plnému rozhodnutí pro Boha, a tedy k zřeknutí se pohanských praktik.

Pane prosíme Tě o dar víry, věčného nasycení Tvou nekonečnou milostí.

17. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 6,1-15)

Po několik nedělí budeme číst z 6. kapitoly Janova evangelia o chlebu života. Příběh navazuje na evangelium z minulé neděle, i když zaznělo v Markově podání. Témou této neděle je podobně jako minulou neděli je Boží štědrost a všímavost k lidské nouzi.

Začínáme číst 6. kapitolu, základem je zázrak, o němž nyní čteme. Vyprávění začíná lehkou zápletkou - lidé nemají na opuštěném místě dostatek jídla. Ale již zde potkáváme první impulz k uvažování: Bůh vidí lidskou nouzi a umí ji řešit. Není lhostejný. Ježíš rozdává! A pomáhají zde apoštolové. Mají sami jen velmi málo, ale i s tím Bůh dokáže pracovat. Stačí toto "málo" Bohu nabídnout. Jak se ukáže dále, cílem je vysvětlení Kristova sebedarování v eucharistii!

Opět jsme tuto neděli svědky souvislosti čtení ve Starém a Novém zákoně. V obou se prolíná nasycení velkého zástupu lidí. Ale nejde ani tak o fyzické nasycení potravinama, jako o duchovní nasycení, protože všichni máme hlad po Božím slově. Protože Ježíš svým slovem nám dává absolutní nasycení, po kterém už nebudeme mít nikdy hlad - analogie chleba s vodou života (Jan 4,14). Boží Slovo nás svou věčnou slávou stále nasycuje a proto už nebudeme hladoví, protože jeho slovo nám dává více než jen obyčejný pokrm. V zázračném rozmnožení chlebů můžeme pozorovat předzvěst eucharistie, Svátosti oltářní, kterou nám Ježíš ustanovil při poslední večeři. V podobě chleba a vína se nám ale dává sám skutečný Ježíš, opravdový Bůh. A proto je nám vždy tak blízko. Je ale smutné, že u některých farizejů viditelné Ježíšovy zázraky nezpůsobovaly radost z Božího zjevení, ale u nich starost z nějakého ohrožení jejich zažitých kolejí způsobů života a proto jim byl trnem v oku.

Nedávno jsme slavili svátek apoštola Jakuba Staršího, bratra evangelisty Jana, kteří spolu s Petrem tvořili sloup církve, protože byli nejbližšími svědky Ježíšových zázraků, např. Proměnění na hoře Tábor (Mt 17,1) nebo uzdravení Jairovy dcery (Mk 5,37). Stal prvním mučedníkem z řad Ježíšových apoštolů, protože byl popraven mečem krutého krále Herodesa Agrippy (Sk 12,2).

Apoštol Pavel v Listu Efesanům nás povzbuzuje ve víře v jediného Boha - jeden Duch, jedna víra, jeden křest, možno v tom spatřovat i jednotu Boží Trojice.

Pane, Ty sám dobře víš, co nejvíce potřebujeme, proto Tě prosíme, obdař nás svou milostí a láskou, abychom Tě vždy přijímali v podobě eucharistie, ale i ve Tvém slově a dej nám poznat svou vůli

16. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 6,30-34)

Stará se Bůh o člověka? Tato neděle otevře téma péče Boha o člověka, jeho přístupu a také jakou roli v tom všem mají lidé. Bůh jedná jako skutečný otec či chceme-li, jako dobrý pastýř. Úryvek evangelia navazuje na minulou neděli, kdy Pán vyslal učedníky na první misii. Ježíš si všímá únavy učedníků. Ale události se seběhnou tak, že bude následovat zázračné nasycení nečekaně shromážděného zástupu.

Učedníci jsou v plné práci, obsluhují zástup, hovoří s lidmi, obhajují mistra, naslouchají mu. Dokonce byli na první misijní cestě po dvojicích a zažili, že Boží moc byla s nimi. Ale Pán nevidí především výkon, ale je samotné. Bůh si všímá nás, výkon je až na nějakém druhém či dalším místě. První je člověk. A stejně Kristus reaguje, když uvidí zástup, který touží po Bohu. Řecké slovo, které zde zazní, označuje slitování či soucit. Bůh je soucitný a není lhostejný. Jak ale vyřešit nouzi všech? Brzy učedníci zažijí zázrak Božího soucitu. Nyní především vidí, že Ježíš je hluboce lidský.

Evangelista Marek zdůrazňuje, že cílem Ježíše je zachránit všechny lidi - židy i pohany bez rozdílu, v dnešní době to chápejme, že nejen nás křesťany, ale i jinověrce i ateisty. Přišel pro všechny bez rozdílu. Spása je dar milosti Boží, ne zásluha. Ve své osobě je zároveń jediný nový člověk, kterého svou krví smířil s Otcem. Ne pro naše zásluhy, ale svou obětí na kříži.

Prorok Jeremiáš začal působit v době rozkvětu Izraele jako profesionální prorok na dvoře krále Jóšiáše. Po cca patnácti letech se situace změní a Izrael stojí na pokraji největší krize (po roce 609 př. Kr.). Králové stále mění spojence, Izrael podléhá dobyvatelům, zrazuje vazalské smlouvy... V době zmatku a chaosu Pán přislibuje pevného pastýře, který své stádo povede.

Apoštol Pavel v Listu Efezanům ve druhé kapitole vysvětluje, že spása je dar, a nikoli zásluha. Pak otevře téma spásy pohanů. V 11. a 12. verši ukazuje, že pohané kdysi žili bez Boží milosti. Ale nyní jsou rozdíly mezi židy a pohany setřeny. Od 14. verše (druhé věty čtení) cituje hymnus na smíření židů a pohanů. Nyní jsou všichni jedno v Kristu.

Můžeme tudíž sledovat analogii evangelia s prvním čtením. Lidé se dali na špatné skutky a tím se začali vzdalovat od Hospodina. Pán ale stále lidem dává šanci a slibuje nového pastýře, který je opět sjednotí. Je zde odkaz na krále Davida, ale tím skutečným sjednotitelem je Ježíš Kristus. Neboť jenom láska Boží je silnější než hřích.

Apoštolové po seslání Ducha Svatého se stali horlivými a neúnavnými kazately evangelia - radostné zvěsti.

Pane prosíme Tě, dej i nám sílu o Tobě svědčit především svým životem.

15. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 6,7-13)

Papež František často mluví o církvi, která se má vrátit ke svému základnímu úkolu hlásat evangelium. Apoštolové jsou dnes většinou vnímáni jako první biskupové, tedy profesionálové ve své roli. Avšak ve chvíli, kdy je Pán pověřil první misií, nebyli o nic větší profesionálové než jejich sousedé nebo my. A přeci mělo jejich počínání velký úspěch. Vše totiž stojí nejen na schopnostech, ale především na moci Boží. A ta může působit stejně i dnes!

Prorok Amos v předchozím textu vyhlásil čtyři hrozivá proroctví. Na dvě Bůh reagoval slitováním, ale druhá dvě se naplní! Izrael reaguje odmítnutím. Amos ovšem nestaví úspěch mise na sobě. On je laik. Vše stojí na Božím pověření.

Pavlův List Efezanům začíná náročným hymnem, text však konstatuje řadu důležitých věcí. Autor používá právnickou logiku: Jestliže nás získal vykoupením, pak jsme jeho. Proto si již nedělejme starosti, jak se Bohu přiblížit. Jsme jeho!

Dnešní evangelium také ještě nepřímo navazuje na nedávnou slavnost Cyrila a Metoděje. Pán posílá své učedníky, aby hlásali Boží slovo. Ježíš posílá každého z nás, abychom hlásali jeho slovo. Není ale nutno jen mluvit, evangelium můžeme kázat i svým příkladem, životem, skutky, vírou. láskou bližnímu.

V evangeliu minulé neděle jsme četli o odmítnutí Ježíše v místě jeho domova. Učedníky se stávají ti, kteří Ježíše přijmou, i když k tomu nejsou vzdělaní. Kristus je "zmocňuje", oni zakoušejí jeho sílu při hlásání a Bůh skrze ně působí. Co by se stalo, kdybychom nyní dostali přímo od Boha pokyn: "Jdi a veřejně hlásej evangelium sousedům ve své ulici." Asi bychom se hodně lekli. Ježíš ovšem takto vyslal své učedníky. Nebyli to teologové ani vyškolení misionáři. Přesto jejich mise měla úspěch. Jak je to s hlásáním evangelia, jeho úspěchem a misionáři dnes?

Pane prosíme Tě, ať vždy vše činíme jako řádní Boží synové a dcery a tak aby na nás bylo vidět, že patříme k Tobě

14. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 6,1-6)

Ač Pán koná zázraky (5. kapitola), je nepochopen a odmítán. Jeho moc zakusí jen ti, kteří ho přijmou (uvěří), a ti tvoří jeho pravý domov. Argumenty pro odmítnutí (je to syn Mariin, známe ho...) však znamenají, že Ježíš je pravý člověk. Je zde také diskutované místo o Ježíšových příbuzných.

Bůh nám často textem, který se čte při mši, touží něco sdělit. Někdy jde o poučení, jindy povzbuzení nebo i napomenutí. Nejednou můžeme narazit na to, že my však při čtení přestaneme vnímat. Jak neztratit pozornost? V jádru problému může být podobný postoj jako v evangeliu: "Vždyť my už víme..." Vědět však neznamená porozumět. Dnešní neděle může být výzvou: Pojďme se rozhodnout chtít slyšet! Vždyť Bůh dnes oslovil právě nás!

Prorok Ezechiel vystupuje po vpádu Babyloňanů do Izraele a odvedení části obyvatel do zajetí (po roce 597 př. Kr.). "Co se stalo? Kde je Bůh, když jsme byli vydáni?" ptají se. Boží hlas skrze proroka však neustal, a to i přes hřích Izraelitů. Prvně musí vědět, že Bůh je neopustil!

Apoštol Pavel se zřejmě dostal do sporu s korintskými křesťany, kteří mu nevěří a musí se hájit. V 11. kapitole ukazuje, co všechno prožil, jak nasadil život, co zažil s Bohem... A pak navazuje naším textem: Bůh chrání pokoru "ostnem". I když nevíme, oč šlo, je zřejmé, že pro Boha naše slabost není problém.

Ježíšovu moc můžeme pocítit jen skrze naši víru. Když se v našem srdci ujme Boží Slovo, tak se hned vše rozsvítí a zazáří. Takhle se Boží sláva projevuje v nás, že Boží Slovo můžeme šířit naším příkladným životem. Když ale málo věříme, nemůžeme čekat nějaké zázraky. Jestliže Boha nechceme vpustit do svého srdce, tak by stejně marné byly jeho zázraky. Farizejové také když nechtěli věřit, tak Krista popírali a pokud už se dověděli o nějakém nezpochybnitelném viditelném zázraku, tak ho obžalovali, že koná zázraky (uzdravuje) v sobotu (Lukáš 13,14 nebo Jan 10,16). Nepodobáme se tady farizejům?

Poprosme Ducha Svatého o dar větší víry a Ježíšovy zázraky ucítíme ve svém srdci.

13. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 5,21-43)

Dnešní nedělí vstupujeme do prázdnin, a proto dnešní texty týkající se smrti mohou vypadat mimoběžně. Nejde nám však o téma smrti jako takové, ale o odvahu zastavit se v době většího klidu nad důležitými tématy našeho života a dovolit Bohu, aby naše srdce otevíral pro skutečnou víru.

Kniha Moudrosti patří k nejmladším textům Starého zákona (cca 150 př. Kr.). Obsahuje pozdní židovskou teologii. Náš úryvek vybírá ze dvou míst úvodu knihy, kde zazní téma smrti spravedlivého. Autor obhajuje spravedlivé a vysvětluje, jak se Bůh dívá na jednání svévolníků.

Ve druhém čtení Pavel popisuje, jak velký dar připravili v Makedonii pro církev v Judsku (Sk 11,29; 24,17), a vybízí Korinťany ke stejné sbírce. Výzva není teorií ekonomie, ale vyslovuje zásadní požadavek rovnosti a solidarity.

Ježíšovo vyučování formou podobenství (4. kapitola) vystřídala série zázraků (5. kapitola): On má moc nad přírodou, démony a nyní vystoupí jeho moc nad nemocí, a dokonce nad smrtí! Jde především o upevnění ve víře, proto Pán apeluje na víru.

Dnešní evangelium opisuje dva Ježíšovy zázraky. U obou je však společný jmenovatel, a to víra. Víra v Ježíše, Syna Božího, že to může udělat. Ta je důležitá u všech našich proseb. Bůh není automat, do kterého vložíme nějakou prosbu a čekáme, že to hned vypadne. Ke splnění je třeba víra. Víra v Božího Syna a také víra v to, že Bůh chce pro nás vždy jen to nejlepší. A to nemusí být zrovna to, co si přejeme. Třeba později pochopíme, proč Bůh nějakou naši prosbu nesplnil a zařídil to jinak a že to nakonec pro nás bylo lepší. V textech 1.čtení i evangelia také je i téma smrti. Smrt nebyla v plánu Božím, měli jsme mít věčný život už zde na zemi. Ale prvotní hřích smrt přinesl a teprve Ježíšova oběť na kříži nám naději na věčný život přinesla zpět.

Pane prosíme Tě, ať se můžeme oddat do Tvé náruče a pak ať pochopíme, že nás vždy slyšíš a děláš pro nás vždy jen to nejlepší

12. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 4,35-41)

Již minulou neděli jsme se zastavili nad otázkou lidské slabosti. I tentokrát budeme v úvahách pokračovat. Ježíš v evangeliu totiž stále více odhaluje, kdo vlastně je. Podobně také v prvním čtení čteme kratičký úryvek z uchvacující Boží řeči k Jobovi. V jakého Boha jsme uvěřili? Je to Bůh blízký člověku, který však zůstává mocným Bohem?

Kniha Job je napsána jako divadelní hra řešící otázku nezaviněného utrpení. Těžce zkoušený Job přestává důvěřovat v Boží dobrotu. Přátelé ho neuměli utěšit, když ho zahrnuli nepravdivým obviňováním o příčinách jeho bolesti. Proto Job křičí přímo k Bohu a vyčítá mu. Bůh přichází na scénu a ukazuje, že člověk nemá dostatečnou zkušenost (nebyl při stvoření světa: 38,4.19-21), nemá Boží znalosti (38,5n) ani schopnosti (náš text), aby Boha mohl osočovat.

Ve druhém čtení se apoštol Pavel se musel opakovaně potýkat s lidmi, kteří podemílali jeho autoritu. V předešlém textu dokonce uvažuje o konci života a Božím soudu. Jeho hlásání evangelia není motivováno úspěchem, touhou zalíbit se lidem, ale tím, co popisuje v našem textu.

Po řeči v podobenstvích evangelista Marek předkládá čtyři zázraky (4,35 - 5,43), které mají pomoci učedníkům poznat, kdo Ježíš je. První zázrak ukazuje Krista jako vládce nad vodami. Mořské vody, jakožto nespoutaný živel, člověku nebezpečný, byly považovány za sídlo démonických sil. Vládnout nad mořem znamenalo být mocnější než síly zla.

Ježíš přichází k apoštolům jako strhující učitel. S radostí ho následují. Bude jim však ještě dlouho trvat, než přijmou Ježíše nejen jako mocného proroka či mistra, ale jako Božího Syna. Často se také my ocitáme mezi dvěma chybnými postoji víry. Buď je pro nás Ježíš tak blízký kamarád, že přestáváme věřit v jeho Boží moc, anebo se stal Bohem chladným, vzdáleným, který přeci nemůže znát naše problémy. Oba přístupy jsou zavádějící. Bůh člověka velice miluje, je nesmírně blízký, ale přitom zůstává mocným Bohem. On je autoritou nad světem, životem, ale také nad našimi problémy. Cestou k Boží pomoci nejsou výčitky a hořkost, nýbrž důvěra.

Evangelium dnešní neděle je tedy o víře a proto nás nutí k zamyšlení, jak je to s naší vírou? Ježíš jako prvý Bůh je všemohoucí a má moc konat zázraky. Ale k tomu je nutná naše součinnost, nejne pasivně čekat, že Ježíš vše vyčeší za nás, ale spolupracovat s ním. Tak to bylo i v podobném případu, když apoštol Petr kráčel po moří. Díky Ježíši mu to pěkně šlo, ale jakmile zapochyboval. už se začal topit.

Podobně je to i v podobenství s fíkovníkem a o hoře, aby se vrhla do moře. (Marek 11,23) nebo vyléčení posedlého zlám duchem (Marek 9,24). Ježíš také ocenil víru pohanské ženy (Marek 8,29)

Díky těmto svědectvím z Markova evangelia Tě Pane prosíme o dar víry, abychom věřili že Ty jsi Pán a že nám můžeš dát všechno.

11. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 4,26-34)

Dnešní neděle by mohla nést nadpis: O slabém člověku a velikosti Boží. Nebudeme ale rozjímat o hříchu člověka. Budeme se naopak rozhlížet dějinami Izraele, církve a nakonec třeba i vlastní historií, abychom spatřili mnoho okamžiků, které dosvědčují naši slabost a ubohost. Jak si s touto realitou poradit?

Klíčem k textům dnešní neděle není ani lidská chrabrost ani výjimečnost nějakého lidského zachránce. Klíčem je moc Boží. Velmi těžko přijímáme, že mnohé věci v dějinách světa byly proměněny Bohem. A zvláště to platí o životě jednotlivců, kteří Boha přijali do svého srdce. Bůh jejich slabost proměnil svojí mocí, nikoli snahou a šikovností obrácených. Dnes jsme zvláštním způsobem pozváni opřít se o Boha a svěřit mu své síly i svoji slabost. Bůh má pevně v ruce dějiny světa, naší země, rodiny i nás samotných.

Ezechiel působí v hrozivé době začátku 6. stol. př. Kr. Izrael byl dobyt babylonským králem, který mnoho lidí, včetně Ezechiela, odvedl do zajetí. V Izraeli nastolil poručnickou vládu (král Sidkijáš), která však využije první příležitosti, aby hledala spojenectví s Egyptem. Vše skončí o deset let později zdrcující tragédií. Ezechiel prorokuje tyto události (Ez 17), ale zaslibuje Boží řešení - mesiáše. Vzejde z toho nejmenšího, co zbude!

Pavel píše do Korintu několik dopisů. Musí se hájit: jeho úmysly jsou skutečně od Boha. Proto nezastírá před čtenáři svoji svízelnou situaci (2 Kor 4,7-12). Realita tohoto světa není cílem naší pouti, ten je za její hranicí. Pavel tím nezpochybňuje dar života a nutnost ho chránit. Všimněme si také zmínky o Božím soudu, který je součástí křesťanské víry.

Ježíš v podobenstvích opisuje Boží Království. Podobenství mají pomoci porozumět světu víry, jde o obraznou řeč a nelze je vykládat doslova. I když to nevnímáme ani si to neuvědomujeme, tak Boží Království je tady. Ono totiž není z tohoto světa, tak fyzicky ho vidět nemůžeme (Jan 18,36). Je to svědectví Pravdy a můžeme ho vnímat ve svém srdci při upřímné modlitbě, poslechu Božího Slova nebo při přijímání Svátosti Oltářní, kdy do nás vstupuje sám Bůh. Jeho viditelné člověčenství je skryto v té hostii, která po promění není už jen chlebem. A tak je nám i skryto Boží Království, které sice nevidíme, ale díky Boží milosti ho můžeme vnímat ve svém srdci.

Ježíš často hlásal Boží slovo v podobenstvích, aby nám bylo lépe pochopitelné na různých příkladech ze života.

Pane, prosíme Tě, dej nám poznat všechny Tvé milosti, které jsi nám zanechal svou obětí na kříži

10. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 3,20-35)

Texty této neděle nabízejí více témat k zamyšlení. Především ukazují na moc satana, zlého. Podlehli mu hned první lidé touhou poznat něco, co převyšuje naše chápání. Následky dědičného hříchu si neseme všichni. Popis prvotního hříchu pokračuje v našem textu vyšetřováním události. Hříchem vstoupil nesoulad mezi muže ("adam" znamená "člověk") a ženu. Adam svaluje vinu na ženu, žena na hada. Prvotní duchovní čistota se ztratila. Bůh se zlem nevede žádnou diskusi a rovnou ho odsoudí! To předznamenává Ježíšovo jednání v dnešním evangeliu.

Ale nemůžeme první lidi odsuzovat. Nechováme se stejně? Neradíme někdy Bohu, jak má co a kdy udělat, jak by se to nejlépe hodilo jen nám? Jako bychom zapomínali, že Bůh jako všemohoucí ví nejlépe, co sami potřebujeme a co je pro nás nejlepší. A nedíváme se na Ježíše, jak ti farizejové, kteří mu vyčítali, že moci zlého vyhání zlé duchy? Ježíš připomíná, že jeho království na rozdíl od všeho lidského není rozděleno. On nejlépe ví, co je pro nás nejlepší. A pokud se spoléháme jen na sebe, bez Boha, tak odmítáme jeho oběť na kříži, jeho milost, a tím se začínáme odvracet a toto pak postupně vede k hříchům vůči Duchu Svatému. Protože když hřešíme v běžném životě, ale si tu svou chybu uvědomíme, Ježíš nám vždy odpustí, když se na něj obracíme. To je ta Svátost smíření, svatá zpověď. Ale když Krista odmítáme, tak se od něj vzdalujeme a tím vlastně už nechceme ani jeho odpuštění, protože si začínáme myslet, že jsme dokonalí. A to jsou ty hříchy vůči Duchu Svatému. Nepodobáme se někdy farizejům a nevynášíme předčasné soudy?

Ve druhém čtení se apoštol Pavel hájí proti nařčení, že se chlubí sám sebou. Mluví o pravé slávě působené Bohem a odkazuje na vlastní slabost. Připomíná slova o pokladu víry, který máme v "hliněné nádobě". Odvolává se na druhou knihu Mojžíšovu (Ex 34,29-30), kde se Mojžíšovi po setkání s Bohem rozzářila tvář. Slovo "sláva" v hebrejštině znamená též "hmotnost"

Text evangelia navazuje na vyvolení dvanácti učedníků. Marek naším textem podtrhne význam nové rodiny - učedníků. K porozumění Bohu totiž nejsou klíčové rodové vazby, konexe ani zvláštní studia (učitelé Zákona), ale otevřenost Božímu Duchu.

Nejednou jsme to zažili, že údajní odborníci přesně vědí, že... Mají, prý, klíč k Ježíšově moci uzdravovat: Jedná mocí největšího z démonů. Ježíš snadno vysvětluje, jak je takový argument hloupý. V příměru o silákovi však skrytě zaznívá otázka, kdo je tedy tak silný, aby siláka přemohl? Ten, kdo koná zázraky uzdravení! Ježíš je mocnější než kníže démonů! Tato neochota vidět pravdu se stává kamenem úrazu nejen pro farizeje, ale i pro nejbližší - rodinu a příbuzné. Pochopí, kým Ježíš je?

Duchu Svatý, prosíme Tě o Tvé dary, aby naše víra byla pevná a dokázali se bránit nástrahám zlého.

9. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 2,23-3,6)

Po období postu a Velikonoc se vracíme do běžného roku - mezidobí. Na některých místech se na dnešní neděli přesouvá čtvrteční slavnost Těla a Krve Páně. Na ostatních místech otevřeme v liturgických čteních téma "sedmého dne", tedy dne odpočinku. Co to v dnešním kontextu života znamená a jak tento den správně zachovávat? Všechny nedělní čtení spolu souvisejí.

V prvním čtení se zaměřujeme na přikázání z Desatera o svěcení tohoto dne. Doplňuje půlvodní verzi z druhé knihy Mojžíšovy v souvislosti s vysvobozením Izraelitů z Egypta.

Ve druhém čtení se apoštol Pavel se obhajuje před nařčením, že prosazuje sám sebe (2 Kor 3,1-6). Považuje se za zvěstovatele Krista jako Pána a sebe chápe jako služebníka tohoto evangelia (2 Kor 4,5).

V nedělních evangeliích se vracíme v mezidobí zpět k Markovi. Nejprve čteme o Kristu, který koná první zázraky a povolává učedníky. Ve druhé kapitole se objeví spory se zákoníky a farizei. Sobota byla židy chápána jako posvátný den, kdy nikdo nesměl cokoli dělat. Ježíš v obraně cituje příběh z dvacáté první kapitoly první knihy Samuelovy (1 Sam 21,2-7).

Co znamená slavit den Hospodinův? Pro křesťany se klíčovou stala oslava Božího vítězství nad zlem, hříchem a smrtí. To nastalo vzkříšením den po sobotě. Jde tedy o oslavu. Proto Bůh vyzývá k odpočinku. Co dnes tento pojem znamená? Práce v současné době má v mnoha případech odlišnou podobu, než v době kočovníků na polopoušti. Podmínky současného světa značně mění formy odpočinku, avšak stále platí: je to den věnovaný Bohu a blízkým. Ne práci, obchodu či starostem. Zároveň ale mysleme i na ty, kteří v neděli musí pracovat v nepřetržitých provozech, tak kde práci nelze přerušit a nemohou plně tedy slavit neděli.

Pane prosím Tě, abychom si uvědomili důležitost odpočinku s ohledem na to, že to přikázal sám Hospodin, ale zároveň, abychom to nechápali jako nějaký příkaz, ale jako o službu Boha člověku, jak o tom vypráví dnešní evangelium.

Slavnost Nejsvětější Trojice - cyklus B (Matouš 28,16-20)

6. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,40-45)

Tato neděle nám klade před oči nejen nemocné (připadá na datum Dne nemocných), ale také uzdravení. Nejde však pouze o uzdravení těla. Nemoc je velkým symbolem duchovního stavu mnoha lidí. Jsme tak pozváni k modlitbě za nemocné, ale i za lidi svázané vlastním hříchem či přímo zlem.

Úryvek dnešního evangelia osvětluje Ježíšův úkol zvěstovat, co znamená "spása" - záchrana, uzdravení, život. Prohlášení za čistého směl udělat jen kněz. Ale Ježíš je víc než kněží Starého Zákona! Je Bůh. Jeho "Buď čistý!" je shrnutím všeho, oč v evangeliích půjde. On nejen prohlašuje s autoritou nějaký stav, ale on tento stav nastoluje!

Zajímavá je prosba malomocného - neprosí "Ježíši uzdrav mne", ale říká "Chceš-li". To odpovídá v základní modlitbě (modlitbě Páně) odstavci "Buď vůle Tvá". Čili plně se svěřuje do Ježíšovy vůle a jeho náruče. Je to silný projev jeho víry. I my bychom se tak měli modlit, aby naše přání byly v souladu s Boží vůlí, on sám přece ví lépe než my, co potřebujeme.

Ten vyléčený ale zase navzdory Pánovu příkazu toto zázračné uzdravení ohlašuje dále. Nebylo to ze vzdoru, ale s radosti, že se setkal s Pánem a zvěstuje jeho svědectví dále, čili vlastně evangelizuje. A díky tomu začali za Ježíšem chodit lidé odevšad.

Ve srovnání se starozákonním 1. čtením je zde vidět neobyčejné Ježíšovo milosrdenství, když už nemocného nestaví do ústraní mimo všechny lidi, ale naopak svou láskou ho vrací zpět do běžného života. Je zde přítomná Ježíšova láska a milosrdenství, který nikoho nestaví nikdy na vedlejší kolej. Jak připomněl nedávno papež František, tak Ježíš spojuje to, co se satan snaží rozdělovat.

Tuto pokoru malomocného možno srovnat i s pokorou apoštola národů Pavlem, který hledí více na to, co prospívá všeobecně více lidem než jemu.

V následujícím týdnu vstoupíme Popeleční středou do postní doby. Je to čas rozjímání nad Ježíšovou obětí i Božím Slovem. Využijme tento čas na bližší vztah s Bohem.

Pane prosíme Tě, abychom se dokázali správně modlit, aby všechny naše prosby směřovaly k Tobě s velkou pokorou a důvěrou v Tebe.

5. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,29-39)

V některých chvílích života se nám do cesty postaví nemoc. Jaký má význam a smysl? Jak se k nemoci staví Bůh? Lze jen tak říci, že Bůh chce, abychom trpěli? Nebo má snad z naší bolesti radost? Odpovědi budeme hledat v dnešních textech prvního čtení a evangelia. Druhé čtení se zabývá otázkou služby. I zde je mnoho otázek, např. proč by měl člověk sloužit druhým a naplňovat tak lásku k bližnímu.

Na počátku mezidobí cyklu B pokračujeme ve čtení první kapitoly Markova evangelia. Dnešní úryvek popisuje Ježíšův typický den. Uzdravuje, není mu lhostejná žádná lidská nouze, ale také má čas na modlitbu.

V tomto evangelii jsme svědky několika Ježíšových zázračných uzdraveních. Ovšem primární cíl Ježíše není uzdravení nemocných, ale hlásaní radostné zvěsti - evangelia. Ale díky těmto skutkům můžeme lépe pochopit Ježíšovo božství a jeho úkol naší spásy. A Ježíš také zároveň připomíná, že přišel spasit všechny, nejen členy vyvoleného národa.

Pane Ježíši prosíme Tě, abychom také dokázali zvěstovat radostnou zvěst, a to hlavně svým životem. 

4. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,21-28)

Až do 2. vatikánského koncilu ještě touto dobou bylo vánoční období, které původně trvalo přesně biblických 40 dnů, až do slavnosti Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice) - tj. do dne 2.2. Některé symboly vánoční doby (stromečky, betlém apod.) mohou být mimo hlavní oltář nejpozději do této slavnosti. Vánoční písně se už ale nezpívají. Hlavním důvodem zkrácení vánočního období byl fakt, aby mezi vánoční dobou a postní dobou bylo ještě určité období mezidobí (doba Ježíšova veřejného účinkování), protože pokud vyjde velikonoční neděle ještě na měsíc březen, tak Popeleční středa by byla ihned po ukončení vánoční doby a tím by se ztratila možnost rozjímání o Ježíšově veřejném působení mezi těmito 2 liturgickými obdobími, které je z pastoračního hlediska mnohem důležitější než vánoční doba.

V prvních nedělích občanského roku doprovázíme Ježíše na začátku jeho veřejného vystoupení. Lidé ho neznají. Kdo to je? Prorok? Mesiáš? Co to znamená a podle čeho poznáme, že je to právě on? Jak dnes jako křesťané chápeme Krista, jaký význam hraje v našem životě pojem Mesiáš? V úvodních kapitolách Markova evangelia (cyklus B) se setkáváme s Kristem, který svým jednáním i slovy vysvětluje, co znamená Spasitel. Jde v první řadě o moc nad duchem zla, ale i nad zlem v dalších formách, jak lze číst v následujících kapitolách.

Je zajímavé, že většinu zázračných uzdravení Ježíš vykonal právě v sobotu. Zda to bylo tak v jeho plánu, nevíme, ale je možné, že tím chtěl právě upoutat na fakt, že ne člověk je zrozen pro sobotu, ale sobota je určena pro člověka. Poznal tvrdost srdcí učitelů Zákona, kteří dokonale znali předpisy, ale chybělo jim v tom to nejdůležitější - láska k bližnímu. Láska, kterou nelze rozdávat na základě nějakého předpisu nebo zákona, ale musí pramenit z našeho srdce, které by mělo být nastaveno na dobré skutky. Takže těmito zázračnými uzdraveními Ježíš zkouší farizeje, zda láska je více než zákon. Že to platí i v dnešní době a zdaleka nejen v církvi, ale v celé občanské společnosti, o tom není pochyb. I dnes různí vykladači zákonů pronásledují ty, co dělají lidem dobře a místo vděku a radosti je obviňují z porušování předpisů. Takže toto evangelium je silně nadčasové, všeobecné a bude aktuální až do posledního dne.

Je také zvláštní, že i zlí duchově poznali v Ježíši Božího Syna na rozdíl od farizejů a učitelů zákona, kteří by ho měli poznat jako první, ale bránila jim v tom jejich zatvrzelost.

Pane prosíme Tě, abychom konání dobrých skutků lásky ke svému bližnímu nadřadili všem kostrbatým a často nesrozumitelným předpisům a vždy odolávali pokušením ďábla.

3. neděle v mezidobí - cyklus B (Marek 1,14-20)

Vracíme se k tématu Božího "povolání". Jonáš v prvním čtení je příkladem osoby, která sice slyší Boha, ale nechce naplnit jeho vůli. Dnešní neděle může být výzvou k přijetí Božího pozvání.

Ježíš navazuje na Jana Křtitele, tradice Starého Zákona. Své působení spojuje s konkrétními lidmi: napřed je povolal, aby následně mohli zažít jeho spásu.

Evangelista Marek nepopisuje Ježíšovo dětství, začíná přímo Ježíšovým veřejným působením zvěstováním evangelia hned po jeho pokřtění Janem Křtitelem. Jan Křtitel tímto dokončil své poslání jako Ježíšův předchůdce a jak sám pokorně přiznal, nyní on už se musí menšit, aby Ježíš mohl růst. A proto i v samotné mučednické smrti předešel Ježíše, i tímto možná naznačil Ježíšovou základní cestu.

Ježíš si pro své poslání povolává apoštoly. mezi prvními Petra a bratry Zebedejovy, kteří byli přímými účastníky jeho největších zjevení - např. Proměnění na hoře Tábor nebo při různých uzdraveních, vzkříšeních i jiných zázracích. Byli to rybáři, stejně jako většina jeho dalších učedníků. Určitě v něm museli poznat minimálně nějakého proroka, když okamžitě zanechali své rybářské činnosti a šli hned za ním. Ježíš samozřejmě věděl, kdo si vyvoluje i jaká bude jejich reakce. Stejná jako u Marie a Zachariáše, kteří také poslechli Boží hlas. Byli s ním po celou dobu jeho účinkování a i svědky jeho zmrtvýchvstání. Samozřejmě, byli to jen lidé, měli své hříchy, také se báli, ale až na Jidáše to svou vírou nějak zvládli a byli svému Mistru oddáni a proto i Petr stejně jak Jan Křtitel v Ježíši poznal Božího Syna.

Pane povolal jsi své učedníky, všeho nechali a šli za Tebou. Povoláváš i nás, dej abychom nepřeslechli Tvůj hlas, když i nás zveš na svou vinici.

V týdnu od 18.1. do 25.1. probíhají modlitby za jednotu křesťanů. I díky tomu papež František dnešní neděli vyhlásil jako Neděli Božího Slova, protože Boží Slovo je to, co nás všechny křesťany spojuje a utvrzuje ve víře v Nejsvětější Trojici. Pane prosíme Tě, abychom bez ohledu na to, do které církve patříme, všichni byli jedno, jak sis to sám přál, protože Ty jsi hlavou nás všech.

2. neděle v mezidobí - cyklus B (Jan 1,35-42)

Začínáme liturgické mezidobí. Proto se také ocitáme na začátku evangelia u povolání apoštolů. Ač je "povolání" od Boha často spojováno s osobní životní cestou, přesto se církev stále znovu k tématu povolání vrací. Kam nás Pán volá? Možná máme učinit ve svém životě nějakou změnu či se nově rozhodnout pro věrnost nastavené cestě.

Liturgické texty nedělního cyklu B patří především Markovu evangeliu, ale na několika místech jsou doplněny evangeliem Janovým, který popisuje začátek Ježíšova působení nrozlučně spjatého s povoláním apoštolů. Ježíšova odpověď "Pojďte a uvidíte" je pozváním k následování. Apoštol Jan ve svých svědectvích se ubírá do velkých podrobností, pamatuje si dokonce čas setkání. Jsou to poznatky apoštola, který byl vždy Kristu nablízku a proto jeho evangelium je přímým svědectvím o Ježíši, bez jakéhokoliv zprostředkování.

Vyznání Jana Křtitele o Beránku Božím si připomínáme při každé mši svaté před přijetím svátosti eucharistie. Taková slova lze vyslovit jen pod vlivem Ducha Svatého. A Jan Křtitel ním byl zcela určitě naplněn, protože už od něj se dověděl, že bude připravovat cestu Mesiáši, Kristu. Úplně pod stejným vlivem Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn (Matouš 16,16).

Pane prosíme Tě, abychom v Duchu Svatém vždy mohli vyznat Tvé pravé Božství (1.Kor 12,3) a abychom se modlitbou a vírou v něm neustále utužovali.